V lékárnách chybějí různá léčiva, táhne se to už přes rok. Premiér Petr Fiala minulý týden ve sněmovně krizovou situaci připustil, ovšem jen pro některá místa republiky. Celorepublikově je prý u nás léků dost. Šli jsme se zeptat předsedy Grémia majitelů lékáren Marka Hampla. Mluvili jsme jak o naléhavé situaci a jejích skutečných příčinách, tak o tom, jak trh s léky u nás funguje a jestli má ministr zdravotnictví pravdu, když říká, že být přijata jeho novela zákona o léčivech, žádný problém už by nebyl.

Premiér i ministr zdravotnictví tvrdí, že situace s léky je v zásadě vyřešena. Za ten lokální nedostatek prý mohou lékárny na jiných místech republiky, které se v panice předzásobovaly. Je to už s léky, hlavně s penicilinem, v pořádku?

Začnu druhou otázkou. Penicilinu teď dorazily do republiky jednotky tisíc balení. Podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv, SÚKL, u nás potřeba penicilinu kolísá mezi 45 a 75 tisíci balení měsíčně. Pokud teď přijde 130 tisíc balení, bude to fajn. Ale penicilin v sirupové formě, pro malé dětí, není už rok, a to trvá. A objednat penicilin tak, jak jsme byli celá léta zvyklí, pořád nejde. On je postupně rozvážen podle předem daných kvót, které nám přidělí distributor. A co je zásadní: rozvoz léků není plynulý ani rovnoměrný. Jsou upřednostňovány především lékárny nemocniční, ty mají vysoutěženo na základě zákona o veřejných zakázkách. Dále je upřednostňován velkoobchod, který má zároveň svou síť lékáren. My na periferii – a já zastupuji 950 lékáren, což je nějakých 40 procent všech lékáren v zemi – přicházíme zkrátka. Dnes jsem do lékárny ve Vrbně pod Pradědem dostal penicilinu v tabletách celá tři balení. S týdenním zpožděním. Na malém městě potřebujete v tuto roční dobu tak dvanáct, patnáct balení na tři týdny. Co zažívám já, se týká prakticky všech nezávislých lékáren: penicilin se značným zpožděním a jen pár kusů. Takže ano, potud má pan premiér pravdu: léky někde jsou a někde ne.

Československo bylo penicilinová velmoc. Proč už nejsme soběstační?

Jako Československo jsme v penicilinu byli naprosto soběstační. Ale po revoluci se SPOFA (Spojené farmaceutické závody – pozn. red.) rozpadla, a výroba penicilinu zůstala na Slovensku. Taky nám teď Slovensko pomáhá překlenout nejhorší období. Obecně řečeno je výroba penicilinu energeticky náročná, přitom se u nás za něj platí málo, byť nově se má platit trošku víc. V České republice máme nejnižší cenu a nejnižší úhradu za penicilin v celé EU. Proto se k nám v dobách nouze výrobci zrovna nehrnou. A když pak firmy raději přeruší výrobu, český kontrolní orgán pokrčí rameny, že na ně nemůže.

Nedostatek penicilinu je mediálně vděčný úkaz. Ale je penicilin jen špička ledovce?

Výpadky penicilinu jsou extrém, na kterém můžeme dobře ukázat, že léková politika u nás se dlouhodobě neřeší. V cenové politice nejsou nastaveny standardní mechanismy. V systému máme tři entity: výrobce, distribuci a lékárnu. Především u výrobců stát povinnosti nevymáhá, a to dlouhá léta. Systém je u nás vychýlen směrem k farmaceutickému průmyslu.

Jak konkrétně?

