Všechno ví jenom pánbůh – a hned po něm psychiatři. Problém pánaboha v naší době je, že mlčí, což je jaksi součást jeho moderní identity, proto to za něj v rámci svých možností musí vzít oni, psychiatři. Ty lze považovat za následovníky starozákonních mudrců a proroků, což ovšem kryjí svým jakoby civilním povoláním. Klasickým vtělením proroka byl Sigmund Freud, vlídnější a lidštější podobou proroka naší české současnosti se jeví Radkin Honzák, který vedle toho zosobňuje archetypální roli moudrého starce (senex či moderně: wise old man).

Není tedy vlastně až tak překvapivé, že jeho nová kniha Desatero Radkina Honzáka vznikla za spolupráce se samotným Jehovou, tedy starozákonním Hospodinem, jehož nejznámější a vlastně jediné literární dílo, o němž lze předpokládat, že ho napsal vlastní rukou, Radkin Honzák vykládá a interpretuje. Tím dílem je samozřejmě dekalog čili desatero božích přikázání. Dle Starého zákona ho po setkání s autorem, tedy s Hospodinem, snesl vyryté na dvou deskách Mojžíš z hory Sinaj, čímž předal do užívání základní morální systém „naší“ civilizace. Tyto tisíce let staré postuláty samozřejmě byly dodržovány vždy velmi nedůkladně, ale civilizaci židovsko-křesťanskou de facto vytvořily a udržely. Je ovšem otázka, do jaké míry jde o pravidla univerzální a za všech časů platná. Jsou lidé, kteří mají za to, že desatero zastaralo, pokrok ho překonal a je třeba ho nějak revidovat. Nuže, Radkin Honzák mezi takové reformátory nepatří, domnívá se, že v generálním smyslu je desatero platné, nadčasové a aktuální stejně jako za časů starých Izraelitů. Jenom se musí adekvátně vyložit.

A to je právě úkol knihy. Ta je sestavena ze dvou prolínajících se částí. První jsou Honzákovy texty esejisticko-fejetonistického typu ke každému konkrétnímu přikázání. Tou druhou částí jsou rozhovory, jež s Honzákem vede editor knihy Jan Dražan, které opět téma jednotlivých přikázání komentují, glosují a převádí do souvislostí dneška. Téma je to tedy závažné, ale v žádném případě nejde o suchopárné výklady. Honzákova hravá, zalétavá a asociativní mysl co chvíli sahá po nějakém historickém, kulturním či medicínsko-psychiatrickém příkladu. Jeho styl je živý a nekonvenční, otevřený nadsázce, vtipu a ironii. V jádru ale jeho výkladem prochází velmi zřetelná linie skeptického, či přímo pesimistického pohledu na současnost, jež se „starému muži“ jeví jako značně… problematická a nerozumná. Honzák je principiální racionalista a empirik, dá na to, co vidí a co odpovídá jeho zkušenosti a praxi, odborné i osobní, ba rodinné, což se prolíná. Člověk v jeho pojetí je zasazen do biologického rámce, miliony let evoluce nejde popřít a překonat nějakými módními a přírodě odporujícími tendencemi („transgenderové šílenství, které je někdy módou a někdy ryzí blbostí“). Danosti mužské a ženské jsou fundamentální, experimenty biologické i společenské vedou k tragickým výsledkům, základ je dán výchovou a ta je nejlepší v rodině klasického typu. Na námitku, že jeho názory jsou staromódní, odpovídá s klidem, že možná ano, což ale neznamená, že nejsou pravdivé.

Tento esenciální přístup se přitom prolíná s etikou a morálkou, která právě může, ba asi musí mít náboženské kořeny, neboť jí tak dávají pevnou půdu a živiny: Honzák o sobě mluví jako o katolíkovi, byť se ne vždy ztotožňuje s církevní praxí. Pro český (většinový) ateismus má historické vysvětlení a snad i pochopení, ale obává se, že bez dotyku s vírou se společnost ochuzuje o etické a duchovní živiny, což má pak neblahé následky: přinejmenším je bezradná, zmatená a lehce ovlivnitelná. Boha a náboženství nahradil konzum a hodnotový relativismus, který není právě dobrou základnou pro stabilní pokračování společnosti či přímo civilizace. O ní nemá valné iluze a mluví přímo o jejím zániku: ten nastal 9. května 1960, kdy americký úřad schválil antikoncepční pilulku, tehdy začala „degenerativní fáze naší civilizace“, neboť žena přestala být ženou a stala se sexuální partnerkou. Co si s tím pak počne šesté přikázání, jež obvykle bývá nejatraktivnější, je otázka pro samotného Hospodina.

Desatero Radkina Honzáka. Radkin Honzák a Jan Dražan. Vydalo nakladatelství Zeď, Praha 2024, 260 stran.