Kdo by neznal echinaceové kapky. Ba dokonce i jako zahradní květina jsou tyto lodyhy již léta celkem provařené a starší ročníky je znají coby „růžové rudbekie“. O růžovosti můžeme úspěšně spekulovat, jisté je, že třapatkovka nachová nese svou, velice specifickou barvu. Ta má svůj rozstřel v intenzitě a tu a tam se objevují i albíni. Dnes tu ale bude řeč o patrně nejzajímavějším druhu tohoto rodu, tedy o Echinacea paradoxa. Všechny druhy třapatkovek obývají Severní Ameriku v několika areálech, které se u devíti známých druhů překrývají jen částečně. Pouze tři druhy jsou tak nějak všeobecněji rozšířené, a jelikož se nepodobají svými stanovištními nároky, takzvaně se nepotkávají.

Ostatní druhy jsou malé a ostrůvkovitě jsou rozšířeny v malých zranitelných lokalitách, často závislých na velmi specifických podmínkách. Taková lokalita může velice snadno zarůst lesem a populace čítající pouhé stovky rostlin může zaniknout.

Co je tedy důvod? Jediná Echinacea paradoxa totiž kvete žlutě, což je skutečně nomen omen. Kdo byl někdy v USA na cestách, patrně kontruje, že nyní je „Amerika plná žlutých kytek“. To bezesporu ano, všechna ta krásnoočka, mužáky, slunečnice, zápleváky, verbesiny či ratibidy a rudbekie jsou beznadějně žluté. Navíc je jich všude plno. Jedna echinácka se v tom snadno ztratí. Jsou to ovšem její důkladné mimikry a veliké tajemství zůstane oku ledabylého pozorovatele skryto. Její výjimečnost se skrývá za běžností. Motor z rolls-royce v těle trabanta.

Proč? Prostorově i nárokově omezená distribuce třapatkovek vylučovala vždy jejich křížení a teprve velkou náhodou se přišlo na to, že by byly i ochotny. Bohulibé poslání odprezentovat všechny třapatkovky vedle sebe skončilo v botanické zahradě v Chicagu vznikem spontánních semenáčů roztodivných vlastností. Zkuste si jen představit, co se stane, když do tónů nachové, purpurové, růžové a bílé pustíte žlutou jako tygra do arény. Věda je ovšem věda a tyto genetické anomálie narušovaly původní záměr prezentace čistých druhů. Celá věc upadla v zapomnění jako slepá cesta osudu na desítky let. Dnes je krev Echinacea paradoxa nejcennějším genetickým zdrojem desítek šlechtitelů. Jejích dětí se prodají miliony ročně po celém světě a „dávají práci“ mnoha šlechtitelům i lidem v zahradnickém sektoru. Dělají radost mnohým.

Divoké populace jsou ovšem kriticky ohroženy. Odhady hovoří o nižších desítkách lokalit s celkovou hojností v desítkách tisíc reálně existujících jedinců. Vybrala si totiž k životu velmi zranitelné prostředí, které se tu obecně nazývá „glades“. Jsou to vápencové raholiny, rozpukané desky s velmi mělkými půdními profily s častými skalními výchozy erodujícími vodou, mrazem i větrem. Tedy naprosto nehostinné suché místo rozpálené sluncem do vysokých teplot. Zažili jsme tu situaci, kdy po hustém dešti na deskách stála voda a mnoho hodin z nich spárami odtékala. Každá rostlina se tu snaží přežít pomocí různých adaptací na toto extrémní prostředí. Echinacea paradoxa tak činí velmi úzkými tuhými listy v růžici na kůlovitém kořenu, který po spárách dokáže proniknout hluboko do skály. Tak je schopna přežít vedro a sucho. Je to ale něco za něco, protože není schopna přežít v konkurenci trav a ostatních druhů rostlin. Velmi rychle hyne. Přežije pouze sama v kamení. Což je pro šlechtitele i pěstitele zpráva, na kterou by měli brát zřetel.

Největším paradoxem ovšem je, že tahle žlutá kráska má jednu skromnou a velmi vzácnou varietu, která má pouze jedinou lokalitu s hojným výskytem. Květy má růžově purpurové.