V úterý večer a ve středu dopoledne se české sociální sítě nacházely ve stavu extáze. Mohl za to kanadský premiér Mark Carney a jeho projev v Davosu, který vybudoval kolem slavného Havlova podobenství o zelináři, jenž „žije ve lži“, z eseje Moc bezmocných.

Kdyby se jednalo jen o českou/středoevropskou reakci, mohli bychom pokrčit rameny a svést ji na postkoloniální komplex, který i více než 35 let po pádu komunismu nutí mnohé z nás propadat v úžas, že nějaký „velký bílý muž ze Západu“ cituje „našeho“ Havla, navíc na Světovém fóru v Davosu. Ředitel Knihovny Václava Havla dokonce kvůli tomu poslal děkovný dopis na kanadskou ambasádu…

Kanadský premiér totiž udělal, co všichni toužebně vyhlíželi: postavil se imperiální bezohlednosti Donalda Trumpa, ukázal, že i my máme svaly, ale především důstojnost – a nenecháme si diktovat. Toto očekávání provází v posledních dnech jak evropské lídry, tak evropské veřejné mínění, které se chytá každé známky asertivity vůči Washingtonu jako tonoucí stébla. Obětí této touhy se v posledních dnech stal třeba finský prezident Alexander Stubb, který svoji větu, že se Evropa dokáže sama ubránit Rusku, sice začal okamžitě relativizovat, ovšem stejně oběhla celý kontinent. Nebo Giorgia Meloniová, která se chtěla vysmát evropskému ukazování svalů a vyzvala ironicky k „plenění McDonaldů“, což nicméně mnozí v dnešní atmosféře vzali ve vší vážnosti jako projev italského odhodlání postavit se USA.

Polský levicový europoslanec Krzysztof Śmiszek tento většinový sentiment liberálního publika vyjádřil následovně: „Odvážný projev, bez strkání hlavy do písku tváří v tvář Trumpovi, který ničí výdobytky naší civilizace.“ Zkrátka, zelináři všech zemí, kteří žijete v pravdě, spojte se!

Ve skutečnosti ovšem Carneyův proslov zasazuje liberálnímu vnímání světa dost těžké rány. V podstatě překypuje jazykem, který ještě do úterý patřil do slovníku cynických realistů: mezinárodní řád založený na hodnotách byl jen iluzí, udržovanou všeobecným souhlasem. Vlastně od začátku byl lží, protože „nejmocnější“ ho dodržoval, jen když se mu to hodilo. Musíme ho odhodit – i s jeho institucemi. Nastává čas budování soběstačnosti a síly, pro niž podporou musí být flexibilní a pragmatická spojenectví. Ne náhodou se v Česku k mnoha jeho závěrům přihlásil i největší kritik „havlovské zahraniční politiky“ Jan Zahradil.

Kdybychom chtěli risknout ještě kacířštější myšlenku – Wess Mitchell, významný americký analytik, dovozoval nedávno v důležitém textu publikovaném v časopisu Foreign Policy, že toto je vlastně hlavní záměr Trumpovy politiky vůči spojencům, alespoň v té vrstvě, která sleduje nějakou strategickou linii, a nikoliv narcistické vrtochy: konsolidovat Západ, posílit jeho vnitřní odolnost a obranyschopnost, donutit jeho obyvatele žít v reálném světě, a ne v bublině (co už Mitchell neříká, je, že způsob, který Trump použil, většinou bývá dost kontraproduktivní).

Ale co na to Havlův zelinář? Ten už dávno žije svým vlastním životem, odtrženým od vícevrstevnatého textu Moci bezmocných. Stojí za to připomenout, že naposledy k němu sáhl v knize Nežij ve lži americký konzervativní (ultrakonzervativní, jak by napsali kolegové na druhé straně barikády) autor Rod Dreher, který paralely k osudu zelináře nuceného ke konformitě se lží viděl ve světě ovládaném dogmaty pozdně liberální „woke“ ortodoxie. V realitě, v níž povinné úlitby bůžkům diverzity, inkluze či klimatické změny patřily (a často stále patří) ke každodennosti, zněla Dreherova aktualizace poměrně přesvědčivě.

