Vzniká plán, který má změnit a zmodernizovat obsah a způsob výuky na základních školách. Takzvaná revize rámcových vzdělávacích programů zamířila k veřejným připomínkám a začínají se objevovat další hlasy, které upozorňují na riziko přílišného ústupu od znalostí ve výuce. K těm se připojil i ředitel a prezident Asociace základních uměleckých škol Tomáš Kolafa, který vystoupil na posledním konventu o vzdělávání svolávaném ministrem školství.

Přidal jste se k hlasům, které varují před příliš horlivým přerodem výuky „od biflování ke kompetencím“. V čem vidíte riziko?

Vždy, když se přijde s něčím novým, v některých případech se stává, že se do toho pustíme stylem: budeme to dělat takto a na vše ostatní zapomeneme. Především je dobré, když špatná politika či technologie přinesou něco nového, dát si na stůl základní otázky: co chceme změnit, proč to chceme změnit a budeme měnit všechno? Nebo to přizpůsobíme tomu, co funguje? Kompetenční pojetí výuky je velmi důležité, dítě musí vědět proč, co a jak dělá.

U nás je to pojetí uchopeno způsobem, že prostřednictvím jakéhokoliv umění, dramatického, výtvarného či tanečního a hudebního projevu jsme schopni rozvinout osobnost dítěte či mladého člověka. Ale nemůže to být stoprocentní mantra. K tomu, abychom to dokázali, musíme dětem nabídnout taky nějaký objem vědomostí a dovedností. To znamená hledat vyvážený způsob vzdělávání, abychom neskákali od „encyklopedie“ jen k pouhému pojetí, jestli má dítě kulturní, sociální či uměleckou kompetenci. Jen potvrzuji svou odpovědí fakt, že je vždy třeba hledat nějakou míru kompromisu.

Zmiňoval jste, že má za sebou základní umělecké školství v tomto ohledu ne úplně příznivou zkušenost. K čemu došlo?

Někteří ředitelé pojali výuku způsobem, že už se není třeba účastnit soutěží nebo koncertů, dělat výstupy, ať už jsou to výstavy, taneční představení… Tak to ale není. Pokud má dítě vystoupit a předvést, co umí, musí mít nejen dovednosti, ale rozumět i tomu proč to tak je, znát historický kontext, směřovat k tomu výstupu. Výstup jako takový je vnímán jako velmi důležitý prvek ve vzdělávacím systému.

Když si představíte vystoupení nebo soutěž, je to řízené vzdělávání ve stresové situaci. Jakékoliv vystoupení je pro dítě stres, někdo ho vnímá více intenzivně, někdo méně, ale pedagog může vytvořit prostředí, kde je stres řízený, učí se s ním pracovat. To je strašně důležité. Ve chvíli, kdy začneme říkat, že soutěže nejsou důležité, vystoupení nejsou důležitá, je to zase extrém. Druhý extrém pak je, že někdo využije či spíše zneužije dítě k tomu, aby ukázal, jak je jako pedagog skvělý, dítě jen plní jeho představu a zase tam naopak chybí určitá míra kompetence. To je dost aktuální, protože to přetrvává, takoví kantoři stále jsou. V některých oborech tento způsob i převládá, v jiných ale třeba dochází k rozborovým seminářům po skončení přehlídky a kantoři na to čekají a chtějí znát zpětnou vazbu. Berou přehlídky či soutěže jako součást vzdělávání.

Mluvil jste v tomto ohledu právě i o zásadní roli ředitelů a pedagogů. I v této revizi zůstává značná volnost pro to, jak s výukou nakládat, tedy zůstane tam prostor i pro tyto extrémy. Jak se to reálně propíše do škol, pak tedy bude stále záležet na konkrétních školách?

Stejně tak jako pedagog pracuje se skupinou dětí a dokáže individuálně dítě nadchnout, přesvědčit a ukázat mu, že to co dělá má smysl a někam spěje, když to přenesu do role ředitele či vedení školy, je to stejné směrem ke sborovně. Ředitel by měl vědět proč, jak a jakým způsobem ty kantory nadchnout a kam směřovat. Uvědomit si zpětnou vazbu, reflektovat, v jakém prostředí se škola nachází, třeba i to, jaké jsou tam jiné vzdělávací instituce. V revizích se hodně hovoří o propojování institucí. To jsou velmi důležité věci.

Tím, že je systém decentralizovaný, má ředitel obrovskou míru pravomocí, ale zároveň zodpovědnosti. Decentralizujeme-li ale vzdělávací systém, musíme řediteli zároveň poskytnout takový prostor, takové podmínky, aby to byl schopný uřídit. Na ředitele se toho v dnešní době valí hrozně moc, když se podíváte na konkurzy za stávající ředitele, hlásí se na ta místa jeden, či dva. Mladí lidé zjevně nechtějí jít do pozice, kde to máte na šest let, nevíte dne ani hodiny, finančně to extrémně výhodné vzhledem k té zodpovědnosti není. Ředitel funguje sedm dní v týdnu, celý rok. Mladí tak jdou raději učit. Co chci však zdůraznit, negativa existují, ale obecně pozitiva převažují, školství zase tak v porovnání s Evropou či světem špatné nemáme.

Měl by v otázkách výuky dát stát podle vás ředitelům jasnější zadání?

Základních škol jsou tisíce, ZUŠ je pět set. Když si vzpomenu na zavádění RVP u uměleckého vzdělávání, tehdejší tým dokázal zorganizovat to, že jejich stavba, budování v ZUŠ byla postavena zespoda. Zapojilo se maximální množství ZUŠ, v každém kraji byly pilotní školy, základní myšlenky „proč RVP“ se dostaly až k jednotlivým učitelům. Dnes jsme díky tomu v odlišné situaci, z pohledu uměleckých škol vidíme budoucí revizi jako spíše aktualizaci. Prostor jsme si tam vytvořili už před patnácti lety, RVP prošlo skutečně širokou diskuzí až do sboroven. To je základní rozdíl, v základních školách je asi mnohem těžší udělat to touto formou. Je to ale jedna z cest. Když to zjednoduším, revize je změna myšlení. Brání jí tedy i určité prvky jako pohodlnost, upadnutí do stereotypu. Najít ředitele a učitele, kteří jsou schopní a zároveň ochotní „zapalovat“ plamínky, aby každý věděl, proč k té revizi vůbec dochází, není snadné. Otázka, proč revize zavádět, je ta nejdůležitější, ten hlavní startovní bod.

Cestu tedy nevidíte v nějakém omezení autonomie, kterou školy ve výuce mají?

Škola by měla mít velkou míru autonomie. Na druhou stranu, pokud bude systém opravdu hodně decentralizován, dítě, které přejde z jedné vesnice do druhé, není schopné zapadnout do třídy, protože se v tematických plánech nachází úplně jinde. Základní body, určitá závazná minima v jednotlivých ročnících, za ty bych se rozhodně přimlouval. Nadstavbu už nechat na svobodě škol. Pokud v tomto škola není svobodná, v podstatě neplní svou funkci, je jen prostředkem k – nedejbože – nějakým politickým cílům. Škola musí mít velkou míru svobody a autonomie, musí být ze zákona apolitická. To je hrozně důležité. Když to řeknu zjednodušeně, v každém ročníku by měla být závazná minima, aby dítě, které přijde do třetího ročníku, bylo schopné v září naskočit do obsahu, vědomostí, znalostí, které děti mají mít. Nemohu mluvit za celé základní školství, ale základní umělecké školy to tak mají.