Vizitka města
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Postaveny byly jako sídlo Sdružení projektových ateliérů a podobnému účelu slouží i po padesáti letech od svého dokončení. Jen ve složitějších podmínkách, protože celý soubor tzv. Pragerových kostek na pražských Emauzích u Karlova náměstí potřebuje generální modernizaci jako sůl. A právě o ní se vedla v posledních týdnech tahanice mezi vedením města a veřejností.
Meziepochální dialog
Doplnit historický monument a jeho okolí o moderní vrstvu není architektonicky vůbec jednoduché, rozhodně ale nikoli nemožné. Konkrétních příkladů (těch dobrých, ale i špatných) bychom našli celou řadu, v kontextu Prahy může jako jedna z nejzdařilejších ukázek posloužit celý areál Emauzského kláštera. Koncem druhé světové války na něj kvůli spojeneckému omylu dopadlo několik bomb, které poničily také klášterní dominantu, kostel Panny Marie na Slovanech. Díky tomu však byla příležitost zrealizovat její novodobou betonovou dvojvěž podle návrhu architekta F. M. Černého, která i přes svou razantnost rychle přirostla k srdci Pražanů i Pražanek.
Současně jen pár metrů od klášterních zdí začal vznikat na svou dobu velmi odvážný projekt z dílny nejvýraznějšího architekta celé naší poválečné éry Karla Pragera. Původně se jednalo o sídlo Sdružení projektových ateliérů, kterému Prager propůjčil svůj oblíbený koncept superstruktur, tedy staveb stojících na základnách, které vyšší patra značně přesahují. K tomuto modelu se uchyloval poměrně často, většina návrhů superstruktur však zůstala jen na papíře. Navzdory architektonické radikalitě stavby zapadly do svého prostředí výborně, dnes jim pomáhá také vzrostlá zeleň.
Kostky přitom nijak neublížily působení sousedního historického kláštera – naopak podobně jako v případě zmiňované dostavby věží vytváří blízkost rozličných epoch a stylů vítaný náboj. Pragerovy kostky mají také své urbanistické kvality, umožňují přirozený průchod areálem, díky kterému si lidé mohou třeba jen zkrátit cestu, a současně vytvářejí nevšední veřejný prostor, kde je radost posedět třeba na terase pod jedním z těchto hřibů.
Nejistá budoucnost
V areálu dnes sídlí Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy (IPR) společně s Centrem architektury a městského plánování (CAMP), který ročně navštíví desetitisíce lidí, aby zhlédli výstavu, diskusi nebo třeba filmovou projekci a dozvěděli se více o připravovaných stavebních změnách města. Z CAMPu se stala neobyčejně populární městská instituce, která, soudě podle reakcí odborné i laické veřejnosti, plní svou funkci na výbornou. Prostory CAMPu prošly před jeho otevřením generální rekonstrukcí, ostatní části se však modernizace během padesáti let stále nedočkaly. Do budovy zatéká, v létě se chová jako skleník a k tomu se přidávají další technické a provozní obtíže. To vše měla vyřešit plánovaná rekonstrukce, jejíž projekt již byl pečlivě připraven, vedení města se však před loňskými Vánocemi rozhodlo finanční podporu nakonec stopnout.
To vyvolalo značnou nelibost veřejnosti – petice za pečlivou rekonstrukci stavby sesbírala takřka sedm tisíc podpisů. Zdá se, že odborná veřejnost i stále početnější skupina příznivců a příznivkyň poválečné architektury jsou už poučené z předchozích kauz, kdy jakékoli diskuse o stavu budov z této éry často končily příjezdem demoliční techniky. I pod tímto veřejným tlakem nakonec pražské zastupitelstvo své původní stanovisko přehodnotilo a dalo rekonstrukci zelenou. Ke zdárnému výsledku ještě povede hodně dlouhá cesta, pokud se však rekonstrukce podaří, může se stát velmi důležitým modelovým příkladem do budoucna.