Tak, že se nedodržuje princip veřejné služby, který je přitom vepsán do zákona. Veřejná služba znamená, že by se léčiva měla trvale, plynule a v přiměřeném množství dostávat ke všem občanům České republiky. Neboli v dané spádové oblasti musí nabídka lékárny odpovídat potřebám pacientů. U nás bohužel farmaceutické firmy nastavují určité limity a z těch pak jaksi samo vyplyne, která lékárna lék pro své pacienty mít bude a která ne. Lékárna v režimu veřejné služby vyzve distributora, aby jí dodal lék. A distributor má právo vyžadovat po výrobci, aby mu lék dodal. Tak je to u nás napsáno v zákoně. Ale nedodržuje se to. Přitom výrobce tím, že má lék v České republice zaregistrovaný, přijímá i povinnost ze zákona ten lék dodat, a to všude. Jenže u nás za posledních dvacet let nebyla uložena žádná pokuta ani žádné napomenutí za výpadek nebo za to, že nějaký výrobce nenahlásil včas přerušení dodávek. Nechalo se to volně plynout. Veřejnost se léta nic nedověděla, protože my v lékárnách jsme dělali maximum možného, abychom výpadky od jednoho výrobce nahradili jiným. Tady se v minulosti snažil i SÚKL. Když svého času vypadly Vigantol kapky s vitaminem D nebo digoxin v tabletách, což je základní kardiotonikum, lék na podporu srdeční akce, tak na tom SÚKL zapracoval a byla dovezena cizojazyčná šarže například z Maďarska. Jak s Vigantolem, tak i s tím digoxinem nám Maďaři pomohli. A pomáhali jsme běžně i my v lékárnách. To se změnilo loni, když těch léků začal být fakt nedostatek, a to masivní. Nejvíc se to vyhrotilo právě u penicilinu. Pak došel dětský sirup na horečku s ibuprofenem. Došlo to do stavu, kdy říkáme: My už to řešit nebudeme. Protože tohle námi není řešitelné. Tentokrát musíš, státe, začít od výroby.

A proč už to tentokrát nebylo řešitelné?

Třeba proto, že po covidu se zvýšila nemocnost a najednou byla mnohem větší potřeba penicilinu než před covidem. U penicilinových sirupů se to vyhrotilo loni v březnu. Ale já nejsem epidemiolog, neznám přesné důvody.

Kdo by měl rovnost lékáren před výrobcem vymáhat, SÚKL?

Ano. Pozor, my máme dobrý zákon. Že když výrobce zaregistruje v České republice lék, má povinnost ho do republiky taky dodávat, je u nás uzákoněno už víc než 25 let. Jako Grémium majitelů lékáren jsme spolu s Českou lékárnickou komorou k SÚKL před dvěma roky podávali oficiální stížnost, že nám nejsou rovnoměrně dodávána léčiva. Uvedli jsme konkrétní příklady, dodali jsme podklady. Vyšetřovalo se to rok a půl, výsledkem bylo, že dotyčný výrobce, který krátil dodávky, a my jsme si stěžovali, že kvůli němu nemáme léky v lékárně, dostal pokutu. A víte, za co dostal pokutu? Musel zaplatit 10 tisíc korun za to, že o jeden měsíc zpozdil hlášení počtu dodaných léků do distribuce. To je hlášení posílané na SÚKL. Jenže já jsem si nestěžoval na to, že podal pozdě hlášení! Já jsem si stěžoval na to, že ve Vrbně potřebuji deset balení konkrétního léku, a výrobce mi pošle balení dvě a někdy nic. Ještě dneska mě to neskutečně štve, když si na to vzpomenu. Já tu v rámci veřejné služby zajišťuji potřeby pacientů České republiky! A aby mi nějaký nadnárodní koncern vzkazoval, že ho jejich potřeby nezajímají – tak to má, sakra, začít zajímat státního úředníka. Teď jsem se trochu rozčílil. Ale já tu několik let jsem na jedné straně povinován veřejnou službou, na druhé straně vidím, jak si výrobci absolutně nic nedělají z vůle parlamentu a prezidenta.

Novela zákona o léčivech od ministra Válka vaši potíž nevyřeší?

Ono vůbec není nutné nějak dramaticky měnit legislativu. Opravdu by stačilo, kdyby kontrolní orgány, hlavně SÚKL, vymáhaly po výrobcích jejich povinnosti. Jednak evidenční povinnost, kdy se výpadek musí hlásit dva měsíce dopředu. A jednak plnění veřejné služby. Ta je v zákoně nastavena velice dobře. Poptávka je definovaná potřebou lékárny, protože lékárna je v kontaktu s pacientem. Není už možné držet teoretickou poučku, že výrobce rozděluje podle potřeb pacientů, pokud jsou pacienti chápáni jako neznámá množina občanů. Ne, poptávku je třeba konkretizovat tak, aby znamenala: podle potřeb pacientů ve spádové oblasti dané lékárny. Novela pana ministra Válka tuhle potřebu v zásadě ruší. Což je zásadní chyba.

