Nedávno skončený kongres ODS byl kongresem, kde si strana vybírala nové vedení, tedy kongresem zaměřeným ne vůči veřejnosti, ale dovnitř. Tomu odpovídala rétorika. Nelze ji hodnotit jako upoutávku na příští volební kampaň ODS. Členové si tam vyříkávali problémy své organizace. Takže by asi bylo zavádějící vyvodit z toho, že ODS bude odteď promlouvat k veřejnosti manažerskou hantýrkou, již tam bylo možné porůznu zaslechnout. Oni nemluvili primárně k nám, byť si samozřejmě byli vědomi, že kongres takové strany část veřejnosti sleduje.

I tak to, že nesnesitelné rétoriky posledních let typu „stát na správné straně“ a „patříme na Západ“ tam nezaznívalo tolik, znamená, doufejme, že tato rétorika a její protagonisté jsou na odchodu. A naopak to, že nově zvolený předseda přednesl velmi strojový, opatrný projev, třeba ještě nutně neznamená, že si ODS zvolila do čela člověka, který se osvědčil jako ministr, ale na funkci předsedy se zoufale nehodí. Třeba.

Nicméně tam k tomu, co (tedy nejen jak) má strana prosazovat, implicitně leccos zaznělo. Nejeden řečník zdůrazňoval, že kampaň je potřeba odmakat, že musí být permanentní, že se víc lidí musí zapojit do roznášení letáků atd. Slyšeli jsme, že strana musí mluvit jednoznačně, že nesmí jen reagovat, ale musí nastolovat témata, že voliči musí mít jasnou představu o „brandu“ ODS (kterou nemají – viz k tomu cenný průzkum, který nechal zpracovat vyzyvatel na funkci předsedy Radim Ivan).

Ale co tedy má nastolovat? S čím si ji mají voliči spojovat?

Někteří řečníci zmínili, jak se politici ODS rutinně odvolávají na Poděbradské artikuly, ale že to je marketingově špatné, protože nikdo neví, co jsou artikuly, a nikdo si nepamatuje, co se stalo v Poděbradech.

Poděbradské artikuly jsou z roku 1998 a prověrkou dějin neprošly špatně, zejména bod „Soukromí je nedotknutelné“ působí v době snah o různé chatcontroly prozíravěji, než mohli sami autoři tušit. Ale taky obsahují určitá omezení. Ty si připomeneme kdykoli, když někdo z ODS začne opakovat, že ODS je tu pro aktivní občany, že chce svěřovat co nejvíce pravomocí odpovědnosti samostatným, svobodným občanům (občas zazní i termín „svobodný jedinec“, který patří správně do biologie).

Slyšeli jsme taky párkrát, že to, co nás zachrání, je deregulace. Slýcháme to už pár desetiletí. Ale tady je třeba vzít za slovo ty delegáty, kteří požadovali, aby řeč ODS byla ano, ano – ne, ne, a vyzvat je: Buďte konkrétní, nebo mlčte. U skoro každé regulace totiž platí, že to, co je pro vás škodlivá regulace, je pro někoho důležitá ochrana jeho práva. Na Praze 4 právě teď radnice vedená ODS využívá regulace k tomu, aby zabránila výstavbě věžáku na Budějovické, protože by omezil právo stávajících obyvatel na sluncesvit. Jak se k tomu postavíte, ODS?

Pokud ODS ztratila kontakt s průmyslem, jak jsme na kongresu slyšeli, je to jistě špatně a je to potřeba napravit. Není možné přenechávat prostor influencerům, kteří dokázali udělat symbol do běla rozžhaveného kapitalismu, za nějž jsou ochotni jít do boje, akcie polostátní energetické utility.

ODS jistě taky nesmí ztratit kontakt s finančním sektorem. Ale jde o to, kdo bude ovlivňovat koho. Nejsilnějším vektorem zeleného fanatismu a woke indoktrinace v Česku dnes nejsou kroužky těch pár studentů gender studies, ale banky.

