KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola

Co mají Arabové proti Palestincům

KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola
Co mají Arabové proti Palestincům

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

„Jsme připraveni obětovat miliony životů, abychom zajistili, že nikdo nenaruší naše území,“ prohlásil egyptský premiér Mustafa Madbúlí. Neměl tím však na mysli možný izraelský vpád, ten stejně nikdo neplánuje, ale oznamoval tím, že Káhira nehodlá vpustit do země palestinské uprchlíky z Pásma Gazy. Egypt s Gazou přímo sdílí hranici, je tedy logickým cílem pro Palestince prchající před válkou rozpoutanou Hamásem. K přijetí Palestinců se však příliš nemají ani ostatní arabské země. Pokud známe historii působení Palestinců v regionu, nelze se příliš divit.

Když v roce 1949 Izrael zvítězil ve válce o nezávislost a odrazil útoky okolních arabských států, ze země uteklo na 700 tisíc muslimů. Stali se z nich první palestinští uprchlíci. Podle definice přijaté OSN jsou za palestinské uprchlíky považováni i jejich potomci, proto je jich dnes 5,6 milionu.

Jednou ze zemí, která se snažila o Palestince postarat, bylo Jordánsko. Přijalo jich více než polovinu, asi 450 tisíc, a na rozdíl od ostatních zemí se staralo o to, aby se z nich nestali věční uprchlíci. Palestinci tak dostali jordánské občanství, dnes asi 40 % Jordánců má nějaký palestinský původ, a brzy se stali významnou politickou sílou v zemi. Jordánsko se stalo základnou Organizace pro osvobození Palestiny, OOP, která tam vytvořila stát ve státě. Podnikala z jordánského území útoky na Izrael, její ozbrojenci byli arogantní, nosili veřejně zbraně a chovali se spíše jako okupační armáda. V roce 1970 její velitelé veřejně mluvili o nutnosti svržení jordánské monarchie. V červnu 1970 se OOP pokusila zavraždit krále Husajna a situace se zdála bezvýchodná. Králův strýc Násir radil prchnout ze země. Husajn se rozhodl bojovat a v září začala plnohodnotná občanská válka.

Britové předpovídali Husajnovi porážku. Jeho armáda byla části tvořená Palestinci a hrozilo, že za něj odmítne bojovat. OOP rovněž podpořily Sýrie, Irák, Alžírsko a Libye. Irák měl v zemi stále 17 tisíc vojáků. Za Husajna se ale postavily Spojené státy a Izrael souhlasil, že situace nevyužije a bude se držet zpět. Husajn obklíčil OOP v jejích táborech, odrazil syrskou invazi a Iráčané se vojensky nakonec nezapojili. Jordánci zvítězili a OOP souhlasila, že odejde ze země. Následně založená teroristická organizace Černé září vznikla s cílem pomstít se Jordáncům za vyhnání. Poté však rozšířila své teroristické portfolio i na Izraelce, její nejznámější akcí je masakr izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972.

OOP se přesunula do Libanonu, kde její působení mělo tragické následky. Palestinci narušili vratkou rovnováhu mezi náboženskými, politickými a etnickými skupinami v zemi. OOP se začala chovat stejně jako v Jordánsku. Její bojovníci vytvořili stát ve státě, kašlali na libanonskou vládu, chodili veřejně ozbrojení a vůbec si dělali, co chtěli. Šéfovi OOP Jásiru Arafatovi se přezdívalo starosta západního Bejrútu – díky vlivu, který měl v muslimské části města. Libanonská společnost se rozdělila dvě poloviny. Křesťané, bohatší a měšťané, což často byli stejné skupiny, začali mít Palestinců plné zuby. Muslimové, chudší a venkované s nimi naopak sympatizovali.

Již v roce 1968 se palestinští ozbrojenci usídlili v jižním Libanonu, odkud začali podnikat útoky na Izrael. Situace eskalovala po příchodu vedení OOP z Jordánska. Izrael prováděl odvetné údery. Libanonská vláda si nevěděla rady. Buď mohla zakročit proti OOP a riskovat občanskou válku, nebo zaútočit na Izrael, mnohem silnějšího protivníka, na kterého si netroufala.

Vláda postupně ztratila nad situací kontrolu a v průběhu roku 1975 střety mezi OOP a falangisty, jak se přezdívalo křesťanským milicím, přerostly v plnohodnotnou občanskou válku. Ta skončila po patnácti letech v roce 1990.

Poslední zemí, která měla s Palestinci problém, byl Kuvajt. V roce 1990 jich tam žilo asi 357 tisíc a tvořili asi 18 % populace. OOP podpořila Saddáma Husajna a jeho invazi do Kuvajtu. Poté, co mezinárodní koalice vedená Američany Kuvajt osvobodila, vláda Palestince vyhnala.

OOP se postupně deradikalizovala. V roce 1993 Arafat uznal Stát Izrael a Jeruzalém na oplátku uznal OOP jako reprezentativní organizaci palestinského lidu. Dnes Fatah, nejsilnější frakce v rámci OOP, vládne na Západním břehu.

Roli nejradikálnější organizace přebral Hamás. Kdyby Egypt otevřel brány Palestincům, není tak vyloučeno, že by se opakovalo situace z Jordánska a Libanonu. Hamás je palestinskou odnoží Muslimského bratrstva. Tato organizace je úhlavním nepřítelem egyptského režimu. Byla to právě vláda Muslimského bratrstva, kterou ve vojenském puči svrhl současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí. Vpustit Palestince by znamenalo vpustit i dobře cvičené operativce Hamásu. Poslední, co finančními těžkostmi zkoušený Egypt potřebuje, je posílení Muslimského bratrstva.

Pokud má nastat klid v regionu, stále platí, že prvním krokem je eliminace Hamásu.

3. listopadu 2023