Iluze, která dělá z lidí manipulovatelné bytosti

Hypermarket bez pokladny

Iluze, která dělá z lidí manipulovatelné bytosti
Hypermarket bez pokladny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Západní společnost rozkládá falešná představa věcí a služeb, které vytvářejí dojem, že jsou zadarmo. Lidé získávají čím dál silnější pocit, že na ně mají nárok. Že je prostě dostanou a nic za to nemusí zaplatit. Berou je čím dál automatičtěji jako samozřejmost. Ztrácí se zásadní smysl, že všechno má svou hodnotu, cenu – a ta se za získání určité věci nebo požitku musí zaplatit. Bez toho se k ní člověk úplně nedostane.

Základy byly položeny před desítkami let všeobjímajícím sociálním státem, který přestal fungovat na principu, že na sociální pomoc, kterou drtivá většina společnosti financuje ze svých daní, mají nárok jen ti opravdu nejpotřebnější a nejchudší. Že je má vytáhnout z bídy a společenského dna. Společnost nároku dotáhla do současného rozkladného stadia technologická revoluce a internet. Otevřel se nekonečný virtuální prostor, vytvářející falešnou iluzi, že je v něm všechno zadarmo. Lidé získávali pocit, že se zadarmo mohou dívat na filmy, poslouchat hudbu, číst si o všem, co je napadne, získávat zprávy o světě. Zvyknout si na to bylo velmi snadné. Přísun všeho zadarmo se stal samozřejmostí, nárokem. Široké společenské vrstvy žijí v představě, že stát se jim přes všemožné dávky a dotace má postarat o životní úroveň a ve velké virtuální samoobsluze bez pokladny se budou zadarmo bavit a vzdělávat. To z nich vytváří velmi snadno manipulovatelné bytosti. Státem, který jim zajišťuje životní úroveň. I dodavateli nekonečného virtuálního obsahu. Kromě pokřivení charakterů a ztráty smyslu pro hodnotu, iluze o světě, kde je všechno zadarmo, zásadně poškozuje mnoho branží byznysu, které dělaly ze Západu tu superiorní, nejvyspělejší civilizaci. Jedním z těch principů byla soutěž a konkurence. Tu svět zadarmo deformuje a vyřazuje z provozu.

Široké společenské vrstvy žijí v představě, že stát se jim přes všemožné dávky a dotace má postarat o životní úroveň a ve velké virtuální samoobsluze bez pokladny se budou zadarmo bavit a vzdělávat. - Foto: Jan Zatorsky

Chléb a hry pro 21. století

Dostali jsme se do bodu, kdy je velmi vážné riziko, že lidi bude moci zcela ovládat duopol stát a technologičtí dominátoři. První jim zajišťuje životní úroveň. Druzí orientaci ve světě a zábavu. Někdo to samozřejmě platí. Ale klienti státu a technolgických firem žijí v iluzi, že je to gratis. Neptají se po tom, kdo to všechno financuje. Užívají si nevědomosti, že je to všechno zadarmo.

Totální ovládání může přijít ve chvíli, kdy se někde stát a technologické monopoly jako dominantní distributoři informací a zábavy propojí. Finanční spekulant a investor George Soros, dnes se stylizující do role progresivního mecenáše, má dar dobrého odhadu věcí příštích. Proto dokázal v roce 1992 složit britskou libru a dostat Spojené království z mechanismu směnných kursů ERM. Proto jeho fondy Quantum dlouhodobě dosahují zcela mimořádného výnosu z investic třicet procent ročně. O úskalí iluzorního světa, kde se nemusí platit, pohovořil v lednu velmi výstižně na uzavřené večeři na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. „Google a Facebook se rozrostly do nejmocnějších monopolů. Staly se překážkou inovací. Působí spoustu různých problémů, jejichž dopady si teprve začínáme uvědomovat,“ řekl podle přepisu, který jako první přinesl americký server BuzzFeed. „Tvrdí o sobě, že především šíří informace. Ale ve skutečnosti jsou už dnes téměř monopolními distributory informací. To z nich dělá veřejné sítě a jako takové by měly být velmi přísně regulovány v zájmu toho, aby se udržela konkurence, tah na inovace a otevřený přístup k informacím. Navíc silně podléhají pokušení podřizovat se kvůli svým ekonomickým zájmům autoritářským režimům, jako je Čína, jen aby si udržely přístup na jejich obrovské trhy. Velmi snadno se mohou vyvinout v sítě totalitní kontroly, o jakých se Aldousi Huxleymu a Georgi Orwellovi ani nezdálo,“ prohlásil Soros s odkazem na autory nejznámějších děl o totalitním degenerování společnosti Konec civilizace, Farma zvířat a 1984.

