Je začátek srpna, jsme stále ještě v Nise a ukrutně prší. Meteorologické mapy ukazují, že dešťový chuchvalec se převaluje právě v téhle části střední Evropy, v pásu asi padesáti kilometrů nad a pod horami sudetskými, epicentrum je v našich Jeseníkách, jižní okraje někde u Olomouce, severní kousek nad Nisou. V Praze svítí slunko, ve Varšavě taky, na Baltu je třicet stupňů, ale tady, jak se to polsky řekne, pada a pada. Střední Slezsko je durch und durch promoklé, nejvíc zde, na přechodu mezi Dolním a Horním, v oblasti kolem města Opolí, pro které před dvaceti lety v Polsku vytvořili nové vojvodství Opolské, což je samozřejmě také Slezsko, úplně to uprostřed, tady v Nise a v Opolszczyzně.

Déšť mám rád, raduji se z každé vláhy, sám bych to odhadl až na lehkou pluviofilii, rozkoš z deště, ale tohle se jevilo poněkud přehnané. Možná, ale to píšu, abych to téma sem vrátil, to souvisí nějak s těmi hroznými čarodějnickými procesy v polovině sedmnáctého století, psal jsem o nich minule. Právě v tehdejším Niském knížectví podivuhodně silně vzplály, historici si vlastně nejsou jisti, proč tady, jistě v tom má roli rozvrat za třicetileté války a neujasněné poměry náboženské, kdy jeden radikalismus zesiloval od druhého, katolický od protestantského a naopak: mučily a upalovaly obě konfese, někdo z fanatismu, jiný z chamtivosti, někdo ukájel perverze, nejčastěji vše dohromady, jako vždy v takových záležitostech. V Nise skončilo krutou smrtí na hranici 44 „čarodějnic“, mezi nimi byli ale i muži, v celém knížectví niském, které zasahovalo i na „českou“ stranu, to bylo kolem dvou set osob, taková menší padesátá léta. Historik Jaroslav Čechura, největší současný znalec těch temných věcí, ve své nedávno vydané knize o „slavném“ vyšetřovateli Bobligovi z Edelstadtu, jejž ve Vávrově Kladivu na čarodějnice hrál Vladimír Šmeral, píše, že Boblig, který byl z Cukmantlu, jejž jsme si v přejmenovávací mánii přejmenovali na Zlaté Hory, sem, do Nisy, v mládí jezdil, nebo možná spíš chodil, na zkušenou, měl to sem do Nisy kousek, dvacet pět kilometrů. Chodil se sem učit, jak vyslýchat, jak z nějaké nebožačky dostat nějaké šílené doznání, jak pak ono čarodějnictví odborně posoudit. Dalo by se říct, že náš inkvizitor Boblig se na procesy, které pak vedl ve Velkých Losinách a v Šumperku, vyučil tady v Neisse, městě, kde teď pršelo, jako by všechny místní bosorky ždímaly své svrchní i spodní prádlo.

A mělo tady pršet ještě dva dny, takže místo dalšího obhlížení niského kraje jsem byl nucen prodrat se přes tlakovou níži někam za ni, k čemuž byl použit vlak. Měl jsem ještě pár dnů, domů se vracet nechtěl, tak přes Opolí čili Opole čili Oppeln dovezl nás, cestující, elkolo a mě, do Hlivice čili Gliwice čili Gleiwitz: ještě by se mohly dodat varianty názvů slezsko-polských a slezsko-německých, ale takhle to asi stačí. Hlivice jsou město, kde stará Schlesien vlastně historicky skončila, zazvonil jí umíráček odvysílaný na rádiových vlnách. Poslední srpnový den 1939 tady třeskly rány u stožáru a za pár hodin se začal odpočítávat konec starého Slezska-Schlesien, i když v dějinách samozřejmě nic nezačíná najednou, ale války nějakým stupidním činem ano, a tento byl zcela stupidní. Do dějin to vstoupilo jako „přepadení hlivického vysílače“, operace pod falešným praporem s prvním mrtvým nejstrašnější války, jmenoval Franz Honiok, typicky slezské jméno, ani Němec, ani Polák: esesáci ho den předtím zatkli, navlékli ho do polské uniformy, omráčili injekcí, tělo přivezli k vysílačce, kterou předtím jakoby přepadli, odvysílali polsky výzvu k vypuknutí povstání v Horním Slezsku, pak omráčeného Honioka zastřelili a nechali ležet. Za pár hodin to v Gdaňsku u Westerplatte začalo.

