Lekce z džungle

Ekvádorská fotografka Isadora Romero se pohybuje na pomezí dokumentární a umělecké tvorby. Ve svém novém projektu, který máte až do konce ledna možnost vidět v galerii C/O Berlin, vypráví mnohovrstevnatý vizuální příběh o dvou mlžných lesích ve své vlasti: biosférické rezervaci Chocó Andino de Pichincha v komunitě Yunguilla nedaleko hlavního města Quita a rezervaci Mache-Chindul u Tichého oceánu. Snímky vznikaly víc než rok v úzké spolupráci s místními komunitami, vědci a výzkumnými organizacemi.

Na výstavě krom nádherných záběrů přírody uvidíte také materiálové experimenty s rostlinami a textiliemi. Využití infračervených a UV technologií navíc nabízí spekulativní pohled na to, jak svět vnímají lesní živočichové – a tyto dvě místnosti patří k tomu nejpodmanivějšímu, co jsem za poslední měsíce v galeriích viděl. Bohužel za tím člověk musí jet až do Berlína – žádná česká galerijní instituce se v hravosti a ochotě experimentovat C/O Berlin ani zdaleka nepřibližuje (pro většinu z nich je úspěch už to, že fotografie pověsí rovně na stěnu). Přitom C/O Berlin není žádný experimentální prostor pro začínající umělce – je to jedna z nejvýznamnějších fotografických institucí v Evropě, jež od svého vzniku v roce 2000 představila více než 250 výstav s pracemi renomovaných tvůrců. Mezi slavná jména, která zde vystavovala, patří například Annie Leibovitz, Robert Mapplethorpe, Peter Lindbergh, Nan Goldin či Gregory Crewdson.

Tristní je i srovnání toho, jak v umění pojímá environmentální tematiku Isadora Romero a jak se to dělá u nás. Když si po návratu z Berlína zajdete do GHMP Knihovny na novou výstavu Umění aktivismu, z téměř transcendentního zážitku v džungli se přenesete na středoškolskou besídku, kde studenti za vrchol aktivistického umění považují načmárat na papír slogan: „Sex je super, ale už jsi zkusil zachránit planetu?“ Zatímco Isadora Romero sleduje stopy předkolumbovských obchodních tras známých jako culuncos a fotografuje artefakty v místních muzeích (které inscenuje s využitím výrazně barevných látek a přetváří je v něco úplně nového) a hlavně – dokáže vyprávět příběh lesa jako fascinujícího živého organismu, aniž by jej redukovala na odlesňování, zásobárnu CO₂ nebo naši západní klišovitou představu o „nedotčené přírodě“.

Isadora Romero: Notes on How to Build a Forest, Berlín, galerie C/O, do 28. 1. 2026

Pojď si pinknout

Ocitáme se ve světě Martyho Mausera, mladého snílka z New Yorku roku 1952, který je posedlý touhou stát se světovým šampionem ve stolním tenisu – ano, čtete správně, sledujeme boj na život a na smrt v ping-pongu! Film vypráví příběh jeho obsesivní, místy až naivní víry v sebe sama. Snímky režiséra Joshe Safdieho bývají mimořádně energické (Dobrý časy, Drahokam) a jejich postavy se v nich pohybují s téměř maniakální umanutostí. Timothée Chalamet bez skrupulí mluví o nejlepším hereckém výkonu své kariéry a podobně extatické jsou i první zahraniční recenze, které Velkého Martyho pasují na spolufavorita Oscarů.

Velký Marty, r. Josh Safdie, v kinech od 1. 1. 2026

Falešný farář

Nešikovný kostelník se rozhodne opustit práci ve velkém kostele ve městě. Za novým životem se vypraví do zapadlé horské vsi, co ho čeká, zdaleka netuší… Námět Josefa Škvoreckého vychází z dobového novinového článku o muži, který se kdesi v Orlických horách téměř rok velmi úspěšně vydával za kněze. V roce 1968 podle něj vznikl film, mistrovské dílo české nové vlny v režii Evalda Schorma, v němž excelovali Vlastimil Brodský a Jan Libíček. Nyní se na Farářův konec můžete přijít podívat i do Národního divadla. Nejnovější verze se prý dotýká i současných témat – nepochopení mezi městem a venkovem či atomizace našich sociálních bublin.

Farářův konec, r. Jan Mikulášek, Praha, Národní divadlo, 155 min.

Dědo, vyprávěj

Režisér Abel Ferrara (jeho Poručík je podle Martina Scorseseho nejlepším filmem devadesátých let) na straně 89 svých memoárů detailně a s neskrývaným nadšením popisuje, jak si doma vyrobit crack. Na konci návodu ale čtenáře přímo prosí: „Nezkoušejte to. Tenhle recept z knihy vytrhněte a spalte. Abyste dokázali popsat, kam vás dovede jediný šluk, museli byste být Dante.“ Obávám se, že tenhle klenot v češtině jen tak nevyjde – nejde zrovna o předpokládaný bestseller. Přečíst by si ho ale měl každý, kdo to kdy s filmem (a životem) myslel alespoň z pětiny tak vážně jako tahle legenda americké nezávislé scény.

Abel Ferrara: Scene: A Memoir, Simon & Schuster, 272 str.