Architektonická událost roku. Tak můžeme už nyní mluvit o rekonstrukci bývalého hotelu InterContinental v centru Prahy, jejíž důslednost a velkorysost nemá v českém prostředí obdoby. Pod novým jménem Fairmont Golden Prague slouží monumentální brutalistická stavba opět jako luxusní hotel, který hrdě staví na své minulosti.

Napravit a rozvinout

„Setřít hranice mezi architekturou a uměním, mezi interiérem a exteriérem. To byly hlavní dva koncepty našeho návrhu,“ říká architekt Marek Tichý, spoluzakladatel kanceláře TaK Architects, který tuto v několika ohledech mimořádně náročnou rekonstrukci vedl. Zatímco první z těchto principů byl přítomný už v původní podobě hotelu z roku 1974, jeho provázání s městem dlouhodobě selhávalo. Budova vždy působila jako uzavřený solitér, jehož vztah k okolí zůstal nevyřešený – i kvůli kontroverznímu zásahu, který stavbě předcházel. Na jeho místě totiž stály původně měšťanské domy, které byly bez slitování srovnány se zemí, což zde vytvořilo obrovskou volnou plochu pro vůbec první americkou investici za železnou oponou i velkou zbytkovou plochu bez ladu a skladu.

Původní hotel InterContinental měl přesto neoddiskutovatelné architektonické kvality – historik Rostislav Švácha ho považuje dokonce za vůbec nejlepší ukázku brutalismu u nás. Památkovou ochranu stavba nezískala (především právě kvůli narušení svého okolí), přesto k jeho rekonstrukci investoři a architekti přistupovali, jako by jí byl. Jde o další potvrzení toho, že brutalismus u nás již ztratil své stigma a dokážeme k němu přistupovat se vším respektem.

Společenské centrum

Hotel koupilo trio podnikatelů Oldřich Šlemr, Pavel Baudiš a Eduard Kučera s cílem obnovit jeho někdejší slávu a otevřít ho společenskému životu Prahy. Společně s propracovaným architektonicko-urbanistickým návrhem rekonstrukce se tak tato uzavřená pevnost proměnila v prostupný a přívětivý městský blok, který se již ke svému okolí nestaví zády. Nová lávka z Dvořákova nábřeží vede přímo do jedné ze šesti restaurací hotelu, veřejnosti je přístupná i zahrada a nově zbudovaný tunel, který ji propojuje s náplavkou. Jsou to drobné úpravy, které však dohromady dokážou podstatně zpříjemnit pobývání v této lokalitě.

Navenek si stavba zachovala svou původní podobu – jen betonové fasády získaly tmavší odstín. Co však bylo potřeba kompletně přebudovat, byly interiéry. Z těch se prakticky nic nedochovalo, a tak při jejich řešení ani nebylo příliš na co navazovat. Pro Marka Tichého však bylo podstatné zachovat myšlenku kompaktního díla, kde jde architektura ruku v ruce s uměním a designem. Prakticky veškeré vybavení se navrhovalo na míru hotelu ve spolupráci s českými i zahraničními umělci a designovými studii. Zatímco ještě zhruba do sedmdesátých let byl takový přístup poměrně běžný, v dnešní době jde o vzácnost. Architekt Tichý měl dokonce možnost spolurozhodovat o gastronomickém konceptu hotelu včetně výběru příborů (zhotovených rovněž na míru). A aby vše do sebe zapadlo, byli jednotliví výrobci interiérového vybavení hotelu vázáni k tomu, nakupovat materiál, ať už jde o italský mramor, nebo dýhu, od jednoho dodavatele, aby nehrozilo, že jednotlivé části nebudou esteticky ladit. „Upřímně si nejsem jistý, jestli ještě někdy dostaneme příležitost jít do takového detailu,“ komentoval to architekt.

Celkový technický stav budovy byl velmi špatný, což vedlo také k jednomu z nejsložitějších zásahů celého projektu: původní působivý betonový strop kongresového sálu řešený jako mostní nosník bylo nutné celý sundat a zhotovit jeho repliku, která je opět doplněna fantastickými křišťálovými lustry Reného Roubíčka. Díky novému dimenzování pak na střeše mohly vzniknout zelené terasy s exkluzivními malými konferenčními prostory.

Celou rekonstrukci se podařilo zrealizovat během pouhých pěti let. Brzy se otevře také galerie moderního umění v podobě skleněného kvádru u nábřeží a nový smysl získá také náměstí Miloše Formana díky probíhající architektonicko-urbanistické soutěži. Úctyhodné dílo tím bude plně završeno.