Z toho, co říkáte, by člověk mohl usoudit, že ministerstvo zdravotnictví jde na ruku farmaceutickým firmám.

Z toho, co říkám, doufám, jednoznačně vyplývá, že zákon o léčivech v současném znění je v pořádku, ale že návrh novely vychyluje systém opět ve prospěch farmaceutického průmyslu. Jde výrobcům na ruku, tím, že říká: My po vás chceme léčiva, ale stačí, když oznámíte přerušení dodávky dva měsíce dopředu, nic se nestane, my vás pokutovat nebudeme. Dodávejte ještě dva měsíce. A co bude pak? Pokud do zákona neuzákoníte vymáhatelnost od distributora vůči výrobci, tak je to v podstatě mrtvá litera.

Ministr Válek před měsícem na tiskové konferenci prohlásil, že kdyby už platila jeho novela zákona, kterou předložil před prázdninami, avšak sněmovna ji vinou opozice neprojednala, tak by žádný místní nedostatek léků nebyl.

Tak teď jste mě rozesmál. To je od pana ministra v lepším případě neznalost zákona o léčivech a neznalost jeho aplikace v současnosti. Pan ministr má dostatek pravomocí v platném zákoně o léčivech, měl by povinnosti a práva podle zákona vymáhat po výrobcích, distributorech a lékárnách. SÚKL má ze zákona takové pravomoci, že všichni musíme stát v pozoru. My když jsme několikrát podávali stížnost, odpovědí SÚKL, potažmo ministerstva zdravotnictví, vždycky bylo, že to je nevymáhatelné v praxi. A že v zákoně není definována potřeba pacientů. Tu ale můžeme definovat jednoduše – jako čtrnáctidenní poptávku po lécích na recept v konkrétní lékárně. Čísla shromáždí distributor, ten má právo vyzvat výrobce, a výrobce má povinnost dodat. Žádná věda.

Řekl byste, že ministr lékové krize zneužívá k posílení pozice výrobců a oslabení pozice samostatných lékáren?

Takhle to po 30 letech praxe čtu já, který jsem byl u několika novelizací zákonů a jejich uvádění do života. Bohužel ani za ty tři roky, co je veřejná služba napsaná do zákona, veřejnou službu nikdo nevymáhá. Podle mě si je farmaceutický průmysl vědom nejen toho, že porušuje zákon o léčivech, ale on hlavně porušuje evropskou směrnici o humánních léčivých přípravcích. A to už není sranda. Článek 81 směrnice platí pro všechny členské země EU.

Z vašeho pohledu je větší problém u výrobce, nebo u distributora?

Primárně je problém u výrobců, potom je ovšem problém i to, že pro značnou část léků je monopolizace u distributora, který má svůj řetězec. On vám léky nedoveze, povinnost veřejné služby vůči výrobci neuplatňuje. A když léky chcete po jiném distributorovi, který by povinnost veřejné služby dodržet chtěl a chtěl by mi to dodat do lékárny, tak se mu na SÚKL řekne, že bohužel neví, jak velká poptávka z té které konkrétní lékárny přichází. Přitom v zákoně se jasně píše, že to je 14 dnů potřeby pacientů. Je to začarovaný kruh.

Jste u hranic s Polskem. Jezdí tam lidé pro léky do Polska?

Ano. Ono Polsko je vůbec zajímavý případ. Právě vstoupila v platnost novela polského zákona o úhradách léčiv, v ní mají lidé nad 65 let léky bez doplatku. Což se u nás nechystá, možná příští rok. U nás je nastaven ochranný limit na doplatky. Ale Poláci hlavně mají zákonně dobře ošetřený ten systém od lékárny přes distribuci po výrobce. Nově otvírané lékárny tam už smějí být vlastněny jen lékárníkem. Řetězce mohly otvírat nové lékárny jen do roku 2017. A nedávno byla v Sejmu přijata úprava, že ani nastrčený kapitálový fond, zahraniční kapitál, si nemůže otvírat lékárny, kde se mu zamane.