Zboží varuje před smrtí internetu

Spolu s tím, jak se rozšířila iluze, že se něco dostává zadarmo, stojí za to si připomenout, kde všude zdání, že se nemusí platit, degeneruje společenost. Nejčerstvější je spor o placení na internetu. Většinu obsahu ve virtuálním prostoru dosud měli lidé přístupnou zadarmo, protože se financovala internetovou reklamou. Čtete si článek na nějakém serveru, píšete si na Facebooku nebo koukáte na video na YouTube. Ti, kdo vám to servírují, vydělávají tím, že vám k tomu přibalí reklamu. Neplatíte vy, ale zadavatel té reklamy. Tomu o vás příslušná firma doručí co nejvíc informací, které sesbírá z vašeho chování na internetu. Co si čtete, co posloucháte, kde nakupujete, co o sobě prozrazujete na sociálních sítích. Lepší profil cílů pro reklamu nikdo nemůže nabídnout. Tím, že neplatíte, se stáváte zbožím, se kterým internetové firmy nesmírně zdatně obchodují. A snaží se o tom mluvit co nejméně, aby neznejisťovaly vás jako svou kořist. Držely si image těch skvělých dobrodějů, kteří vám otevřeli ten obrovský hypermarket zadarmo.

Dlouho to fungovalo tak, že ani nepotřebovaly váš výslovný souhlas, aby s vašimi daty mohly obchodovat. Podmínky byly nastavené tak, že už tím, když jste na určitou stránku přišli, jste ten souhlas automaticky dali. Podmínky psané drobným písmem pod čarou v některých smlouvách bank, úvěrových firem nebo životních pojistek, tak často kritizované jako přehlédnutelné, matoucí a nesrozumitelné, byly proti tomu čistá transparentnost, jakou by si dali do volební kampaně i transparencí posedlí Piráti. Pak se začaly rojit příklady, jak se s daty obchoduje. Lidé znervózněli a politici začali cítit, že je potřeba zasáhnout. Z té atmosféry se zrodila směrnice GDPR (General Data Protection Regulation), regulace o nakládání s osobními daty. Při první návštěvě každé stránky na webu dnes musíte na poměrně výrazném banneru odkliknout, že souhlasíte se zpracováním vašich osobních dat. Většina lidí to dělá mechanicky a nepřemýšlí o tom. Alespoň se ale už změnila základní filozofie obchodu s osobními daty. Až dosud jste museli vynaložit docela dost energie a aktivně dát dotyčnému provozovateli stránky najevo, že se zpracováním osobních dat nesouhlasíte. Teď je naopak tím aktivním krokem souhlas.

GDPR, které cílilo na velké internetové firmy, masivně obchodující s osobními daty, samozřejmě velmi otravně a byrokraticky zasáhlo spoustu drobných uživatelů (od škol po společenství vlastníků bytů), kteří musí u všeho žádat souhlasy s užitím osobních dat, aby se vyhnuli značným pokutám, kdyby GDPR porušili. To jsou vedlejší škody regulace světa, kde se lidé stali zbožím. Třeba se je časem podaří minimalizovat.

Hypermarket bez pokladny postupoval ve svém vývoji dál. Zmizela z něho konkurence. Zrodily se monopoly na obchod s informacemi Google a Facebook. Ve většině západních zemí už ovládají 80 až 90 procent trhu s internetovou reklamou. V Česku má duo G and F zatím jen kolem 40 procent, protože se tady jako téměř v jediné západní zemi udržel velký lokální hráč, totiž Seznam.cz. Ten spolkne podle odhadů mediálních agentur, které s reklamou obchodují, dalších 40 procent trhu. I on ale ztrácí na úkor dua G and F. Technologičtí dominátoři vydělávají téměř výhradně na internetové reklamě. Ty zisky jsou astronomické. Facebook měl loni z reklamy příjmy 40 miliard dolarů, Google 110 miliard dolarů.

Přihodilo se to, co na každém trhu, kde velcí sežerou zakázky malým a stanou se z nich monopoly. Tím končí konkurence, která přirozeně přináší soutěž a inovace. Monopoly, které nikdo nenutí soutěžit, zleniví. Zákazníky mají v hrsti. Nemusí se o ně přetahovat. Tím přirozeně klesá jejich motivace. Chování monopolů je z historie důkladně popsáno. Proto se regulují nebo přímo rozbíjejí na menší kusy, aby se udržela konkurence. Bez ní nepřichází inovace a společnost stagnuje. Tady ale zatím nebyli politici schopni technologickým monopolům čelit. Navíc je nebyli schopni ani přinutit, aby platily daně jako všechny ostatní firmy mimo virtuální branži.

Monopolisté navíc nevytvářeli žádný svůj vlastní obsah. Žádné články, filmy, písničky, videa. Ten obsah (nebo odkazy na něj) si brali od autorů, kteří do něj museli investovat. G and F na ty odkazy – ať už v proudu zpráv Google News, nebo přímo na Facebooku, kde si lidé mezi sebou posílají různé odkazy – jen navěsily reklamu, kterou díky své monopolní pozici a masivním zásobárnám dat o svých klientech přebraly jiným, kteří ten obsah vyráběli. Když přišla Evropská komise s návrhem autorské směrnice, která měla přimět technologické firmy, aby podíl ze zisků z reklamy platily autorům článků, videí nebo filmů, na jejichž odkazy se reklama umisťuje, technologické firmy rozjely obrovskou a velmi úspěšnou lobbistickou kampaň o ohrožení svobody na internetu.

