Když se dnes v domácnostech rozvoní plech plný vanilkových rohlíčků, lineckého a perníčků, málokdo tuší, že část těchto „tradičních“ receptů je ve skutečnosti starší než samo křesťanství. A že kdybychom se vrátili o tisíc let zpátky, našli bychom místo cukroví spíš malé obětiny kladené na zápraží, placky pro duchy předků nebo medové kousky, kterými si lidé chtěli naklonit svět přírodních sil.

V předkřesťanské době se oslavám zimního slunovratu říkalo Dies natalis Solis invicti. Slunce se uctívalo jako zdroj životodárné síly a během svaté noci se ukládaly pokrmy na hroby mrtvých, aby ze země nevstávali zlí duchové. Staří pohané věřili, že obětiny během „nejmagičtější noci v roce“ pomohou ochránit jejich domov před zlými silami. Těsto se kvůli pověrám zadělávalo výhradně z mouky z vlastní úrody. Hospodyně pak rukama od těsta ohmatala stromy v okolí domu, aby hojně rodily, a zbytek těsta smíchaný s vodou dala dobytku, aby dobře dojil.

A právě z takovýchto zvyků vzešlo dnešní vánoční cukroví. V době, kdy zimní slunovrat znamenal víc než jakékoli Vánoce, se pekly jednoduché placky, bochánky a medové koláčky. Sloužily k rituálům – nebyly k jídlu, ale k obětování. Symbolika byla přesná: kulaté pečivo přivolávalo návrat slunce, malé kuličky odložené ke dveřím měly nakrmit skřítky, kteří na oplátku ochrání dům. Med představoval posvátnou esenci, cosi jako chutnou formu magie. Žádné formičky, žádné máslo, žádný cukr.

Zlom nastal s příchodem křesťanství a propojením zimního slunovratu s narozením Krista. Rituál zůstal, jen jeho důvody se změnily. A s rozkvětem evropských království dostalo také pečivo nový význam – reprezentaci. Zatímco vesničané dál pekli své „magické“ bochánky, na šlechtických stolech Lucemburků a Jagellonců se objevovaly perníkové sošky svatých, andělů a také ještě kozy nebo slunce. Pozůstatek starých bohů.

Perník byl v té době luxus – voňavá směs koření z Orientu, medu a mouky. Cukr byl drahý jako víno z Burgundska. Cukroví se ve 14. století nemohlo jen tak péct doma. Vyráběli ho specializovaní cechovní mistři a prodávalo se na trzích a jarmarcích. Recept byl tajemstvím, které se dědilo jako rodinné zlato.

Až nástup měšťanských domácností a rozvoj průmyslové výroby cukru na přelomu 18. a 19. století otevřel cestu k tomu, co dnes považujeme za „českou tradici“. S levnějším cukrem přišly formičky, kuchařky, první časopisy s recepty. Když rodina v roce 1890 tvrdila, že peče patnáct druhů cukroví, znamenalo to dvě věci: zaprvé, že byla movitá. A zadruhé, že toho měla doma nejspíš plné zuby.

Jiný kraj…

Při srovnání s jinými zeměmi je český přístup k vánočnímu cukroví výjimečný. Zatímco Němci mají své lebkuchen a štólu, Italové panettone a Britové mince pies, v českých domácnostech vzniká každoročně pestrá kolekce drobných, ručně zdobených kousků mnoha druhů.

Sousední Německo je odjakživa spjato s perníkem. Bavorský Norimberk je považován za hlavní rodiště perníčků – leží na křižovatce dvou hlavních obchodních cest, které propojovaly Evropu s Východem. Norimberští pekaři už ve 13. století vyráběli měkké, žvýkací a kořeněné perníčky, kterým se říkalo lebkuchen. Vycházeli z receptu na kořeněný medový koláč, ale přidávali do něj směs mandlí, pomerančů, cukru a dalšího koření, které sem přiváželi židovští obchodníci z arabského světa.

Právě díky tomu vznikl světoznámý Elisenlebkuchen. „Norimberský Elisenlebkuchen je považován za perníkové šampaňské,“ uvedla autorka knihy Tajná historie vánočního pečení Linda Raedischová. Jednou z nejznámějších norimberských pekáren je staletá Lebkuchen-Schmidt, která peče sladkosti jak na více než 500 let starý norimberský trh Christkindlesmarkt, tak do celého světa v jakoukoli roční dobu.