Pokud vyplynul z různých vystoupení a rozhovorů na kongresu jistý programový posun vůči letitým artikulám, pak je to přehodnocení postoje k přijetí eura (přitom jedna z novějších olomouckých artikulů zní „Národní stát jako podstata naší identity“, což tedy moc neladí). Fanouškům eura notně pomohl Miloš Zeman, když jmenoval do čela ČNB člověka, který korunu zdiskreditoval. Asi to přijít muselo, doufejme jen, že prosazovatelé eura jsou aspoň natolik obezřetní, že nás dostanou dovnitř až po případném bail-outu Francie.

ODS si zkrátka nese pečeť doby, kdy se zrodila jako nejvíc reaganovská a thatcherovská strana v Evropě. To bylo krásné, ale doba se změnila a je to potřeba vědět.

Reagan a Thatcherová vrátili svým zemím hrdost a sebevědomí. Protože reagovali na excesy kolektivismu, mluvili o svobodě, „naším“ individualistickým, antikomunistickým jazykem. Ale je taky třeba vidět výsledek jejich projektu v celém rozsahu. Jedna podstatná věc, které si my v průmyslovém Česku musíme všimnout, je, že – zejména v případě Thatcherové proti záměrům svých tvůrců – akcelerovaly deindustrializaci Británie a USA. HDP rostlo, ale beneficientem byl zejména finanční sektor. Jiné západní země, jejichž politici tolik o kapitalismu nemluvili, dokázaly produkovat víc a inovativněji, tedy aspoň do doby, než si ekologickým fanatismem a drahou elektřinou začaly svůj průmysl likvidovat.

To má své důsledky nejen ekonomické, ale taky důsledky pro společenskou strukturu a politickou soudržnost. Sociální mobilita je krásná věc, ale když se vám všichni lidé s vyšším IQ a vyšším vzděláním budou soustředit do pár center v zemi, logicky se to podepíše nejen na podobě míst, kam se ti lidé stěhují (třeba v případě Británie Londýn a prosperující jihovýchodní Anglie), ale i míst, odkud se ti lidé stěhují (zbytek Británie). Ti, co zůstali, taky nějak volí.

Na kongresu ODS bylo možné slyšet i náběh ke škatulkování společnosti na lidi aktivní a na parazity žijící ze státního (a oportunisty mezi nimi). Je to obdoba toho, co řekl v roce 2012 americký republikánský kandidát na prezidenta Mitt Romney. To byl ten jeho projev o „47 procentech“, který unikl na veřejnost. Romney toto procento lidí odepsal – žijí prý z toho, co ostatní vytvoří, takže budou tak jako tak volit demokraty.

omney nejen prohrál volby, ale ta Republikánská strana, kterou spolu se svým viceprezidentským kandidátem Paulem Ryanem reprezentoval, byla zcela rozprášena. Donald Trump sáhl i po voličích, jež Romney odepsal, a jeho Republikánská strana je dnes v průměru stranou těch chudších. Jediné, co z éry od Reagana po Romneyho přežívá, je tabu na zvyšování daní a ještě pár panik na amerických dluhopisových trzích, a kdoví, jak dlouho to tabu vydrží.

Ale to je přece obecně problém, že pojmy pravice a levice jsou dnes matoucí a zkoušet se navzájem z toho, kdo je opravdu pravicový, nevede k výsledkům. V řadě evropských zemích dnes pravou stranu spektra reprezentují strany, jež jsou pro nás „národní socialisti“. A naopak kanadský premiér, bývalý centrální bankéř, reprezentuje tamní levou stranu spektra.

Dědictví reaganismu-thatcherismu se vyčerpalo. Neexistují úspěšné recepty, jež by bylo možné převzít (a nezačínejte prosím s Javierem Mileim. Je ještě příliš brzy na to, aby bylo jisté, zda to není jen další v řadě argentinských prezidentů, který učebnicovými postupy zastavil hyperinflaci, aby mu pak došel dech). ODS si musí ujasnit, zda chce být stranou podnikatelů, což dnes znamená stranou programově menšinovou a dost možná tíhnoucí kulturně doleva – anebo tzv. catch-all party, stranou občanskou, která najde způsob, jak oslovit část těch 47 procent.