Jestliže první týden po volbách to vypadalo se sestavováním nové vlády – aspoň podle slov většiny aktérů – na relativně rychlou a jasnou záležitost, druhý optimismus poněkud zchladil. Potíže přinesl sněmovní nováček, Motoristé sobě (AUTO): ti se ukazují být oním pověstným jazýčkem na vahách, se kterým nová vláda stojí a padá, ale také nejkřehčí součástí vznikající koalice. A to nejen kvůli jejich zjevné politické nezkušenosti (jejich první zářez byl teprve loni v eurovolbách) a rasistickým a extremistickým výrokům Filipa Turka, ale také kvůli poměrně výrazným změnám, které chtějí prosadit a jež nemusí být mnohým po chuti.

Andrej Babiš nejspíš i kvůli tomu nasměroval vyjednávání na programové otázky a ty personální odložil až na polovinu listopadu. Koupil tím cenný čas, a to nejen koaličnímu partnerovi, ale hlavně sám sobě – bude to ostatně on, kdo ponese návrhy na Hrad. Nejenže může díky tomuto tahu zájem o Turkovu kauzu do té doby polevit, ale zároveň se šéf ANO může tvářit, že protesty, které se již proti některým potenciálním adeptům na ministry vyrojily, jsou neopodstatněné. Těžko se totiž vymezovat proti něčemu, co zatím údajně není na stole.

Nakonec už vůbec nejde jen o Turka. Ten se ministrem zahraničí téměř jistě nestane a spíše bojuje o to, zda má ještě vůbec nějakou budoucnost v politice (byť se stále spekuluje o tom, že by mohl diplomacii provozovat z pozice místopředsedy dolní komory, která straně připadne a jež skýtá poměrně lukrativní plat – Turek si přesunem z europarlamentu do sněmovny pohoršil minimálně o 150 tisíc korun měsíčně). Prezident Petr Pavel jasně oznámil, že pokud se Turkovy výroky ukážou jako pravé, nemůže na ministerské křeslo pomýšlet. Sám Turek ostatně mnohá svá kontroverzní prohlášení vůbec nepopírá. Ačkoli strana za svým čestným prezidentem, který ovšem ani není jejím členem, bezvýhradně stojí, z rétoriky čelních představitelů AUTO lze vyčíst jako reálnou variantu, že Turek se ministerských ambicí zřekne sám. Potopit ho přímo ale nemohou – jak dokazují i data agentury STEM/MARK, která Echu poskytl sociolog Jan Burianec, osoba čestného prezidenta Motoristů přitahovala dvě podstatné skupiny: muže do 40 let s nižším vzděláním, kteří běžně k volbám nechodí, a část prvovoličů, bez nichž by AUTO ve volbách neuspělo. Byť po medializovaných kauzách – jak vyplynulo z exkluzivního povolebního průzkumu pro Echo provedeného STEM/MARK (najdete na webu Echo24.cz) – by již 22 procent těch, kteří během prvního říjnového víkendu volili Motoristy, šlo volit jiné strany: a to jak ANO a SPD, tak Spolu či Piráty.

Když kontroverze smete Motoristu 000

Protestům proti nástupu na ministerstvo životního prostředí ale nově čelí už i předseda strany Petr Macinka, po výzvě téměř 500 vědců přišly před Pražský hrad o víkendu demonstrovat tisíce občanů a aktivistů. Jedním z vědců, kteří připojili svůj podpis, je například vládní zmocněnec pro mezinárodní vyjednávání v oblasti biodiverzity a ekosystémových služeb Ladislav Miko, taktéž poradce prezidenta, někdejší ministr životního prostředí v roce 2009 jako bezpartijní za Zelené v úřednické vládě Jana Fischera. Pro Echo uvedl, že si nedovede představit své setrvání ve funkci pod Macinkou. Ten ho v minulosti nazýval na sociálních sítích „zeleným khmerem“. Tedy není ani tolik překvapivé, že šéf Motoristů, dlouhá léta pobočník podobně „antizeleně“ naladěného prezidenta Václava Klause, výrok pronesl, jako spíše to, že mu vůbec nedošlo, že se mu to v další politické kariéře může vymstít. Umělcům zase vadí Oto Klempíř, o kterém se spekuluje coby o ministrovi kultury. V obou případech zní kritika podobně: Motoristé prý nepřicházejí resorty řídit, ale rozložit.

AUTO očividně ťalo do živého. V oblasti kultury se Motoristé ve svém předvolebním programu vymezovali například vůči financování umělců skrze automatické dotace či ohlašovali změnu u veřejnoprávních médií, u nichž chtějí utnout koncesionářské poplatky. U ochrany planety zase vadil zelený dogmatismus, který podle Motoristů říká, že musíme snižovat naši životní úroveň (čti omezovat průmysl), abychom neshořeli, zatímco na druhé straně zeměkoule, která má atmosféru jen jednu, nikdo svou životní úroveň snižovat nehodlá, naopak vidí v našem fatálním rozhodnutí podřezat si pod sebou větev velkou příležitost. Tedy nejde ani tak o popírání změn klimatu, které musí každý příčetný člověk kolem sebe nepochybně vnímat, jako spíše o odmítnutí zvolených metod, jež nás mají k cíli dovést. Výkřiky demonstrantů, že s Macinkou nám nezbydou žádné lesy, se v tomto kontextu zdají být poněkud přepjaté.