Ukazuje se v krizových časech jako problém, když nějaký řetězec lékáren u nás patří nadnárodní firmě?

Dám příklad BENU. V republice máme asi 350 lékáren BENU, tento řetězec patří německé firmě Phoenix. To je lékárenský velkoobchod z Mannheimu, majetkově zcela propojený s BENU. Výrobce léků Boehringer Ingelheim před časem učinil rozhodnutí, že léky vyráběné v Německu, které jsou u nás na recept, půjdou jen do německého velkoobchodu PHOENIX. Léky běžně používané v praxi 40, 50 let, žádný inovativní přípravek na rakovinu, kde bych to i pochopil. To rozhodnutí v Mannheimu padlo, tuším, roku 2011. Současně je Boehringer Ingelheim členem Asociace inovativního farmaceutického průmyslu, kterému tehdy začal šéfovat pan Dvořáček. Dnes je Jakub Dvořáček náměstkem ministra Válka. Firma Boehringer Ingelheim vyrábí jak inovativní, tak velmi základní léky, na astma, na cukr, léky na cholesterol – samé základní léky, které jsou u nás už léta v praxi. A tento německý výrobce se tenkrát rozhodl, že bude dodávat jen tomuto distributorovi, a nastavil tvrdé limity pro nezávislé lékárny. Takže u nás dodává jednomu velkoobchodu a dodává do svého řetězce BENU, nezávislé lékárny jsou omezeny. Co je zajímavé, v Německu tento Phoenix svůj řetězec nemá, poněvadž německá legislativa je prozíravá. V Německu mohou lékárnu vlastnit pouze lékárníci. Naopak u nás je legislativa naprosto volná a liberální, lékárnu si může otevřít kdokoli kdekoli kdykoli. Ale pak musíte jako lékárník mít ty léky.

Nedostatek různých léků u nás trvá už přes rok. Jak moc to byl a je celoevropský fenomén?

Na to je jednoduchá odpověď. Česká republika je v EU premiantem v počtu přerušených a ukončených dodávek. Evropská komise sestavuje srovnání, dělá to z povinných hlášení o nedostatcích léků, které odevzdávají členské státy. Podle studie Evropské komise z prosince 2021 jsme premianty v počtu přerušených nebo omezených dodávek. Naše prvenství trvá dál. Pokud by to byl loni a letos celoevropský problém, tak proč když jsme volali do Rakouska, do Německa, do Polska, všude ten penicilin v lékárnách byl, a nejenom penicilin, celou dobu? V Německu jediné, co vypadlo, byl amoxicilin s klavulanovou kyselinou. Výpadek trval čtrnáct dní. Dlouhodobě nastavenými pobídkovými programy pro farmaceutické firmy a distributory byl rychle odstraněn. Probůh, neříkám, že v Evropě nejsou žádné problémy, jsou. Jen je tam dokážou řešit, dokážou rovnoměrně zásobovat všechny lékárny.

Dá se odhadnout, kolik procent naší lékové krize způsobily výpadky dodávek ze zámoří?

