Život umí překvapit, proto je taky vzrušující (někdy). Například. Kdyby mi tak před patnácti lety někdo řekl, že jednou usednu za klávesnici, abych napsal paján na Toma Cruise, nevěřil bych mu nebo bych v tom viděl smutný důkaz toho, že směřuji k naprostému zaprodání se. Rok se s rokem sešel – a vida. Možná jsem se změnil, možná se změnil Tom Cruise, pravděpodobně jsme se změnili oba, jednou to spolu třeba probereme. Moje zatím poslední zprostředkované setkání s ním proběhlo na projekci nového filmu Mission Impossible – Poslední zúčtování. Dostal jsem od něj, co jsem čekal. Netvrdím tím, že to je dobrý film, ale ani že je špatný. Alibisticky se z toho vykroutím rádoby nietzschovským tvrzením, že ten film existuje někde mimo sféru dobrého a špatného.

V druhé půli nultých let přitom byl Tom Cruise skoro na odpis. Udivoval veřejnost značně bizarním chováním a především jakousi podivnou energií, která z něj v takových chvílích šla. Na pověstné pasáži z jeho vystoupení v talk show Oprah Winfreyové, během nějž Cruise coby čerstvě zamilovaný partner herečky Kate Holmesové skákal po gauči, nebyl ani tolik zneklidňující samotný ten úkon, celkový dojem, jímž herec působil, dojem mentální křeče předcházející definitivnímu „hrábnutí“. Bylo toho tenkrát hodně. Pozdější rozchod s Holmesovou, v němž hrála roli Cruisova oddanost scientologii, hercův veřejně ventilovaný a ze scientologických pozic formulovaný odpor vůči psychiatrii jako disciplíně, jeho konflikt s německou vládou (scientologie je v Německu zakázaná), vůbec bizarní a někdy taky mrazivé informace o jeho postavení a aktivitách ve scientologické církvi, o jeho blízkém vztahu k jejímu vůdci Davidu Miscavigeovi a tak dále a tak podobně. Cruise v té době působil jako vykolejený a velikášský člověk, který ztrácí kontakt s realitou a uzavírá se do světa temné a totalitářské sekty. Dnes je z něj ale zase miláček.

Taky si to odpracoval: změnil svoje veřejné vystupování, o svých názorech na svět se moc nešíří a novináři se ho na ně ani neptají, dnes mluví především o tom, jak moc miluje film, jak moc mu záleží na tom, aby se filmy dál promítaly v kinech, a v téhle roli je přesvědčivý. A má na tom poli i nesporné zásluhy – nečekaný a velký komerční úspěch jeho snímku Top Gun: Maverick pro kina představoval vítanou vzpruhu po covidových časech, Steven Spielberg díky tomu Cruise označil za zachránce kinematografie. Především se ale našel jako herec a producent.

Tom Cruise je dnes především akční hrdina jaksi klasického typu, nenechává se zastupovat kaskadéry, v co největší možné míře se při natáčení spoléhá na klasické techniky místo počítačových úprav. Je možné v něm vidět nástupce hvězd němé éry, lidí jako Buster Keaton nebo Harold Lloyd, na jejichž filmy lidé chodili především proto, aby viděli, jaký bláznivě nebezpečný a zdánlivě neproveditelný kousek zase před kamerou ukážou. Pro Cruisovo herectví byla vždycky charakteristická určitá usilovnost: divák z plátna nemusel vnímat jen postavu, ale i jejího představitele, který taky ukazuje, jak moc se do toho položil, jak moc se soustředí na výkon, jak moc všechno. V akční poloze tahle houževnatost a urputnost ale už nepůsobí rušivě, naopak se z ní stává jeho přednost. Když Cruise běží, tak utíká, až za ním zůstává žíznivá čára. Když skáče ze střechy na střechu, slaňuje mrakodrapy, tak tak se drží na křídle letícího dvojplošníku, ve všech takových momentech soustředěně atakuje limity lidského těla, někdy je snad i překračuje (Cruisovi je 62 let), alespoň to tak vypadá.

Jeho výkony jsou ale kolektivní dílo a Cruise měl to štěstí, že pro sebe našel vhodného „osobního režiséra“ – Christophera McQuarrieho. Původně scenáristu, který po prvotním úspěchu (Obvyklí podezřelí) dlouho čekal na další zásek. Jistě to není nějaký inovátor filmové formy, umí ale naplnit Cruisovy představy, vést tým, který dokáže pro hvězdu vymyslet a připravit její velká čísla, natočit je a zařadit je do dynamicky působícího celku. Podepsaný je mimo jiné pod čtyřmi posledními díly série Mission: Impossible, některé další hercovy filmy převzal během natáčení a dokončil je, aniž by pak byl uveden v titulcích (Na hraně zítřka, Top Gun: Maverick).