Jelikož Motoristé nechtějí po vzoru SPD vyslat do vlády tzv. odborníky (byť i odborník je reprezentantem daného politického subjektu), ale trvají na tom, že členy vlády budou jejich poslanci, je namístě poznamenat, že příliš Motoristů už nezbývá (strana získala 13 poslanců). A za předpokladu, že do vlády rovnou chtěli vyslat ty nejschopnější z nich, nelze očekávat, že by zbylých deset bylo vítáno vřeleji. Za oprávněnější lze samozřejmě považovat kritiku nově vznikajícího resortu bez portfeje pro sport a prevenci – o to více, když právě ANO a SPD byly hlasitými kritiky „zbytečných pašalíků“ v dosluhující vládě, například ministra pro vědu a výzkum či evropské záležitosti. Jak ale pro Echo uvedl předseda poslanců Motoristů Boris Šťastný, o kterém se – vzhledem k jeho zdravotnické expertize – spekuluje, že by mohl tento nový resort vést, podpora zdravého životního stylu a sportu ušetří ve zdravotním systému miliardy korun.

Jistě, pane ministře?

Ať je člověk jakékoli politické orientace – a nikomu nelze upírat právo demonstrovat, což je v demokratické společnosti zcela běžné –, nelze přehlédnout, že voliči dali Motoristům mandát právě kvůli tomu, co hlásají, nikoli navzdory tomu. A mandát daný voliči je svatý, jinak až nebezpečně rychle nabírá na konturách známá fiktivní komická postava Humphreyho Applebyho z britského televizního seriálu Jistě, pane ministře, kde politik je jen loutkou na okrasu, neustále ve vleku úředního aparátu, který je tím skutečným hybatelem. Argument, již hodně zaznívající, že Češi šli přece volit obsazení sněmovny, nikoli vlády, je de iure pravdivý, je ale třeba vnímat, že vláda odvozuje svou legitimitu právě od Poslanecké sněmovny, tedy de facto se ve volbách rozhodovalo, kdo bude stát u kormidla následující čtyři roky.

Jistě lze namítnout, že Motoristé ve volbách získali „pouze“ necelých 381 tisíc hlasů, což tvoří „jen“ 6,77 procenta těch, kteří přišli k volbám (a kteří navíc tvořili jen necelých 69 procent všech, kteří mají právo volit a rozhodovat o směřování naší země). To je samozřejmě pravda, pak je ale nutné vzít do úvahy fakt, co staví Motoristy do ambivalentní role toho nejsilnějšího hráče, byť jsou zároveň tím nejkřehčím – odmítnutí spolupráce s hnutím ANO ze strany subjektů někdejší pětikoalice. Pokud by třeba dosavadní ministr pro životní prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL), vůči kterému se masové demonstrace nekonaly, chtěl pokračovat, určitě by mohl za předpokladu, že by si lidovci nestanovili jednání s ANO za pomyslný Rubikon, který nelze překročit, jak to učinili. Ostatně k tomu, že by do vlády mohla jít KDU-ČSL, která s ANO již jednou vládla mezi lety 2013–2017, upínal své naděje zjevně i Hrad, kterému je silně proti srsti účast SPD na vládě. A to i přesto, že v uplynulém týdnu soud pravomocně rozhodl, že hnutí Tomia Okamury bylo v minulosti zařazeno do výroční zprávy o extremismu neoprávněně.

Prezident své naděje přimkl k lidovcům, ale zatím zbytečně. Čtyřkoaliční vláda skládající se z koalice Spolu (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) a STAN očividně vsadila na to, že ANO se vládnutím s potížisty a podivíny, kteří českou veřejnost budou týden co týden obtěžovat skandály, znemožní, což v důsledku povede k pádu vlády a třeba i předčasným volbám. Aby se vše urychlilo, dosluhující vláda začala klást na koleje nepatrné kameny. To je nejvíce zřejmé na debatě o státním rozpočtu na rok 2026, ve kterém je „účetními triky“ schován vyšší deficit než ten ve výši 286 miliard korun, který je oficiálně na papíře návrhu. Další schodek se totiž skrývá v rozpočtu Státního fondu dopravy a infrastruktury, který vláda sněmovně (té staré) nepředložila, a to i přesto, že jde o povinnou součást „zákona roku“, který řídí veškeré příjmy a výdaje v příštím roce. Zároveň se končící vláda zařekla, že do nové sněmovny znovu rozpočet nepošle, když ho ANO kritizuje (činí tak mimo jiné i nezávislá Národní rozpočtová rada), byť jde o zvyklost. ANO má prý přijít s vlastním rozpočtem, pokud se mu ten jejich nelíbí. To však staví vznikající kabinet před neřešitelné dilema: mají připravit rozpočet, ale neznají „střeva“ toho, který má být přepracován. Ačkoli to těsně před uzávěrkou tohoto textu vypadalo, že končící vláda – pod drtivou kritikou ze svých vlastních řad, ale třeba i od exministra financí Miroslava Kalouska či expremiéra Mirka Topolánka – nakonec rozpočet znovu dodá, lze na celé maškarádě ilustrovat přístup, který ve volbách poražené strany zvolily.

Na závěr varování: Pokud si někdo myslí, že Babišův budoucí kabinet brzy padne, silně podceňuje odhodlání jak šéfa ANO, pro něhož jde o pravděpodobně poslední hvězdnou chvíli, tak ostatních aktérů – namátkou Okamury, Macinky či Turka – dostat se k moci a udržet se u ní za každou cenu. To je silná motivace, jak nám ostatně dokázala vláda Petra Fialy, která – spojena nenávistí k osobě Andreje Babiše – dokázala přes veškeré vnitřní rozpory i odchod Pirátů dovládnout až do konce volebního období. A to jich bylo pět, ne jen tři.