Borovice se rozešly s cedry někdy v jurských časech a šly si svou vývojovou cestou. Neměly zdaleka takové štěstí ve své dlouhé minulosti, a i přesto (či právě proto) představují mimořádný rod konifer na naší planetě. Jeho historii formovalo pleistocénní zalednění, které jej vytlačilo do jižních útočišť, kdy vlivem bariér horských masivů došlo k rozdělení areálů jeho výskytu od Maroka po Himálaj. Po ústupu ledového příkrovu přišlo zpětné osídlení a cesta na sever započatá před zhruba dvanácti tisíci lety. Led ovšem neměl být tou zdaleka jedinou překážkou, jež kdy stála cedrům v cestě.

Nejspíš všichni známe historky o tom, jak všechny cedry padly na starověké lodě a mnohé historické památky. V oblasti Středozemního moře je na tom hodně pravdy a pylové analýzy ukazují kdysi hojné rozšíření na většině ostrovů i po většině horských lokalit celé oblasti od východu na západ. Podnes zbyl pouhý fragment, a to cedry atlaské v Maroku a Alžírsku, cedry libanonské najdeme nejen v Libanonu, ale i v Sýrii a v horách jižního Turecka, cedry kyperské toliko v endemickém fragmentu na stejnojmenném ostrově. Jakkoli jde dnes o lokality velmi izolované, genetické analýzy ukázaly jejich příbuznost až do té míry, že je někteří vědci považují za jediný druh se svou vnitřní variabilitou. Jejich rozeznávání je založeno na souboru ne úplně pravidelných znaků, a jelikož se snadno kříží, nejde o jednoduchou věc.

Bude se to zdát zřejmě nepochopitelné, ale zbytky jejich populace i v průběhu dvacátého století přišly v některých lokalitách až o 75 procent své plochy a kromě některých kritických útočišť se těší pouze ochraně na úrovni lesnických strategií jednotlivých států. Ekologicky přitom dokážou právě cedry vytvářet jedinečné ekosystémy na velmi obtížných, skalnatých podkladech ve vysokých nadmořských výškách. Velmi cenná je jejich schopnost protierozní, která spolu s postupnou kumulací opadu vytváří humózní vrstvy s bohatým životem hub. Tato spjatost vytváří základní předpoklady pro vznik komplexních potravních řetězců. Velmi dobrá je také jejich schopnost ukládat uhlík, hektar lesa váže 250 až 400 tun.

François Tichadou byl inspektorem vod a lesů, jenž v roce 1861 založil v Provenci cedrový les. Jeho úvaha byla vcelku prostá a logická: odlesněné a degradované pohoří Luberon experimentálně osel osivem z marockého Atlasu. V roce 1920 měl tento les 60 hektarů a po požáru v roce 1952, který přežila pouze jádrová část nejstarších stromů, se porost rozšířil na 250 hektarů. Dnes jde o velmi oblíbenou a nevídanou turistickou atrakci, plnou života, od drobných savců přes ptactvo až po podrostové druhy a orchideje. Tento dobrý příklad zcela změnil jednu část těchto jinak velmi suchých hor, zplundrovaných kdysi těžbou, uhlířinou a pastvou. V jihovýchodní Francii je dnes na dvacet tisíc hektarů cedrových lesů.

Poslední dekády oteplení mají na cedry v původních lokalitách zničující vliv, protože celá jejich reprodukce je založená především na zimní vláze. To je klíčový faktor pro přežití semenáčů, bez nich cedry přestávají zmlazovat. Nebo, chcete-li, nenajdete žádný mladý strom. Jejich optimum se tedy posouvá stále do vyšších poloh, pokud jsou hory dost vysoké. Mohly by se také posouvat dál na sever, což by v přirozeném prostředí samozřejmě činily, ale stojíme jim v cestě my lidé. Mimo jiné. Tichadou byl velký vizionář, díky němu vědí francouzští lesníci i ekologové, jak se cedr chová, a mohou s ním dále pracovat na základě dosažené míry poznání. U nás cedry už máme, teď ještě ty vizionáře.