Zklamání a ztráta patří dnes k nejsilnějším soukromým pocitům i politickým náladám. Americký filozof a praktikující psychoanalytik Jonathan Lear navrhuje i proto obrátit pozornost jinam – k vděčnosti. Ne proto, aby bolest popřel, ale aby ukázal její paradoxní povahu: vděk je zároveň pocit i postoj, přirozený i nepřirozený.

Přirozený je proto, že jako konečné bytosti víme, že okamžiky dobra a krásy nejsou samozřejmé: přicházejí navzdory všemu, co se v nás, v druhých i ve světě může pokazit. Ctností, a tudíž také čímsi nepřirozeným, je tento pocit proměnit v postoj – v přesvědčení, že svět není jen místem zmaru, ale také nezasloužené krásy. Jak připomíná J. M. Coetzee: „Nejlepším důkazem, že život je dobrý – a možná existuje Bůh, který má na srdci naše blaho – je, že každý z nás dostává při narození darem hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Je to dar, který jsme si nezasloužili, a přesto je náš.“

Echo 24

Jonathan Lear: Náš svět se možná hroutí – obnovme proto ctnost vděku

Odkaz na RSS feed zkopírován.

0.5x 0.75x 1x 1.25x 1.5x 1.75x 2x

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Vděk navíc odhaluje, že společnost nestojí jen na směně a kalkulu „dám–dáš“. Každý vztah vyrůstá z toho, že někdo dá víc, než musí – zdarma. Nejde o heroické činy, ale o každodenní gesta rodičů, přátel, učitelů, blízkých. Správná odpověď na tento nadbytek spočívá v tom, že jej dokážeme zahlédnout a přijmout s vděčností.

Nejde o romantické přehlížení bolesti. Lear naopak zdůrazňuje, že podstatná část života tkví v tom, co nazývá truchlením. Žití vrší ztráty – přicházíme o lidi, vztahy, ideály, vlastní schopnosti. Ztráty však vnímáme tak ostře právě proto, že jsme kdysi zažili jejich opak: jako děti snad bezpečí a domov, později třeba povznášející nadšení pro nějaký zájem, či lásku, která se zdála nesmrtelná. Možná se máme naučit nesnižovat tyto počátky jen proto, že netrvaly, ale vidět v nich zdroj síly, krásy, třeba i pravdy.

V truchlení si nejen uvědomujeme, co jsme ztratili, ale i proč to pro nás bylo významné. Proto může vést k poznání, a paradoxně i k vděku: připomíná nám, že existoval čas darů, gesta bez nároku na oplátku. A právě z tohoto vědomí může vyrůstat naděje – že dobro se může vrátit. Anebo že to, které přijde, bude ještě lepší, než jaké jsme kdysi poznali.

Kapitoly

I. Proč mluvit v době zklamání o vděku [úvod až 27:10]

II. Za co je vděčný Jonathan Lear? [27:10 až 42:45]

III. Jak lidé přežívají zhroucení svého světa [42:45 až 1:03:15]

IV. Vděčnost a dětské opakování dobra [1:03:15 až konec]

Bibliografie

Sigmund Freud, Vergänglichkeit (1916). In: Gesammelte Werke. sv. 10: Werke aus den Jahren 1913–1917. Frankfurt am Main: S. Fischer, 1946, str. 357–361.

Homér, Ílias, přel. Rudolf Mertlík, Praha: Odeon, 1980.

Jonathan Lear, Radical Hope: Ethics in the Face of Cultural Devastation, Cambridge, MA; London: Harvard University Press, 2008.

Jonathan Lear, Imagining the End: Mourning and Ethical Life, Cambridge, MA: Harvard University Press, 2022.

Elisabeth van Thadden, „Jonathan Lear: Dankbar? Wofür?“ in: DIE ZEIT č. 35/2025, zveřejněno 17. srpna 2025, https://www.zeit.de/2025/35/jonathan-lear-dankbarkeit-hoffnung-philosophie-psychoanalyse/komplettansicht

Ludwig Wittgenstein, Přednáška o etice, in: Organon F, 12, 1/2005, str. 72–79.