Za svůj první dokumentární snímek 20 dnů v Mariupolu (2023) o obléhaném městě Mariupol získal Oscara. Nyní ukrajinský reportér a filmař Mstyslav Černov představil na festivalu ve Varech svůj druhý dokument, tentokrát z válečné fronty na Ukrajině, 2000 metrů do Andrijivky. Opět se tam nachází po boku svých ukrajinských spoluobčanů uprostřed ruských útoků, na úzkém pruhu lesa, vedoucím k malé vesnici Andrijivka.

Když vidíte na papíře napsáno „2000 metrů“, není to moc, ale ve vašem snímku se dotyčná vzdálenost zdá neuvěřitelně dlouhá…

Nejen vzdálenost je samozřejmě hlavním nástrojem, hlavní metaforou filmu; je to také relativita vzdálenosti. 2000 metrů? To je jen příjemná procházka přes tohle město.

Mezi Puppem a Thermalem.

Přesně tak – a to jsem chtěl ukázat. Jak rozdílné to je u nás… Chtěl jsem ukázat, že každý metr ukrajinské země znamená něčí život. Zcela jiná zkušenost, a zároveň docela nedaleko od vás. Není to daleko od České republiky. Není to daleko od Německa a Francie – vzdálenosti jsou relativní. Chtěl jsem přiblížit Evropu Ukrajině. Chtěl jsem přiblížit ukrajinskou společnost a ukrajinské vojáky, zkrátit vzdálenost mezi Evropu a Ukrajinou. Proto 2000 metrů. Vzpomínám si, když jsme diskutovali o názvu s producenty a řekli jsme jim, že chceme film nazvat 2000 metrů do Andrijivky. Producent říkal, že nikdo nebude vědět, co je Andrijivka. „Přesně to chceme! Aby to věděli! Teď už to budou vědět.“ Jméno, o kterém jste nikdy neslyšeli, má nyní svůj význam – a ona vzdálenost má také svůj význam.

Váš Mariupol z roku 2023 dokumentoval utrpení civilistů, Andrijivka z roku 2025 se soustřeďuje na ukrajinské vojáky. Těžko říct, který z nich je bezvýchodnější…

Příběh Mariupolu byl hororový, tak jsem jej taky natáčel – byl to pro nás horor. I Adrijivka je akční, je to drama. Ale když jsem tehdy dokument o Mariupolu natáčel, stále jsem doufal, že svět pomůže, že se postaví proti této invazi, pomůže Ukrajině bránit se. Udělali jsme vše, co jsme mohli, abychom vykreslili utrpení a zkušenosti civilistů, kteří potřebovali ochranu. Jak čas plynul, já sám jsem si prošel mnohým. Prošli jsme si masakrem, Bučou, hrůzným zničením velké části mého domova, části mého rodného města. To jsou hrůzné zkušenosti, samozřejmě. Stali jsme se unavenými, traumatizovanými, vyčerpanými, majícími méně naděje ohledně výsledku této války. Ale opět, mluvím jako tvůrce. A tak jsem vstoupil do projektu Adrijivky s určitou temnou vizí, že tento hrůzný svět možná nikdy neskončí.

Jak se jako filmař, umělec, válečný reportér vyrovnáváte s neustálým strachem ze ztráty životů lidí, se kterými pracujete?

Není tohle jeden z hlavních problémů dokumentárního filmu? Nemůžete zastavit kulku kamerou, nemůžete oživit umírající dítě fotografií, nemůžete zastavit válku filmem. Ale vědět to, a přesto se vědomě rozhodnout natáčet, dělat tuhle práci, je součástí růstu lidské osobnosti, součástí boje. Je to jeden z důvodů, proč nepřestáváme. Není to důvod k zastavení – natáčení filmů je v tuto chvíli jediné, co mohu dělat, abych zachytil důležitý moment v historii Ukrajiny. Je to jediné, co mohu jako umělec udělat, abych cítil, že moje práce je relevantní a smysluplná. A je to taky to jediné, co mohu udělat pro lidi, kteří se stali mými přáteli a kteří už tu nejsou.

Samozřejmě nemusíte mluvit v konkrétních číslech, ale kolik z vašich přátel už nežije?

Mezi námi, v naší malé komunitě, máme takové hořké rčení, že naše telefonní seznamy se staly malými hřbitovy. Jsou plné lidí, kterým už nemůžete zavolat.

O čem bude váš další film?

Jediné, co chci pro svůj další film, je, aby to byl film o konci této války. Musím čekat a budu čekat, ale není to pasivní čekání. Pracujeme, všichni něco děláme.

Váš film měl světovou premiéru letos na festivalu v Sundance, kde získal Cenu za nejlepší režii dokumentu. Jak na něj tamní diváci reagovali?

I tehdy bylo téma Ukrajiny abstraktně diskutováno na politických fórech nejen v USA, ale i jiných zemích. Přinést film, jehož účelem je vtáhnout diváky přímo do zážitku, do výcviku vojáků, prožít válku spolu s nimi, bylo pro nás důležité. Chtěl jsem proměnit abstraktní pohled z kuloárů v něco velmi konkrétního. Chtěl jsem natočit něco víc než to, co lidé vidí na svých telefonech a v televizi. Jako filmař se totiž nesnažím nikoho o ničem přesvědčovat. Toto je pravidlo, které jsem se naučil v průběhu 20 dnů v Mariupolu. Jen to všechny odrazuje. V médiích je nyní vše tak radikalizované, každý má svou agendu. Nejhorší věc, kterou můžeme jako dokumentaristé udělat, zejména s ohledem na současnou ukrajinskou kinematografii, je být vnímáni jako nositel propagandistického poselství. To poslední, co bychom chtěli, je, aby diváci vyšli z kina a řekli: „No jo, ti lidé se mě snaží přesvědčit, že Ukrajina je dobrá a Rusko špatné.“ Chtěli jsme, aby to cítili. A myslím, že se nám to podařilo.