Od návratu do Bílého domu Donald Trump rozhodně nepůsobí jako ležérní prezident. Nekonečný příval exekutivních příkazů, komentování současného dění na sociálních sítích, vyhlašování a rušení cel. I pro zběhlé pozorovatele americké politiky je občas těžké zorientovat se v posledním vývoji. Může být tedy překvapivé, že ze zákonodárného hlediska je Trump extrémně neproduktivní. Zatím podepsal pouze pět zákonů. Zaostává tak daleko za premiantem, kterým je také Trump. Během prvního volebního období touto dobou měl podepsáno již 35 zákonů.

Nevýhoda příkazů je, že nejde o rozhodnutí se silou zákona. Naopak nesmí těm stávajícím odporovat. Podléhají tedy soudnímu přezkumu, kde je může jakýkoli federální soudce zablokovat. U amerických soudů tedy momentálně zuří tvrdá opotřebovávací válka ohledně platnosti mnoha jeho rozhodnutí.

Velkou ránu Trumpova administrativa utrpěla ve středu, kdy federální Soud mezinárodního obchodu zrušil veškerá cla uvalená 2. dubna, kdy Trump uvalil importní daně na zboží v podstatě z celého světa.

Soud se ohradil proti způsobu, kterým Trump tato cla uvalil. Podle americké ústavy má právo schvalovat nové daně, tedy i cla, pouze Kongres. „Kongres má pravomoc ukládat a vybírat daně, cla, poplatky a spotřební daně,“ stojí v ústavě. Ta zároveň explicitně zmiňuje, že Kongres má pravomoc regulovat obchod. Teoreticky tedy prezident by neměl být schopen uvalit cla bez souhlasu kongresmanů.

V praxi se Kongres této pravomoci vzdal několika zákony. Jedním z nich je zákon o mezinárodních mimořádných hospodářských pravomocích z roku 1977, opravňující prezidenta v případě národního stavu nouze regulovat obchod. Právě tento zákon Trump použil k uvalení svých slavných cel. Tvrdil, že obchodní deficit, který USA mají se světem, je stavem nouze. Jenže tento zákon cla vůbec nezmiňuje, mluví hlavně o uvalení sankcí a obchodních embarg. Zároveň je pochybné, nakolik lze vysoký obchodní deficit považovat za hodný vyhlášení nouzového stavu.

Nastal tedy konec obchodní války? Vůbec ne. Pro Trumpa je to komplikace, ale ne stopka. Zaprvé, vládní právníci se okamžitě odvolali k výše postavenému soudu, který rozhodnutí o zrušení cel pozastavil dokud případ nepřezkoumá. Odtamtud se lze odvolat ještě k Nejvyššímu soudu. Právní bitva tedy nekončí. Zadruhé, Trump má k dispozici jiné zákony k uvalování cel. Zákon o rozšíření obchodu z roku 1962 mu umožňuje omezit dovoz i skrze cla z důvodů národní bezpečnosti, což je dost gumový termín. A obchodní zákon z roku 1974 dává administrativě pravomoc reagovat na nespravedlivé obchodní praktiky. Právě tyto dva zákony Trump využil k uvalení cel během prvního setrvávání v Bílém domě.

Trump také může postupovat tak, jak to zamýšleli otcové zakladatelé, a nechat si cla schválit Kongresem. V tom případě by jejich uvalení bylo právně neprůstřelné.

Rýsuje se ale ještě jedna možnost, a to, že Trump bude rozhodnutí soudu prostě ignorovat. Je to možnost zmiňovaná od začátku Trumpova druhého prezidentství. Že se Bílý dům dostane do sporu s justicí, se předpokládalo od vydání prvních kontroverzních exekutivních příkazů. Trumpův tým na zdržování své agendy ze strany soudů reaguje velmi nelibě. „Nevoleným soudcům nepřísluší rozhodovat o tom, jak správně řešit stav ohrožení státu,“ komentoval rozhodnutí o zrušení Trumpových cel mluvčí Bílého domu Kush Desai. Pokud by Trump k tomuto přistoupil, jednalo by se o epickou ústavní krizi. V případě cel to hrozí o něco více než v ostatních případech, jelikož se jedná o záležitost Trumpovu srdci nadmíru blízkou. Trump zatím nikdy mimo ústavou nastavené mantinely nevykročil, takže se snad jedná o liché obavy, ale vyjádření podobná tomu od Desaie tomu nepomáhají.

Celá kauza tak dobře ilustruje výhody a nevýhody druhé Trumpovy administrativy. Je ochotná jednat rázně, rychle a rozhodně. Zároveň ale její reformy občas stojí na chatrných právních nohách a jsou náchylné k protiútoku u soudů. Bez schválení Kongresem se veškeré Trumpovy reformy můžou ukázat jako značně efemérní.