Protože německý stát byl odjakživa provázán s českými zeměmi, pocházejí první zmínky o českém perníku už z roku 1335. Tehdy se vánoční perníčky v podobě Panny Marie či narozeného Ježíška prodávaly během trutnovského posvícení. Málo se ví, že vedle Pardubic je s perníkářským řemeslem spojena i Kutná Hora. Perník se tady ve velkém prodával už v roce 1480, protože zde působily významné podniky, jako byla cukrárna Jindřicha Šimši, Jaroslava Zmítka nebo rodiny Lánských.

Hlavní rozkvět vánočních perníčků ale nastal až v 19. století. Tehdy se cukroví začalo využívat i jako ozdoba vánočních stromků. Nutno dodat, že čokoládové kolekce byly nejpopulárnější právě v Německu a Česku. Už v roce 1897 pražská firma Maršner, předchůdce Orionu, nabízela „závěsky na stromek vánoční chuti a jakosti výborné“. Reagovala na to i kutnohorská světoznámá čokoládovna Lidka, která od roku 1918 vyvážela své sladké zboží do Spojených států, Nizozemska, Belgie i Švédska.

Italové si od počátku 20. století pochutnávají na nadýchané dobrotě panettone. Se sladkým pečivem vypouklého tvaru přišli milánští pekaři a italští imigranti se následně zasloužili o to, aby se tato pochoutka proslavila napříč Jižní Amerikou. Sváteční moučník se peče z lehkého kynutého těsta, obsahuje bohatou porci rozinek a kandovaného ovoce. Podává se buď s čajem a kávou, nebo s dezertním, sladkým vínem či likérem. Někdy se hodí i mascarpone.

Podívejme se i do země galského kohouta. Za zmínku stojí francouzská pochoutka Bûche de Noël, která se podává ve tvaru polena. Tato nadýchaná roláda, skrývající v sobě pohanskou historii, se rozšířila i do Belgie, Švýcarska, Portugalska či Sýrie. Dezert je napodobeninou polena, které seveřané dovlekli z lesa domů, zapálili na oslavu zimního slunovratu a na počest bohů v naději, že jim zalichotí a vyprosí si dobrý nadcházející rok. Dřevo zároveň přinášelo teplo a světlo do jejich domovů.

Na druhé straně Lamanšského průlivu si zase nedokážou představit vánoční svátky bez „opilého dortu“. Britský vánoční dort je nacpaný k prasknutí nejrůznějším sušeným a kandovaným ovocem, kořením a spoustou alkoholu, který zajišťuje, že moučník vydrží klidně i do Velikonoc. Byl velmi oblíbený i v Buckinghamském paláci a nedala na něj dopustit ani královna Viktorie. Ta údajně tvrdila, že dort musí být „alespoň rok uleželý, jinak nemá tu správnou, plnou chuť“.

Zapomínat bychom neměli ani na naše polské sousedy. K tamním svátkům neodmyslitelně patří makowiec, který se někdy připravuje i na Velikonoce. Slavnostní moučník sází na maková semínka a symbolizuje úrodu a plodnost. Poláci věří, že jeho konzumace během svátků jim přinese štěstí v životě.

Pozoruhodnou historii má také kultovní linecké cukroví. To pochází ze severorakouského Lince a patří k nejstarším a nejtradičnějším vánočním sladkostem ve střední Evropě. Rakouské město nedaleko českých hranic proslavil Linzer Torte už v 17. století, jelikož zde byl nalezen jeden z nejstarších dochovaných koláčových receptů na světě. Ten napsala hraběnka Anna Margarita Sagramosa aus Krain v roce 1653 a dnes je její rukopis uložen v knihovně opatství Admont v Rakousku.

Z lineckého koláče se později vyvinuly i menší varianty, včetně lineckého cukroví. To je vlastně miniatura mřížkového lineckého koláče plněného džemem: vyrábí se ze dvou kousků křehkého pečiva z mandlové mouky, z nichž jeden má výřez ve tvaru hvězdy nebo srdce, plní se džemem a sype moučkovým cukrem.

Historické linecké pekařství Jindrak je vyrábí již téměř sto let. Popularita lineckého cukroví nabrala na síle už v době společné habsburské monarchie a linecké si oblíbila i císařovna Sissi. V 18. a 19. století se objevovalo v kuchařkách měšťanských rodin a postupně se stalo českou klasikou. Ve 20. století zdomácnělo natolik, že je dnes považováno za jeden ze „základních druhů“ vánočního cukroví.

Vánoční cukroví, ten nenápadný symbol domácí vánoční pohody, je vlastně jedním z nejlepších příkladů toho, jak se staré mýty a nové rituály dokážou spojit a žít vedle sebe. Na jedné misce se tu potkávají pohanští bohové, panovníci evropských království i měšťanské kuchyně 19. století.