Při jmenování vlády jsme postoupili o značný kus dopředu tím, že byla, zdá se, odblokována překážka známá jako Babišův konflikt zájmů. Prezident Petr Pavel sklidil pochvalné reakce za to, s jakou rychlostí a jak pozitivně na krok šéfa ANO zareagoval. Krok samotný je hodnocen poněkud skeptičtěji, různí právníci zkusmo vynášejí různé soudy o tom, co by to mohlo znamenat, kdyby... a tak dále. Zkoušejí Babišovi domýšlet různé varianty toho, co vlastně udělá. Někteří pochopitelně Babišovi nevěří, pochybují, že osoby spravující kýžený fond budou na premiérovi skutečně nezávislé, a podobně. Takže vlastně zůstává stranou základní problém Babišova konfliktu zájmu: že nemá řešení.

Právní experti ponejvíce řeší, jestli lze vyhovující strukturu vytvořit podle českého práva, nebo ne, přičemž jako referenční ideál je zpravidla zmiňován takzvaný blind trust. Jenže blind trust je určený pro portfoliové investice. Správce může obsah portfolia měnit, nějaké tituly prodávat a jiné nakoupit, aniž by podstatně změnilo hodnotu. Na to jsou profesionálové. Ale co může dělat s Agrofertem? Všichni vědí, co v tom „slepém“ trustu je. Konflikt zájmů nikam nezmizel.

Ledaže by správce rozprodal Agrofert. Jenže to je spojeno s řadou problémů, z nichž nejzevnější je ten, že hodnota Agrofertu je spjata s osobou Andreje Babiše. Je to konglomerát, který sám vybudoval a řídí. Pod jeho vedením má větší hodnotu než součet jeho částí. Má ho zničit? A co by udělal s těmi utrženými penězi?

Je to podobný problém jako ten, který nechápou aktivisté u nás, ale hlavně na Západě, kteří požadují, aby miliardáři „už konečně“ začali platit daně. Oni je platí, ale to je aktivistům málo. Prezentují to tak, že ty daně jsou směšné vzhledem k tomu, že majetek toho oligarchy „má hodnotu X miliard dolarů“. Což sugeruje představu, že ten člověk má desítky vil a aut a letadel a ve sklepě tuny zlata.

Na rozdíl od běžné vyšší třídy, jež je často dědičná, jsou dnešní miliardáři zpravidla selfmademani. To jejich bohatství spočívá v hodnotě firmy, kterou vybudovali. Vezměte jim ji a její cena se rázem propadne. Co by byla Tesla bez Muska?

Andrej Babiš sice není ve stejné lize, nicméně v malé a relativně chudší zemi má ještě větší ekonomický dosah než Elon Musk. Takže konflikt zájmů bude mít v politice vždy, leda by se od svého podnikání opravdu mentálně nadobro odpoutal. Demokracie není na oligarchy stavěná, nemůže vymyslet jiné řešení než zakázat jejich vstup do politiky. Což je asi podobně absurdní jako názor, že člověk ze šlechtického rodu by neměl být politikem. Což si ovšem svého času, když byl v politice Karel Schwarzenberg, někteří lidé říkali.

Je ještě brzy soudit, co nabídne politice jihočeský hejtman Martin Kuba, který oznámil vystoupení z ODS a založení nové strany. Jak vlastně přesně vládl v jižních Čechách, to se mimo ně málo ví a jeho výstupy se soustředí hlavně na kritiku toho, jak ODS komunikovala. Program Antibabiš nestačí, musíte s lidmi mluvit, musíte jim „to“ vysvětlovat. Fajn, ale „to“ je dost jiné na úrovni kraje než na úrovni celostátní, takže si počkejme.

Čeho si ale můžeme všimnout už dnes, je to, jak se v české politice opakuje model chování, jež bychom mohli nazvat příprava na porážku. Není tajemstvím, že stranu Věci veřejné v éře Mirka Topolánka a Petra Nečase pomáhali budovat někteří lidé z ODS jako „plán B“. Po volbách v roce 2013 zase klika politiků ČSSD vyrazila za prezidentem Zemanem plánovat, jak svrhnout předsedu Sobotku (z toho máme to legendární interview, v němž Zdeněk Škromach opakovaně popřel, že setkání proběhlo). Kuba dnes říká, že o jeho názory v ODS už dlouho nebyl zájem, ale fakticky se nikdy jako alternativa nenabídl.

Je to vizitka špatné schopnosti budovat instituce. Ve stranách se ve velkém vyskytují lidé dost chytří na to, aby vycítili, že strana ztrácí, že je předurčena k porážce, ale dost slabí, bázliví či vypočítaví na to, aby se odhodlali s tím čelně něco dělat. Raději se buď parazitně zaháčkují jinde, anebo hledají příklon k někomu silnému, kdo se vynoří jako přírodní živel. Miloš Zeman třeba. Nebo Andrej Babiš.