Ta stanice je na severním okraji města, od nádraží se tam asi dva kilometry stoupá mírně nahoru, ale opravdu jen mírně, tady už jsme v nížině. Pak se vynoří známá věž, prý se svými sto jedenácti metry nejvyšší dřevěná stavba na světě, má to být modřínové dřevo, dohromady šestnáct tisíc kládiček, jako když si někdo staví Eiffelovku ze sirek, nepochybně mistrovské dílo německých inženýrů, o které se ti polští, myslím, příkladně starají. Kousek dál jsou domky, odkud se vysílalo, na starých rádiích byly na slídě rysky s nápisem Gleiwitz, vysílal se tu program z Rundfunk Breslau, dozajista šel naladit i v Čechách, symfonické koncerty určitě byly na vysoké úrovni, to Němci vždy uměli.

Německost toho města je znát hned, jak vyjdete z nádraží, v jehož hale je obrovská keramická stěna s abstraktními motivy, ale ta je z konce šedesátých let, z časů lidového Polska, které bylo v něčem víc moderní než jinde v ostbloku. Díval jsem se na tu abstrakci, z níž jakoby šlehaly z modře plameny, čímž se asi chtěla naznačit role města v dějinách. Pak se vykročí před nádraží a člověk jde po honosné ulici, jež by mohla být někde v centru Berlína nebo Hamburku nebo Frankfurtu, pokud by tam zůstala po válce stát. A opravdu se ta hlavní třída, jež se teď jmenuje Zwycięstwa, tedy Vítězství, jmenovala v době slávy Wilhelmstrasse, tedy po císaři Vilémovi, jako většina hlavních tříd ve starém Německu, a byla to spojnice nádraží se starým městem, uprostřed ji přetínala říčka Klodnica, což samozřejmě platí nadále. Stojí tam pořád krásné domy z belle époque, některé opravdu výstavní eklektické kusy s věžičkami a přebohatou fasádou, z níž ani polská oprýskanost nesňala ten mondénní šarm. Třeba takový (kdysi) luxusní hotel Diamant, původně Slezský dvůr s kavárnou, z níž toho moc nezůstalo, ale když člověk trochu chce, dovede si ji představit. Honosné domy tady střídají domy prostší a jednodušší, ale i tak elegantní, třeba kapesní obchodní dům podle návrhu slavného architekta Ericha Mendelsohna, v němž je teď banka, aspoň něco. Na plácku, kde se cesty kříží, je fontána s třemi poskakujícími fauny, prý tam jsou obličeje předválečných starostů trojměstí Gleiwitz-Hindenburg-Beuthen, což přeložíme do současna jako Gliwice-Zabrze-Bytom, což ovšem je také pozdrav z jiných časů.

Ty časy jsou přitom pryč, ale stále tu v podobě těch krásných domů v polské (ú)držbě jaksi zůstávají. Už je to pár měsíců, co jsem se vrátil, ostrost vzpomínek slábne, ale v nakladatelství Absynt shodou okolností vyšla knížka přesně pro můj účel. Jmenuje se Odřanie, napsal ji mladý reportér Zbigniew Rokita, který je odtud, z Gliwic. Odřanie znamená země Oderská, západ a taky sever nynějšího Polska, velký kus poraženého Německa, jejž Polsku v roce 1945 milostivě daroval Stalin, aniž se na to Poláků moc ptal – samozřejmě nebylo to jen tak pro nic za nic, už v roce 1939 si urval kus Polska východního, které nevrátil. Mladý „zuřivý reportér“ Rokita o té zemi/nezemi píše jako o místě největšího sociálního experimentu v poválečné Evropě, jako o fantastickém vrstvení starého s novým, jež dalo vyrůst podivuhodné směsi vytříbenosti a rozpadu, potlačování a nalézání, odmítání a přijetí. Je i není to podobné našim Sudetům, protože Poláci přišli v roce 1945 do úplně nové země, cizích krajů, do měst, která předtím neznali, nebo jen nepatrně, kde opravdu se museli cítit jako cizí, byť s pocitem, že jsou vítězové a že po tom všem na to mají právo: a svým způsobem měli, jenže si k tomu museli najít klíč, což vůbec nebylo snadné, vlastně ani možné.

Rokitova knížka má český podtitul Novým Polskem od Slezska k moři, ale lepší je původní, Podróż po Zemiach Odzyskanych, tedy Pouť po zemích znovuzískaných, čemuž by možná ne každý u nás rozuměl. S tím souslovím „znovuzískaná území“ se člověk setkává na cedulích na radnicích, nádražích, historických budovách, všude tam, kde se má manifestovat polskost, přičemž to „znovu“ stojí na dost bájných základech. Ty budovy s těmi cedulemi vypadají zcela německy, radnice na čtvercových ryncích, ulice s půdorysem nakresleným podle německého městského práva, jímž se ta města zakládala, to vše, co je starší osmdesáti let a co vydrželo, co nebylo ke konci války zničeno a rozebráno, je prostě německé. Polské je to jen díky těm červeným cedulím – a samozřejmě praporům a nějakým přílepkům. A pak také díky dějinám, jež začaly odtikávat tady, v městě kdysi německém se slovanským jménem po hlívách. Houbách, které mají rády mokro, takže díky za ten déšť.