Zemřel Robert Kvaček, který i za normalizace dokázal psát neideologicky

Český historik

Zemřel Robert Kvaček, který i za normalizace dokázal psát neideologicky
Český historik

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V požehnaném věku 91 let skonal 27. dubna v Lomnici nad Popelkou významný český historik Robert Kvaček. „Český historik“ je sousloví, které si nechal dát na parte a které vystihuje jeho působení a životní dílo. A to nejen proto, že nepěstoval příliš intenzivní styky se zahraničními historiky, které jsou samy o sobě skvělá věc, možnost tříbit si mozek.

Kvaček byl český svým vědeckým zájmem. V povědomí zůstane hlavně bádáním o mnichovské krizi roku 1938 a letech, která tomuto temnému bodu českých dějin předcházela. Na svou dobu (od konce 50. let přes 60. léta i normalizaci) byl jeho výklad velmi živý, opřený o důvěrnou znalost pramenů, hlavně z archivu ministerstva zahraničí, neiluzivní, kritický k předválečným spojencům Československa od Francie po Rumunsko, ale nikoli ideologicky zaťatý. Jak říká jeho mladší kolega Milan Hlavačka, v Kvačkových textech ani za normalizace nenajdeme úlitby pozemským bohům. Psal nadčasově.

Čistky po roce 1969 přežil na Filozofické fakultě UK, a dopadl tedy lépe než doslova stovky kolegů historiků, ovšem při čistkách mu pomohlo, že nebyl sběratelem veřejných funkcí, ani za pražského jara. Jeho zájmem byla historická věda, české a československé dějiny 20. století v evropském kontextu. Na fakultě ho v 70. letech Václav Král ponechal, „jen“ mu nedovolil vykládat právě 20. století, to byl odteď Králův rajon. Paradoxně tak Kvaček o 20. století směl dál publikovat, nesměl je však na své univerzitě přednášet. Byl odsunut do 19. století. Udržel si vysokou autorskou úroveň, což vedle jeho vypravěčského nadání patří k hlavním důvodům, že se kolem něho vytvářely kruhy mladších badatelů a ovšem badatelek.

Po listopadu 1989 se Robert Kvaček konečně stává profesorem a dál, hluboko do penze, píše a přednáší. V historiografii se občas míjí s dobovými náladami. Ocitá se v konfliktu s intelektuální módou, která od 90. let donedávna, než to standardního českého intelektuála unavilo, spatřovala klíčový důvod pro konflikt Čechů s českými Němci (jejich odsun navíc chápali jako předpoklad k nástupu komunistů) v prohřešcích Čechů.

Vpád některých historických otázek do veřejné debaty historika po převratu zaskočil svou prudkostí. Představu, že v 19. století měl v českých zemích šanci bolzanovský, nadetnický patriotismus po vzoru Švýcarska, dále Patočkovu představu, že Češi byli v roce 1918 shora osvobození slouhové, nakonec i představu, že Rakousko-Uhersko by se, nebýt českých a jiných rozbíječů, po roce 1918 vyvinulo ve federaci a mírovým soužitím mezi svými národy mohlo být předzvěstí Evropské unie, to všechno považoval za laciný ahistorismus.

V rozhovoru pro Echo před pěti lety o superkritických intelektuálech kousavě říká: „Podle názorů, které mi citujete, představují Češi tradičně společnost bez tvůrčí inteligence. Já tomu názoru rozumím, myslím, že jsou lidé, které mrzí to, že se narodili jako Češi. Je jim to málo. Kdyby byli Francouzi nebo Němci, tak by byli světoví. A objektivně je těžší stát se jako Čech světovým.“ Ale polemiky kvačkovského pojetí se skupinou Podiven, lidmi typu Petra Pitharta, patří zpětně k tomu zajímavějšímu, co nám polistopadová doba v historických diskusích přinesla. A to z obou stran.

Bylo by zajímavé, jak by Robert Kvaček se svým hlubokým ponorem do diplomacie a vztahů střední Evropy s tou západní v 30. letech vykládal rusko-ukrajinskou válku a angažmá Západu na východě, jaký by stanovil poměr idealistických a cynických motivů velkých mocností v předehře této války.

Prezidentský duel Zeman–Schwarzenberg před jedenácti lety přinesl do českých zemí vlnu sentimentálního aristokratismu. „Knížepánování“ Kvačka iritovalo. Asi by neprotestoval, kdyby četl tento text a v něm našel definici, že byl zastáncem republikanismu a československé, respektive české státnosti. Samozřejmě že Kvačkův výklad soudobých dějin není jediný možný, speciálně v 90., všemu otevřených letech. Jen by bylo nepřirozené, kdyby nebyl i na takto vysoké úrovni zastoupen.