Ty argumenty vzali za své i velmi přemýšliví lidé s rozhledem, například Marian Kechlibar, který pravidelně přispívá do Týdeníku Echo. „Směrnice o copyrightu, odsouhlasená Evropským parlamentem, představuje pro internet v Evropě, jak jej známe, potenciálně velký problém (,potenciálně‘ proto, že proces schvalování není ještě u konce). Není třeba říkat přímo ,smrt‘, tak vážná situace zase není, ale pořádné zmrzačení asi ano,“ píše Kechlibar. „Kořen celé věci – skutečnost, že na světě je hromada informačních zdrojů dostupných zdarma – se takovou legislativou ovlivnit nedá. Jakýkoli licencovaný zdroj se bude šířit pomaleji a dosáhne na menší počet čtenářů než zdroj, který umožní přebírat vlastní obsah volně.“ To je defétismus a kapitulace před mocí technologických gigantů. A hlavně rezignace na myšlenku, že všechno, co má hodnotu, se musí platit. Buď přímo, nebo z reklamy. Na co jsou tisíce čtenářů nebo diváků, když na tom autor nevydělá, aby si mohl financovat svou tvorbu a slušný životní standard? To může být akceptovatelné jen pro egomany, kteří se radují nad počtem lajků, nebo grafomany, kteří mají neukojitelné puzení produkce. Filmaři, autoři, muzikanti (pokud nemají osobní sponzory) se svou prací mají ambici živit, stejně jako obchodníci z technologických firem. Je naivní si nalhávat, že to dělají jako charitu. A kvalitní tvorba vždycky bude drahá, stejně jako jsou drahé jiné kvalitní věci.

Google a Facebook už ve většině západních zemí ovládají 80 až 90 procent trhu s internetovou reklamou. - Foto: Jan Zatorsky

Když je z podnikatele idiot

Mýtus o světě zadarmo už předtím napáchal své škody v řadě dalších branží. Jednou z nich jsou dotace. Těm v Evropě vděčíme za to, že spousta chytrých lidí promrhala svůj talent. Známý německý ekonom Hans Werner Sinn země střední Evropy už před vstupem do Evropské unie před dotacemi varoval odstrašujícími příklady z jihu Unie. „Každý, kdo chce v Řecku dělat normální byznys, je nutně považován za idiota. Proč by to dělal, když je mnohem snadnější požádat o dotace? Pokud chcete mít ve střední Evropě spoustu dalších Mezzogioren (chudý jih Itálie, na nějž masivně doplácí sever země), jděte do dotací.“ Stejně varoval i před vývojem ve východní části Německa, které si zvyklo na masivní transfer peněz ze Západu. Lidé tam dostali dotace, ale neprobudilo to v nich žádnou podnikavost. Zvykli si na život, na který si nedokázali sami vydělat. Měli pocit, že na něj mají nárok. Stali se z nich závisláci na dotacích.

Právě kvůli dotacím do vývoje se také v Evropě nezrodili žádní technologičtí dominátoři typu Googlu a Facebooku. „V Silicon Valley nebyla žádná podpora státu. Žádné dotace na výzkum. Žádné daňové úlevy a prázdniny. Žádné investiční pobídky. Do nadějných nápadů investovali peníze venture kapitalisté. Lidé, kteří měli peníze, nápad se jim líbil a cítili, že by na něm mohli vydělat. V Evropě, ale i v Asii se vlády snaží různě pobízet k podnikavosti: dotacemi, granty, půjčkami, pobídkami, úlevami. Nikde to nefunguje. Šance na úspěch to naopak ničí,“ popisuje destruktivní vliv dotací Vince Steckler, americký šéf velmi úspěšné české IT firmy Avast. Ten, kdo investuje vlastní peníze a jde s kůží na trh, udělá všechno pro to, aby našel příštího vítěze. Chce přirozeně vydělat. Ten, kdo rozdává z cizího, často podlehne úplně jiným vlivům než sázce na vítěze. Tady jsou i kořeny všech debat o korupci, kterou s sebou dotace přinesly.

Zdání, že se za něco neplatí, deformuje i zdravotnictví a školství. Na drobných poplatcích u lékaře se svého času ukázalo, jak si lidé dobře rozmyslí, jestli k doktorovi půjdou. Třicet korun byla symbolická částka, která by nepoložila ani sociálně slabé. Najednou to ale nebylo zdarma. Bylo potřeba se rozhodovat o vlastních penězích. Podobné je to ve školách. Kdyby se na univerzitách platilo školné, spousta lidí by si rozmyslela, jestli se jim vyplatí investovat do různých gender studies a podobných prakticky velmi těžko zpeněžitelných oborů.

Západ má nejvyšší čas začít střízlivět z iluzí, že je něco zadarmo.

 

25. září 2018