Evropská komise ve čtvrtek oznámila, že se bude zabývat českým návrhem na úpravu systému emisních povolenek pro domácnosti EU ETS 2. Po tom na domácí scéně před volbami volá především vláda Petra Fialy (ODS), zatímco opozice v čele s hnutím ANO chce povolenky rušit. Nyní je otázkou, jak rychle Komise reálnou úpravu systému navrhne. Hlavním cílem české iniciativy, kterou podpořilo i dalších 18 členských zemí, je zastropování a snížení cen emisních povolenek. Trvalé zastropování cen povolenek odmítá ve své analýze hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda s tím, že jde o nesmysl a nepochopení toho, jak trh s povolenkami vůbec funguje.

Proč je slib trvalejšího zastropování cen povolenek nesmysl a proč se Brusel rozhodl zavést povolenky místo uhlíkových daní? I právě proto, že cena povolenky není zastropovaná či jinak fixovaná, na rozdíl od uhlíkové daně...

Přes veškerou závažnost dopadu nových povolenek na rozpočty domácností i firem se zdá, že četní tuzemští politici ani veřejnost pořád nerozumí tomu, jak mají emisní povolenky vlastně fungovat. A že jejich cena musí trendově stále růst. Proto je slib trvalejšího zastropování cen povolenek, který od předvčerejška naznačuje česká vláda, nesmysl už ze samé jejich definice; takový slib je v příkrém rozporu s podstatnou jejich fungování.

Protože jedině trendovým růstem ceny povolenky je dosaženo efektu, kdy se postupně zužuje okruh podniků, firem a brzy právě nově také domácností, jimž se ještě vyplatí koupit povolenku a vypouštět díky tomu emise do ovzduší dále.

I proto ostatně také Evropská komise dala přednost emisním povolenkám před uhlíkovými daněmi. Emisní povolenky nemají v názvu obsaženo slovo „daň“, takže je veřejnost přijme snáze. Snáze je akceptuje, neboť má mylný dojem, že o žádnou novou daň nejde.

A přesto, že to daň vlastně je, nejmenuje se tak, přičemž ještě navíc její „sazba“ trendově poroste. Musí růst, jak už víme. Není tedy fixovaná jako u klasické daně, takže jednotkový výnos z povolenek pro „erár“ neustále narůstá, aniž by bylo nutné sazbu explicitně zvyšovat, což je u veřejnosti vždy nepopulární.

Navíc, tento růst přitom bruselští politici a úředníci opět nebudou mít „na triku“, neboť přece půjde o nevinný výsledek vývoje na burze, ať už v Londýně nebo v Lipsku, kde se s novými povolenkami, resp. termínovými kontrakty na ně, již obchoduje, a to dokonce od začátku letošního května, resp. července.

A na obou těchto burzách dané povolenky citelně zdražují a jdou už nyní vysoko nad údajný strop; jsou už takřka na jeho dvojnásobku, vyjdeme-li z údajného stropu 45 eur, tedy stropu, jež není upraven o inflaci a na nějž se stále někteří čeští politici odvolávají.

Rostoucí cena povolenky je něco jako postupně se utahující smyčka, kdy nakonec i ty podniky, firmy a domácnosti, jimž se ještě nedávno vyplatila povolenka, raději investují do dekarbonizace (v případě domácností nákupem tepelného čerpadla nebo elektromobilu apod.), než aby platily ještě vyšší cenu povolenky, v případě domácností brzy již v ceně pohonných hmot či vytápění domu či bytu.

Postupně rostoucí cena povolenky má tedy zajistit, že nakonec dekarbonizují i ty firmy a domácnosti, pro něž jsou náklady dekarbonizace relativně velmi vysoké, takže při nižší ceně povolenky by se jim vyplatilo vypouštět emise do ovzduší dále.

Pokud se má k roku 2050 docílit uhlíkové neutrality, což je hlavní cíl Green Dealu EU, musí do té doby plně dekarbonizovat prakticky všechny firmy a domácnosti EU, takže proto musí povolenky dále zdražovat – aby nakonec dekarbonizovali i ti, pro něž jsou náklady takového činu dramaticky vysoké. Anebo aby se svým byznysem přestali, skončili s ním. Což si lze představit v případě firem, hůře už domácností…

Kdo tedy nyní tleská tomu, jak je systém emisních povolenek – těch prvního typu, pro velké podniky – úspěšný, neb přispěl ke snížení emisí v EU, tleská tomu, že příslušné firmy a provozy, případně výroba a s ní i zaměstnanost, odešly na jiné kontinenty, třeba do Asie, třeba Číny. Ano, probíhající deindustrializace EU je zaručeným způsobem, jak snižovat emise… Například největší česká ocelárna nyní právě i kvůli povolenkám hrozí odchodem z EU. V Česku by se tak po 160 let přestalo s průmyslovou prvovýrobou oceli, což je v čase války za humny a nutnosti zbrojit zcela absurdní.

Zároveň vyhlídka trendově stále rostoucí ceny povolenek EU představuje pozvánku pro různé spekulanty, hedgeové fondy a další finanční domy ze všech koutů planety, včetně třeba i zmíněné Číny, kteří do povolenek investují ne proto, aby si koupili odpustek za vlastní emise, ale aby sami zbohatli spekulací na růst ceny, jako jsou zvyklí bohatnout třeba na akciích.

Brusel tyto spekulanty zjevně skrytě vítá, protože svými investicemi do povolenek šponují jejich cenu a nutí a budou nutit firmy a domácnosti v EU k ještě rychlejší dekarbonizaci. Vzniká tak symbiotický vztah mezi bruselským úřednictvem a finančníky z celého světa, kdy první si plní své ideologické zelené cíle, druzí oportunisticky bohatnou, přičemž ekonomika EU skomírá ztrátou konkurenceschopnosti v globálním měřítku a domácnosti se musí sžít s propadem vlastní životní úrovně.

A to vše ve jménu snížení globální teploty do roku 2050 o 0,003 stupně Celsia, které povolenky zajistí přinejlepším, jak vyplývá z klimatického modelu OSN.