Filmem Mission: Impossible – Poslední zúčtování se Cruise velmi pravděpodobně loučí s postavou agenta Ethana Hunta, příslušníka supertajné jednotky Impossible Mission Force, elitní skupinky borců disponujících rozličnými talenty a šikovnými udělátky. Je to skupina, která nepracuje jinak než pod enormním časovým tlakem – vždycky hrozí, že na nějakém místě je nějaký padouch a chystá se udělat něco, co připraví o život miliony lidí (přinejmenším), a na jeho zastavení zbývá jen padesát tři minut nebo tak něco, během nichž je potřeba dobýt několik nedobytných míst, překonat několik nepřekonatelných překážek, schytat pár ran a ještě víc jich rozdat. Filmová série vychází z televizního seriálu, který byl vysílán na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. V její historii hraje výraznou úlohu i Praha, jež byla jedním z dějišť prvního dílu a ve čtvrtém sloužila jako kulisa Moskvy a Budapešti.

Konec světa není žádná legrace

V osmém filmu toho bylo potřeba hodně uzavřít: jednak příběh, který začal v předcházejícím dílu Mission: Impossible – Odplata, i sérii jako celek, nejenom ve smyslu řady příběhů, ale taky jako diváckou zkušenost – divákovi, který v patnácti šel na první díl, je dnes čtyřiačtyřicet, to je kus života. A v neposlední řadě zinscenovat grandiózní odchod pro postavu Ethana Hunta. Základní postup autorů by se dal shrnout slovy „všeho nejvíc“, vytočit na maximum všechny atributy série, ty dobré i špatné. Poslední zúčtování je nejdelší film Mission: Impossible, trvá skoro tři hodiny. Ethan Hunt se v něm taky snaží zabránit tomu úplně nejhoršímu – stojí proti němu ďábelská umělá inteligence odhodlaná zničit lidstvo, rozeštváváním, klamnými informacemi a v posledku, jak jinak, nukleární válkou všech proti všem. To není žádná legrace. A film se taky většinou tváří velmi vážně, pár fórků se v něm sice objeví, postrádá ale lehkost.

Rozjíždí se dost těžkopádně, autoři se do něj snaží zakomponovat jakési útržkovité resumé všeho, co předcházelo. Odhalují se tak souvislosti mezi aktuálním děním a motivy některých předcházejících filmů, některé postavy z nich se taky po letech znovu zapojí do děje, o jiných postavách se zas divák nově dozví, že mají cosi společného s někým z historie Mission: Impossible. To ex post vytváření nových souvislostí může působit klopotně a chtěně, flashbacků do předcházejících dílů je velice mnoho a v úhrnu to snímek spíš zatěžuje, než aby mu to dodávalo nějaký další emotivní náboj. Na emoce se v tom filmu vůbec tlačí hodně a někdy taky hodně prvoplánovým způsobem. Postavy na sebe navzájem upírají vážné pohledy a vážnými hlasy formulují vážné věci, zhusta za doprovodu smyčců. Pár hodin před koncem světa to tak asi bývá. Je potřeba jeden druhého průběžně informovat, že jde o všechno, že někdy je nutné se obětovat za lidi, které třeba ani nevidíme. Všechny ty životní velkopravdy je během filmu potřeba probrat víckrát – tři hodiny jsou dlouhá doba a někdo v publiku by třeba mohl zapomenout. Dalšími retardéry jsou scény, v nichž postavy vysvětlují svoje plány, sdělují publiku, co a jakým způsobem se v příštích scénách chystají udělat. Takovým pasážím se autoři někdy nemají jak vyhnout, ale i tak: obsáhlá pasáž, během níž si hrdinové ujasňují, jak složitými způsoby budou hledat podkovu, dávat do ní pilulku, aby něco provedli s entitou, mě téměř přivedla do bezvědomí.

A stejně. Když má poslední Mission: Impossible vzlétnout, vyletí hodně vysoko. Dvě centrální akční scény – v jedné se Ethan Hunt snaží dostat na ztroskotavší ruskou ponorku a něco z ní odnést, druhá je honička dvou dvojplošníků – jsou každá po svém naprosto ohromující a dají zapomenout na všechno, co se třeba tolik nepovedlo. A i v divákovi jen o málo mladším než hlavní představitel oživí prastarý a zapomenutý klukovský úžas, elektrizující vědomí, že byl právě svědkem něčeho nevídaného. Z kina tak může odcházet zároveň ubitý i nabitý, přičemž některé momenty z toho filmu v něm zůstanou. Vzpomínky na všechny ty neuvěřitelné kousky a obraz běžícího muže. Je znát, že se na něm podepsal čas, ale utíká tak rychle a přímo. Jako kdyby měl v patách smrt, ale je si tak jistý, že jí může uniknout, až tu jistotu skoro přenese i na svoje publikum. Ethan Hunt se asi loučí. Co si tu bez něj počneme?