Státní aparát poprvé odzkoušel nový paragraf trestního zákoníku o neoprávněné činnosti pro cizí moc, dopadlo to neslavně a vskutku to potvrzuje mdlého ducha lidí, kteří tento paragraf prosazovali.

Nejdříve byla vypuštěna jen informace, že byl pro podezření z tohoto trestného činu někdo zadržen. Mezi příznivci nového paragrafu na sítích zavládlo radostné vzrušení provázené tipováním, kdopak to asi je. Největší uspokojení přinášelo jméno Zahradil. Ale připusťme, že to bylo vtipkování. Odhalení identity zadrženého však muselo být pro tipující pořádné zklamání. Byl to čínský novinář, řádně akreditovaný u ministerstva zahraničí.

Nevím, nakolik si tipující uvědomili, že to bylo nejen zklamání, ale hlavně se stali fandícími diváky naprosté blamáže. K tomu, co státní orgány podnikly, nový paragraf totiž vůbec nepotřebovaly. Zadržený není žádný vlastizrádce, který by se jinak prosmýkl mezi slovíčky paragrafů. Je to cizinec. Příslušné orgány mu mohly kdykoli zrušit povolení k pobytu a vyhostit ho. Je to naše výsostné právo, žádný trestní proces k tomu nepotřebujeme.

A že bychom ho bez nového paragrafu nemohli obžalovat a soudit? To snad nemohl nikdo myslet vážně. Zadržení profesionální špioni z cizí země se vyhošťují, případně vyměňují, jste-li velmoc hrající vysokou hru. Je to věc vztahu mezi dvěma zeměmi, ne individuálního provinění. Jak chcete takového člověka obvinit z práce pro cizí mocnost? Vždyť on pracoval pro vlastní!

A hlavně přijde ke slovu praktické hledisko. Opravdu chtějí naše státobezpečnostní orgány vyzkoušet, zda Čína zareaguje například tak jako v roce 2022 vůči Litvě? Tehdy kvůli sporu souvisejícím s Tchaj-wanem zablokovala Litvě veškerý export. To by se orgány velmi rychle dostaly do těžké kolize s vládou, ale i s veřejným míněním. A příznivcům hesla „Patříme k Západu“ je dobré připomenout, že německá obchodní komora tehdy začala vyhrožovat litevské vládě, že když neustoupí, začne zavírat tamní německé továrny. A že první instinkt Evropské komise rovněž byl vyvíjet tlak na Litvu. Nic nenasvědčuje tomu, že by od té doby Čína na své asertivitě ubrala, naopak. Na něco takového u nás nikdo, tím méně Babišova vláda, nemá žaludek.

Je nápadné, že na medializaci kauzy se podílela BIS. Ta by měla být ze své podstaty velmi diskrétní, a ne navazovat tam, kde Foltýnův Stratkom skončil. Je strašné, kolik institucí v posledních letech promrhává důvěru.

V jedné historické studii je zachyceno, jak Leonid Brežněv, velký fanoušek fotbalu, jednou v době své vrcholné moci kvůli státnickým povinnostem zmeškal přenos jednoho zápasu. A tak zavolal řediteli sovětské televize a nařídil mu zápas ze záznamu reprízovat. Sovětská televize tehdy měla snad dva kanály, takže všech dvě stě milionů obyvatel si muselo vybrat z této omezené nabídky.

Je to pěkný příběh o technickém pokroku, jenž dnes dává bezmála každému obyvateli zeměkoule větší možnosti, než měl před půlstoletím ten nejmocnější vládce. Lze si na něj vzpomenout taky při sledování každodenního třeštění prezidenta Trumpa. V záplavě šílených nápadů zaniklo, že 18. ledna na své síti Truth oznámil, že nařídí exekutivním příkazem, aby tzv. Army-Navy game, jedno z tradičních derby amerického fotbalu mezi týmy dvou vojenských akademií, mělo svůj vyhrazený čtyřhodinový vysílací čas. Zřejmě – to se v postu neupřesňovalo – se příkaz má vztahovat na těch pár televizních sítí, jež jsou regulované Federální telekomunikační komisí. Kabelové televize a internetové vysílání, jejichž prostřednictvím dnes většina Američanů audiovizuální programy sleduje, ovšem regulované nejsou. „Velká trojka“ televizí už dávno nemá ten význam, jaký měla v době Trumpova mládí, je to něco jako teletext Miloše Zemana. Stejně jako ho nemá „Muž roku“ časopisu Time, který Trumpa rovněž pravidelně vzrušuje (před léty si dokonce nechal zhotovit falešnou obálku časopisu se sebou jako laureátem tohoto ocenění).

A jen omezený počet lidí vzrušuje, kdo dostal Nobelovu cenu míru. Kromě Donalda Trumpa, kterého dodnes užírá, že ji dostal Obama. Tak to málem odneslo Grónsko.