Přítomnost zelináře v Carneyho projevu se ovšem jeví jako dost přitažená za vlasy. Carney ho bere jako symbol demaskování lži, která je pilířem celého systému. A také – v návaznosti na název eseje – hledá způsob, jak budovat „sílu slabších“ (ačkoliv tím nemyslí úplně bezmocné, ale „středně velké mocnosti“, jako je Kanada) vůči mocnějším. Budiž. Nicméně „zelinář“ je příběhem o síle svědomí; jen těžko ho lze vztáhnout na vztahy mezi státy, které tuto morální dimenzi z principu postrádají. O čemž nás velice výmluvně přesvědčuje i sám Carney. Jeho projev ve skutečnosti vypadá spíše jako součást politické hry, kterou v tuto chvíli hraje Amerika a její spojenci – státy EU, Británie, Kanada. V této hře máme teď mnoho silných slov a teatrálních gest, jež skrývají boj o to, jakou bude mít podobu transatlantický vztah do budoucna. A nejlepší kartou, kterou mají ony „střední mocnosti“ – Kanada, Francie, Německo, Británie –, je ukázat Američanům, že na ně nejsou odkázané. Proto to zběsilé hemžení na diplomatické scéně: tlačení dohody s Mercosurem Berlínem a Bruselem za každou cenu, evropští lídři podávající si dveře kanceláře indického prezidenta Naréndry Módího v Dillí – a proto i Carneyho okázalé celebrování „strategického partnerství“ Kanady s Čínou tento týden v Pekingu.

„Jak může někdo strávit tolik času v Pekingu, účastnit se všech těch prázdných rituálů a opakovat prázdné slogany, aby potěšil totalitní komunistický režim, a potom letět do Davosu a řečnit o životě v pravdě“? zeptal se na síti X jistý opoziční kanadský poslanec. Německý komentátor Ulrich Speck zas poznamenal: „Kdyby Carney vyvodil ze své analýzy důsledky, jel by do Tokia, Dillí, Berlína, Londýna, Paříže a navrhoval nové formy spolupráce ,středních mocností‘. Místo toho jel do Pekingu, za superpredátorem.“

To druhé tvrzení je pro Carneyho trochu nespravedlivé – cesta do Pekingu je viditelně jen jednou z mnoha, které mají dohromady budovat nový systém „funkčních spojenectví, občas založených na hodnotách, občas na pragmatismu“. A je to v případě kanadského lídra asi racionální cesta. Nemění to nic na faktu, že vzývání Havla je zde pouze zástěrkou mocenské hry, jejímž cílem je dokázat Washingtonu, že „na něj taky máme páku“ – možnost „záměny spojenectví“, kdy se místo s USA budeme domlouvat s jejich hlavním soupeřem, Pekingem.

Bylo by krajně naivní číst Carneyův projev bez kontextu jiných politických událostí posledních dnů, včetně jeho vlastních kroků. Není náhoda, že kanadský premiér svůj „historický“ projev nezačal Havlem, ale Thukydidem – tou „nejprofláklejší“ citací athénského dějepisce, jíž začínají všechny příručky teorie mezinárodních vztahů: silní dělají to, co mohou, slabí strpí to, co musejí. Cesta, kterou nastínil – jak svým projevem, tak kroky z posledních dnů –, není popřením tohoto světa, není žádnou výzvou, „Žijící v pravdě a lásce spojte se!“, jak by člověk mohl z mnoha reakcí pochopit. Je návodem, jak se na něho může Kanada – „mocnost střední váhové kategorie“, relativně stranou hlavních zón střetu mezi soupeřícími velmocemi, s velkými přírodními zdroji, která ale ještě nedávno nedávala na obranu ani jedno procento HDP – adaptovat. Z principu to tedy nemůže být cesta univerzálně platná pro všechny. Možná by tak místo emočního vzplanutí nad rétorickým talentem kanadského premiéra bylo lepší přemýšlet o středoevropských řešeních téhož problému. Jinak nám hrozí, že dopadneme jako občané ostrova Mélos, jimž Athéňane udělili v Thukydidovi lekci realismu: „Zdá se nám, že jste jediní lidé na světě, kteří více spoléhají na budoucnost než na přítomnost, kteří se řídí vlastním zbožným přáním a věci nejisté pokládají za realitu. Tím větší vás potká zklamání.“