Jak moc byly izraelské a americké útoky na Írán úspěšné, se zatím nedá s určitostí říct. Vůbec se toho ve vztahu k posledním událostem dá s jistotou říct dost málo. Přinejmenším se ale zdá, že se americké administrativě zatím daří udržet konflikt v pro ni zvládnutelných mezích. Hrozba, že by se válka vymkla kontrole a začala se řídit vlastní expanzivní dynamikou, se zatím nenaplňuje (jistě, všechno se může změnit – a třeba i rychle). Íránská odveta za americký útok byla velmi symbolická. Vyhlášené příměří se jaksi kodrcavě, ale přece prosazuje – alespoň to tak v tuto chvíli vypadá.

Je možné dělat si legraci z Trumpova stylu nebo se nad ním rozčilovat, v některých situacích ale otázky stylu a vkusu zdaleka nejsou ty nejdůležitější. Trumpova administrativa tlačí na to, aby konflikt byl omezený co do rozsahu i ambice. Tou zjevně zůstává dlouhodobé ochromení a v lepším případě definitivní zastavení íránského jaderného programu.

Donald Trump potřebuje jednoznačný úspěch, nejenom proto, že si až obsesivně zakládá na reputaci vítěze, jeho potřeba být ujišťován o vlastních kvalitách je známá. Nemálo z jeho velmi halasně anoncovaných záměrů ale zatím tak úplně nevyšlo, přinejmenším se z jejich naplňování nestaly triumfy hodné zápisu do dějin (jednoznačně pozitivně jeho elektorát může vnímat to, že se podařilo prakticky zastavit imigraci přes hranici s Mexikem).

Některé projevy lidí z Trumpovy koalice sice mohou vykazovat symptomy kultu osobnosti, to spojenectví je ale velmi vratké. Jeho součástí je i vlivný proud někdy až krajních izolacionistů, jeho součástí jsou také různé on-line osobnosti a vůbec část internetové pravice, v jejíchž řadách se někdy projevuje neskrývaný antisemitismus a další nebezpečné a destruktivní vlivy.

V předvečer amerického vstupu do konfliktu mezi Izraelem a Íránem lidé z toho prostředí chrlili apokalyptická varování, v brojení proti sebemenšímu americkému angažmá našli společnou řeč s krajní levicí. Dosavadní průběh střetu na Blízkém východě jim vzal vítr z plachet – jistě ne nadobro. To by se ale změnilo, kdyby se země stala účastníkem další vleklé války někde daleko.

Pokud se Amerika v důsledku dalšího nevydařeného angažmá stáhla ještě víc do sebe a posílily by v ní různé temné tendence, Evropa by to velmi silně pocítila. Člověk nemusí být fanouškem současné administrativy, aby viděl, že hypotetický kolaps „trumpismu“ nebo jeho současné formy by byla potenciálně nebezpečná událost. Ne nutně proto, že by vedl k nástupu nějaké diktatury. Ale postrčil by zemi k rozkladnému chaosu, třeba i hrozícímu paralýzou, nebo dokonce implozí. V tom ohledu není o co stát.