Evropský internet plní (notabene vytvořené americkou nebo čínskou AI) filmy, na nichž hrdinští polární medvědi, lego vojáčci nebo sněhuláci pod vlajkou EU hájí dánskou kolonii před imperiálními choutkami Spojených států Donalda Trumpa.

Dvě čísla z posledních dnů mohla v tomto kontextu obzvláště zaujmout. Na jedné straně přes 60 procent Němců deklaruje, že by EU měla v případě potřeby v Grónsku vojensky zasáhnout proti americké invazi. Na straně druhé je podle posledního výstupu Gallupova institutu jen 23 procent Němců ochotno bránit svou zemi v případě konfliktu. Implicitně – konfliktu s Ruskem.

Kam nás dostane antiamerikanismus?

Stejně jako před 20 lety, v době invaze do Iráku, zachvátila západoevropské společnosti vlna antiamerikanismu. Tehdy byl to pro Středo- a Východoevropany šok – zjišťovali, že hlavním pojítkem evropského projektu pro velkou část evropských elit a veřejného mínění není strach z Ruska, jak si bláhově na základě vlastní historické zkušenosti mysleli, ale nenávist k Americe. Odpor proti Bushovi mladšímu a jeho politice vzývaly osobnosti jako Jurgen Habermas či Jacques Derrida coby formativní moment nové evropské identity.

Dnes je obava a nejistota vyvolávaná politikou Donalda Trumpa všeobecná i v „nové Evropě“, další – vedle „populistické vlny“ – krásný důkaz toho, že jsme se už plně integrovali. Zároveň samozřejmě jde o selhání Spojených států, které viditelně „boj o diskurz“ v Evropě prohrávají, nedokážou své cíle komunikovat – a možná to ani nechtějí, protože uvěřily, že transformaci mezinárodního řádu zvládnou jen vlastní imperiální silou a domluvou mezi jedinou supervelmocí a velmocemi: hlavně Čínou, možná i Ruskem a Indií. Ovšem jak správně připomíná Jakub Jakóbowski z polského Centra východních studií, „významným elementem síly Spojených států vždy byla síla aliancí. To je něco, co Čína neměla a stále ještě nemá.“ Ano, „globální Západ“ je možná nespolehlivý a nevděčný, je to pytel blech – pokračuje polský analytik –, ale představuje nesrovnatelně větší a užitečnější výhodu a mocenskou páku, než má druhá strana. Část MAGA tábora si ovšem viditelně myslí, že rozmetat i tuto síť aliancí je správný krok směrem k redefinici řádu.

Následky kombinace obou faktorů – americké bezohlednosti a evropského antiamerikanismu – vidíme v těchto dnech. Na konci týdne proběhly médii dvě série zpráv: první ukazovala raketový vzestup Číny, která se v evropském (a nejen evropském) veřejném mínění jeví jako spolehlivější partner. Už před rokem, na úvod Trumpovy éry, přesvědčoval Slavoj Žižek své čtenáře, že strategické spojenectví s Čínou je správná cesta pro evropskou emancipaci od toxického vlivu USA. V pátek o „strategickém spojenectví“ v Pekingu hovořil kanadský premiér Mark Carney. A spoluautor zmíněného průzkumu, Ivan Krastev, popisuje, jak „Trump přesvědčil svět, aby se zamiloval do Číny“, a chválí pekingský režim, který „kromě výhrůžných vojenských cvičení kolem Tchaj-wanu a v Jihočínském moři je demonstrativně pacifistický a neprovádí žádné ofenzivní vojenské operace mimo zónu, kterou považuje za své hranice“.

Ve stejnou dobu udělali hlavní evropští lídři zcela znatelný, i když v českých médiích téměř nezaznamenaný „přemet“ a začali hovořit o nutnosti otevření komunikačních kanálů s Ruskem.

První samozřejmě byl jako vždy francouzský prezident Macron, nicméně vzápětí ho následoval Friedrich Merz, který ve východoněmeckém Dessau prohlásil, že „Rusko je evropská země“ a „náš největší soused“, a vyjádřil přesvědčení, že „návrat rovnováhy“ ve vztahu EU–Rusko, „až mír převáží a svoboda bude zajištěna“, je klíčem ke spokojené budoucnosti Německa.