Opět jste mě pobavil. Víte, kdy se vzpříčila loď v Suezském průplavu? V březnu 2021, a přesto se pak všechno házelo na to, že byly přetrženy odběratelsko-dodavatelské řetězce, protože se v Suezském průplavu na pět dní vzpříčila velká zaoceánská loď. Další krásné zdůvodnění pro přerušení dodávek do České republiky jsou poruchy ve výrobě. Víte, kolika fabrikám zapojeným do výroby léků v Číně, vůbec v Asii, vyhořela linka? Ani jedné. Něco jiného byly lockdowny. Už když Čína v zimě 2020 vyhlásila nouzový stav, říkal jsem: Hoši, jsme v Prčicích, protože kolem Šanghaje je, tuším, jedenáct továren, co vyrábějí paracetamol, ibuprofen a další účinné látky. Tvrdé čínské lockdowny, kdy se zavřela i výroba, jsem považoval za hrozbu. Pokud něco mají ve skladě, tak vydržíte ještě půl roku, maximálně rok. Ale pokud oni výrobu neobnoví v přiměřeném čase, je zaděláno na problém. Tohle byl následek přesunu výroby do nízkonákladových zemí. Ve jménu vyšších zisků a taky nižších emisí v Evropě. Měli bychom si asi říct jedno: Buď budeme mít kvalitní, účinné a bezpečné léky, ale musíme si je zaplatit. Anebo ty léky mít nebudeme. Anebo je mít budeme, ale najednou mohou být obrovsky drahé. Evropská komise zcela správně oznamuje, že chce farmaceutickým firmám dávat investiční pobídky. Stejná obezřetnost je namístě i vůči distributorům. Nechat všechno na jednom monopolním distributorovi je bezpečnostní riziko. Co když ho napadnou hackeři a k lékům se nedostaneme vůbec nikdo? Vajíčka se, Barunko, musejí dát do dvou ošatek. Když spadneš a jednu rozbiješ, jedna ti zůstane. To psala Božena Němcová v Babičce.

No a hrály tedy lockdowny v Číně a výpadky v odběratelsko-dodavatelských řetězcích nějakou roli v české lékové krizi?

Samozřejmě. Veškerý farmaceutický průmysl byl závislý na účinných látkách vyráběných v Číně, případně v Indii. Proto se pak šturmovalo s lákáním výroby zpátky – ve Francii, v Polsku, ze strany Evropské komise.

Jaké jsou další velké důvody, že u nás bylo například penicilinu o tolik méně než v okolních zemích?

Když jsme u toho covidu, musím zmínit nemocnost, která byla v různých zemích Evropy různá. Pan ministr Válek měl pravdu v tom, že na jihu, v Řecku, v Itálii, je spotřeba penicilinu nižší. U nás je historicky vyšší obliba penicilin předpisovat. On má totiž velkou výhodu, je úzkospektrální a baktericidní, tedy zabíjí streptokoka. A tím nevzniká antimikrobiální rezistence ve chvíli, kdy vás napadla jiná bakterie a vy se musíte léčit. Sice nejsem epidemiolog, ale i já vím, že za covidových restrikcí nedocházelo ke kontaktu hlavně mezi dětmi, protože nebyly v dětských kolektivech. Jakmile se děti dostanou dohromady, neustále si vyměňují rinoviry, což jsou viry v nosech. U dítěte se tak vytváří nespecifická imunita. Ale za covidu byly děti dlouho držené v izolaci a po konci pandemie to dostalo grády. Po lockdownech a návratu k normálnímu životu najednou vypukla vysoká nemocnost dětí. Nemocnost dětí je u nás dodnes vyšší než před covidem. Profesor Dušek z ÚZIS by vám potvrdil, kolik je dodnes spály a dalších případů bakteriálních infekcí. Víte, že takové Švédsko školy nezavíralo. A my dnes víme, že po pandemii je ve Švédsku spotřeba antibiotik celkově buď srovnatelná, nebo nižší než před covidem. Takže bych řekl, že imunitní systém švédských dětí se za pandemie nastartoval a vytvořil nespecifickou imunitu. A že malí Švédové byli pak připraveni na různé viry lépe než malí Češi.

To by znamenalo, že léková krize je jedním z dalších nákladů boje s covidem.

Ano. Byť musím zdůraznit, že myšlenka promořování byla odbornou komunitou opuštěna. Nechci si hrát na kritika tehdejší politiky. Asi se mělo jít cestou opatrných hygienických opatření a osobní zodpovědnosti: Každý ať si vyhodnotí riziko, jestli chce, nebo nechce onemocnět. Když jsem nachlazený, zůstávám doma. Tedy mírnější lockdowny založené na individuálním posouzení vlastního stavu. Na druhou stranu já fakt nejsem epidemiolog.

Ale pokud byl český nedostatek léků loni vyvolaný velkou nemocností mezi dětmi, může naše léková krize souviset s tím, že v České republice jsme měli školy zavřené nejdéle z celé Evropy, nemyslíte?

