Jistě se dá pochopit, že na tak strašnou událost, jako bylo vraždění na filozofické fakultě v Praze, lidé jako jednotlivci i jako představitelé institucí reagují v něčem přecitlivěle, že třeba vnímají jako potenciálně nebezpečné věci, nad nimiž by se dřív nepozastavovali a podobně. Že vnímají jako prioritu zabránit tomu, aby se taková událost opakovala. Zároveň ale doufám, že ta přecitlivělost bude jenom přechodná, že se nestane novou normou. Protože přehnaná snaha eliminovat rizika, která se dnes projevuje v mnoha oblastech veřejné i privátní sféry a zdaleka ne jenom v souvislosti s vražděním na fakultě, se může stát velkým problémem sama o sobě (a ta rizika eliminovat stejně nemusí).

Příkladem budiž kauza studenta Masarykovy univerzity Jaroslava Sedláka, o níž informovaly Seznam Zprávy. Policie si ho pozvala, aby „podal vysvětlení“, a zašla k němu domů. Stalo se tak na popud školy, důvodem byla hororová povídka, již v minulosti odevzdal jako školní práci, napsal taky dvě seminární práce o sériových vrazích. Sedlák také řekl, že z výroků policistů pochopil, že důvodem oznámení bylo i to, že v hodinách často diskutuje.

Práce pana Sedláka jsem nečetl, nejsem schopen posoudit, jestli skutečně byly „společenskou osvětou“, jak tvrdí jejich autor. Třeba nebyly, třeba to byla forma provokace, snaha šokovat okolí, která ale, troufám si tvrdit, na vysokoškolskou půdu patří. Nebo by tam člověka přinejmenším neměla překvapit. Opakuji, Jaroslava Sedláka, jeho texty ani motivace neznám. Ale celkem dokážu pochopit, že v atmosféře zdejších univerzit, pro něž je v posledních letech někdy charakteristická i snaha šetřit city studentstva a vůbec všech, nedopustit se něčeho, co by mohlo být vyloženo jako necitlivé a podobně, může mít mladý člověk chuť popichovat, provokovat a rozčísnout tu snahu o harmonii nějakým pořádným hororem.

V něčem symptomatické mi přijde i vyjádření univerzitního mluvčího. Píše o potřebě „být k sobě jako lidé všímavější a vnímavější“. Nic proti tomu, naopak jsem pro. Domnívám se ale, že tu všímavost a vnímavost vůči druhým lidem je dobré projevovat třeba tím, že se o ně zajímáme, třeba i vynaložíme to úsilí a promluvíme si s nimi. Poslat na někoho bez velkých cirátů policii mi nepřipadá jako ideální způsob, jak projevit ten empatický zájem o druhé, po němž pan mluvčí volá. Jeho slova, nemůžu si pomoct, jsou příkladem dnes rovněž celkem oblíbené kombinace laskavě terapeutického slovníku a mocenského zásahu. Pro jistotu opakuji – chápu tu zvýšenou ostražitost, snahu nic nepodcenit, radši projevovat přehnané ohledy na bezpečnost, než aby se něco zanedbalo. Univerzity by ale i tak měly zůstat univerzitami, místy, pro něž je charakteristická taky volnost.