Kam nás dostane virtue signalling?

Jestliže mementem pro Trumpovy USA může být výše citovaná věta o klíčovém významu spojenectví pro americký supermocenský status, pro Evropu zase vhodné varování sepsal minulý týden v Die Welt publicista Marc Felix Serrao: tvrzení, že Evropa bude schopna bránit Západ bez účasti USA, je megalomanie. Nebo možná spíš – řečeno současným jazykem – virtue signalling, okázalé předvádění morální nadřazenosti, ovšem jen slabě ukotvené v realitě.

Ilustrací tohoto tvrzení byla v těchto dnech široce sdílená informace o počtech vojáků, které evropské země posílají do Grónska. Celkem jich bylo asi 32. Polsko sice ústy Donalda Tuska svoji účast odmítlo, ale alespoň jeden z mistrů světa ve virtue signalling Radek Sikorski prohlásil, že zvažuje otevření konzulátu v Nuuku.

Samozřejmě – jak hned přispěchali vysvětlit fact-checkeři – jde jen o průzkumné jednotky, a tedy uvádět tato čísla jako stav evropské vůle a připravenosti je dezinformace. Jenže… „Němci v roce 2023 podepsali s Litvou dohodu o umístění celé brigády na území baltského státu, tedy pěti tisíc mužů. Máme začátek roku 2026, a je jich tam zatím 700,“ prohlásil v tomto kontextu polský analytik Marek Budzisz. A ano, zcela určitě to také jde podle plánu. „Na plány a strategie jsme totiž nejlepší. Máme plán na každou krizi a výzvu,“ ironicky poznamenává už citovaný Jakóbowski, ačkoliv v tom případě hovoří nikoliv o vojenské (bez)moci, ale podobně bezmocném přihlížení čínskému „požírání evropského průmyslu“.

A právě v kontextu všeobecného sklonu dnešního člověka k virtue signalling se jeví disproporce mezi počtem podporovatelů „obrany Grónska“ a „obrany vlasti“, kterou jsme uvedli na úvod, mnohem pochopitelnější. Grónsko je pro virtuální válečníky ideální. Je jedno, že jde v podstatě o jeden z posledních pozůstatků kolonialismu, budeme se zaštiťovat sebeurčením Inuitů. Je jedno, že o nutnosti zesílit obranu Grónska se bezvýsledně mluví už dekádu a ještě v prosinci 2025 před rusko-čínským spojenectvím v Arktidě oficiálně varovala dánská vojenská rozvědka, teď budeme tvrdit, že jsou jediným důvodem krize iracionální imperiální choutky Donalda Trumpa.

Levicový americký sociolog Musa al-Gharbi v knize „Nikdy jsme ve skutečnosti nebyli woke“ podává psychologický portrét západních liberálních elit, kde „symboly a slova“ jsou důležitější než realita. Al-Gharbi řeší stále příkřejší rozpor mezi ideologií totální rovnosti a ochrany „zranitelných“, který má tato elita na praporech, a realitou propasti stále rychleji se rozevírající mezi vítězi a poraženými. Přesto ve světě, který pozdní liberalismus vytvořil, zajištuje tato symbolická převaha, vláda nad diskurzem, reálnou moc. A také umožňuje udržet si pro psychologii těchto elit klíčové přesvědčení, že činí dobro.

Bohužel al-Gharbiho mentalitu, založenou de facto na virtue signallingu, jsme v Evropě zvládli přenést i do světa mezinárodních vztahů. V něm ale skoro vždy nakonec nastane okamžik, kdy zakrývání reality slovy nestačí a je třeba ukázat karty. Tento moment Evropu čeká jak ohledně bezpečnostní závislosti na USA a ekonomické bezbrannosti vůči Číně, tak technologické závislosti na obou. Grónsko je ovšem dost daleko na to, aby se dala aplikovat v celé své kráse. Nechceme totiž ubránit Grónsko, ale uhájit vlastní dobrý pocit.