České sdružení regulovaných elektroenergetických společností, jež tvoří státní správce sítě ČEPS, ČEZ a pár dalších distribučních společností, vyčíslilo investice do distribuční sítě nutné vzhledem ke změnám v energetice: letos 40 miliard. To je „jen“ o 10 miliard víc, než investovali v průměru v posledních deseti letech, ale v následujících jedenácti letech to má být 476 miliard.

Něco bychom do sítí jistě museli tak jako tak investovat, ale valná část z toho je cena za Green Deal. Za to, aby majitelé obnovitelných zdrojů mohli dodávat do sítě proud, když si zrovna zamanou.

Jenže David Marek, hlavní ekonom Deloitte a poradce prezidenta Pavla, ve zpravodajství Novinek vysvětlil, že to je vlastně obrovský růstový impulz, který zvýší růst HDP o 0,4 procenta. „,Vznikne také téměř jednadvacet tisíc pracovních míst zejména ve stavebnictví, zpracovatelském průmyslu a službách,‘ doplnil. Z každé koruny vložené do investic se získají dvě koruny. Hodnota výroby by se po investicích měla zvýšit o 763 miliard korun, příjmy veřejných financí pak o 120 miliard.“

Jakou mu vlastně Novinky položily otázku? To, co by mohlo být názorem k diskusi, pokud by šlo o investice obecně, tady sotva dává smysl. Co za ty stovky miliard získáme? Možnost odebírat elektřinu, což máme už dnes. Za investici by se to dalo považovat v případě, že by ta elektřina byla pak levnější, to ale, pokud vím, žádná prognóza neslibuje. Pro někoho možná levnější bude – asi pro pár beneficientů té „komunitní energetiky“, kterou pořád fedrují Piráti. Ale někdo jiný jim to bude muset zaplatit. Budeme mít dražší elektřinu, země se bude deindustrializovat. Za vyhozené stovky miliard by se těch Markem postulovaných jednadvacet tisíc pracovníků mohlo věnovat něčemu produktivnímu. Kdyby kopali jámy do země a zas je zasypávali, vyšlo by to plus minus nastejno.

Na webu UnHerd vyšla minulý týden reportáž ze Severní Makedonie, země sužované mimo jiné tím, že si její sousedé nepřejí, aby existovala. Teď před evropskými volbami politici hledají, jak nejlépe ukázat, jaké výhody nám členství v EU přineslo. Řecko a Bulharsko předvádějí výhody členství v EU a v NATO velmi názorně: můžete sousední zemi, která v EU a v NATO není a chtěla by být, přinutit k věcem, které by vám jinak nikdy neprošly. Třeba diktovat jí, jak se má jmenovat.

Takže se Makedonie musela přejmenovat na Severní Makedonii. „Většina obyvatel si stěžuje, že je tato diplomatická šikana přinutila zaplatit za nový přejmenovaný pas, pokud chtějí cestovat do ciziny, což představuje drahou byrokratickou zátěž bez znatelného přínosu,“ píše autor. Škoda že se nezeptal nějakého místního konzultanta Deloitte, který by mu vyčíslil růstové impulzy, jež výměna pasů přináší místním dodavatelům papíru, fotografům a úředníkům.

Rakouský komentátor Martin Leidenfrost, znalec Slovenska a přispěvatel slovenského webu Denník Postoj, si prolistoval knihy Juraje Cintaly, pachatele atentátu na Roberta Fica. Je to smutné čtení. Kdyby snad o tom někdo pochyboval, tak literatura dnes nikomu vykoupení do života nepřinese. Což je zřejmé nejen samozřejmě z toho, kam spisovatel nakonec dospěl, ale i z ukázek samých. Jeho psaní vedlo jen do uzavřeného světa archaických literárních klišé. V jedné básni Cintula sám sebe charakterizuje slovy „rebelant, burič. Človek skazený, / dobrom a zlom hýbem na zemi“. Kdo tak dnes mluví?

Měl ten druh imaginace, jež trpí přetaženou empatií. Ve všemi zmiňované próze Efata znechuceně v těch nejhorších barvách popisuje pokleslý život současných Romů. Měl i pochopení pro masového vraha, který v roce 2010 v Devínské Nové Vsi zastřelil několik romských sousedů. Načež se svěřuje, že ho Romové přitahují tím, „čomu veria, čo vonia ohňom, voľnosťou, slobodou“.

Rakouský autor se za knihami vypravil do veřejné knihovny v Levicích. Prý tam před ním byly už desítky novinářů, ale jen aby se zeptali personálu, zda znal Cintulu. Leidenfrost byl prý první, kterého zajímaly Cintulovy knihy. Pokud je to pravda, je to ještě smutnější sdělení o dnešním postavení literatury.