Pokud by se tím někdo odborně zabýval a podložil tuto hypotézu fakty, dostaneme opatrné vysvětlení, proč u nás spotřeba antibiotik dětmi po covidu dramaticky narostla. Že je to jeden z možných důvodů. Loni na jaře jsem u antibiotik pro děti pozoroval řádový nárůst receptů, trochu se situace uklidňuje teprve teď. Snad k tomu přispělo i to, že lékaři racionálně předpisují a nenasazují antibiotika na běžné respirační viry, které máme v nose všichni, akorát děti na ně ještě nemají řádně vybudovanou imunitu. Jinak souvislost mezi jarem 2022 a jakoby pozdějším začátkem naší lékové krize může být i v tom, že farmaceutické firmy plánují výrobu cirka rok dopředu. A jestliže za pandemie byla spotřeba penicilinu nižší, výrobní linka se přehodila na něco jiného, tím pádem jeho globální výroba klesla. Myslím, že i výrobci to špatně vyhodnotili a sami byli zaskočeni větší nemocností po lockdownu, šířením virů a následně i bakteriálních infekcí. Rozhodně u nás nemocnost dětí byla nejen loni na jaře, ale ještě loni na podzim vyšší než před pandemií. Podle statistik z mých lékáren bych řekl, že o desítky procent. Snad už jsme za zenitem, i s lékovou krizí. Ale chyby v systému distribuce, s těmi nikdo nic nedělal.

A jakou hrála v nedostatku léků na předpis roli jejich nízká cena?

Skutečně u nás máme referenční koš pro ceny a úhrady za léky poskládaný ze tří nejlevnějších zemí Evropské unie. Tak se stalo, že u léků na recept je dnes Česká republika v EU absolutně nejlevnější. Farmaceutický průmysl musí pracovat s časovým předstihem. Dělá si předpovědi na rok, dva, někdy i na čtyři roky dopředu. Když mu do toho vpadne porucha se závadou v jakosti v nějakém provoze a farmaceutický výrobce pak musí upřednostnit nějaké země, dívá se pochopitelně na výši cen a úhrad. V Polsku když se snižují ceny léčiv pro pojišťovny, tak lékárnám ministerstvo zdravotnictví aspoň část kompenzuje. U nás se to všechno nechalo vyhnít, řeklo se: Ceny základních generických léčiv půjdou dolů, pojišťovny stejně profitují, a stát ať podporuje farmaceuticky inovativní průmysl. Ten dodává přímo do nemocnic takzvané centrové léky. A výdaje za centrové léky nám exponenciálně rostou, v miliardách korun ročně. Víte odkdy? Posledních asi deset let. A já jako člen analytické komise při dohodovacím řízení se zdravotními pojišťovnami v Praze vám mohu prozradit, že letos bude za tyto moderní léky na závažná, vzácná, většinou nevyléčitelná onemocnění poprvé větší úhrada – 41 miliard – než za léky na recept pro všech deset milionů řekněme normálně nemocných lidí v zemi. Za – v uvozovkách – normální léky platí pojišťovny 32, 33 miliard ročně. Tady se to zas mocně vychýlilo ve prospěch inovativního průmyslu. A my se musíme ptát, jestli český systém veřejného zdravotního pojištění tento opravdu exponenciální nárůst výdajů na inovativní léky dokáže ufinancovat Podle mě je to na hraně, možná už za ní.

Vy vlastně říkáte, že když byl teď základních léků nedostatek, je to i daň za to, že u nás byly dlouho moc levné.

To je možná moc příkrá formulace. Ale ano, český klient veřejného zdravotního pojištění měl léta letoucí zajištěný přístup ke generickým lékům za velmi výhodných cen. Řada léčiv je u nás úplně bez doplatku. Kvalitní lék na vysoký krevní tlak stojí deset nebo dvanáct korun na měsíc. Prosím vás, jedny noviny v trafice stojí 20 korun za den. To asi každému dojde, že tady je něco nastaveno špatně. Dlouhodobě prostě nemůžete mít hodně muziky za málo peněz.