Když mám to štěstí a ocitnu se před antickým chrámem, vstoupí do mě pocit, že jsem tam už kdysi byl a že to tam znám z dob, kdy to tam ještě stálo celé… Tedy, samozřejmě, nevím, co bych tam dělal, jak bych se měl chovat, co bych asi měl na sobě: asi tedy nějaký ten chiton, ten bych si nešikovně řasil, aby to vypadalo filozoficky, důstojným krokem bych se přibližoval ke svatyni, občas by se mi do té vlněné deky zapletly nohy, ztratil bych rovnováhu, což bych vzápětí stoicky vybral.

Nesl bych v mošně asi nějaké obětiny, doufám, že nekrvavé, ty bych asi pálil někde před chrámem, nevím, jestli třeba olivy nebo fíky dobře hoří, klaněl bych se a cosi u toho mumlal klasickou řečtinou, třeba gnóthi seauton, poznej sám sebe, což je jediné, na co bych si vzpomněl. Ještě snad thalassa, thalassa, moře, moře. Měl bych na noze sandály, na plešaté hlavě samozřejmě něco jako vavřínový věnec, krátkozrakýma očima bych mžoural do slunce – zvláštní, že Řekové nevynalezli brýle, aspoň sluneční, přitom sklo znali, určitě by to zvládli, ale asi je to nenapadlo, na vázách nebo na sochách nikdo brýle nemá, ba ani jeden antický filozof nemá brýle, to je přece zvláštní. Přitom nevěřím, že třeba Sokrates nebo Platon by je nepotřebovali, ale ne, nedošlo jim to, ani Archimedes, který zkoušel zapálit na dálku čočkou lodě, na to nepřišel. Jinak byli ovšem dokonalí.

I ty ruiny jsou dokonalé. Samozřejmě, je to zaprvé tím, že jsou tak staré a vzácné a cenné, ale to by nestačilo, ony jsou také krásné. A tu krásu jim poskytují krajina, proporce, materiál a hlavně – sloupy. Sloupy, to je základ architektury, bílá (v antice je natírali) vertikála, která směřuje k modrému nebi a tvoří prostor, jenž pak vydechuje posvátnost a vznešenost. Jak Řekové klasické doby ke sloupu přišli a proč právě jejich sloupy jsou těmi „pravými“ sloupy, proč si na nich dali tak záležet, takže jsou mnohem elegantnější a stylovější než sloupy třeba egyptské nebo babylonské (taky se nějaké zachovaly), to je nejspíš součást řeckého zázraku a tajemství. Ono to bude souviset s jejich vlastnostmi a mentalitou, která byla jiná než orientální, více individualistická, uměřená a proporční, jedním slovem: lidská. Vždyť i rozměry těch sloupů byly odvozeny od proporce lidského těla: odměřili šlépěj nohy, změřili, že je to šestina těla, podle toho vypočítali průměr paty dříku (to je ten sloup) a nanesli to šestkrát na výšku – jak prosté. Tak to popisuje římský architekt Vitruvius: pro dórský sloup byla vzata šlápota mužská, pro ionský chodidlo ženské, korintský je zřejmě sloučenina obou, tedy jde o sloup hermafroditní.

Já jsem teď stál – ale bylo to už před půlrokem, na podzim – před soustavou sloupů dórských, tedy mužských, které vytvářely půdorys chrámu bohyně Afaii čili Aphaii na ostrově Aigina – psal jsem o něm minule. Stojí osamoceně a velebně na návrší, asi tři kilometry od mořského pobřeží, na dohled do Athén nebo na ostrov Salamina, u nějž roku 480 př. n. l. Řekové porazili Peršany v té slavné lodní bitce. Je to ten chrám, o němž jsem se minule zmínil, že se „ukrývá“, neboť je zasvěcen „zmizelé“. Před tím zmizením to byla dívka, koré, původně z Kréty, jmenovala se Britomartis. Na Krétě ji nejdřív pronásledoval král Minos, ten, co choval v labyrintu Minotaura, honil ji po lesích, po lukách, po skalách, pak skočila ze skály do moře, kde ji zachránili rybáři, s kterými připlula sem na Aiginu. Sotva však vystoupila na břeh, neměla pokoje, neboť ji začal pronásledovat další vilník, pro změnu rybář, načež se, snad s pomocí bohyně Artemis, stala neviditelnou, řecky afanés, prostě se ztratila, zmizela, vyvanula – a dostala jméno Afaia. A to se stalo na tomto místě, na návrší, v cípu ostrova, odkud je nádherný pohled na moře. Už v době mykénské, dávno před příchodem Řeků, tu vznikl kult „ztracené dívky“, moderně by se možná dalo říci oběti harassmentu. Kultovní místo to je tedy prastaré, s tajemnou a zvláštní panenskou bohyní, jejíž uctívání pak přijali řečtí obyvatelé ostrova. Ti v osmém století postavili první jednoduchou svatyni, kde snad stála socha bohyně, z níž se zachovala jedna ruka, která je v muzeu. Koncem šestého století svatyně shořela, krátce nato, mělo to být kolem roku 510, tu vystavěli tento nádherný „hexastylní peripteros“, což přeložíme jako „šestisloupovím okřídlený chrám“ se svatyní, hierom, příbytkem zmizelé bohyně, jež tam v jakési podobě měla přebývat. Kolem byl posvátný okrsek, temenos, v němž se odehrávaly ty různé kultické projevy. Tam tedy možná docházel i prostý pastevec Penasos, jenž přinášel bohyni kozí sýry a možná ovčí klobásky a chvěl se přitom posvátnou bázní. Nebo možná nebyl pastevec, možná byl spíš nějaký zbožný občan z města, na tom ostatně nezáleží, každopádně měl zmizelou bohyni v úctě a chápal, že ženy se nemají honit po skalách ani po ničem jiném, neboť pak právem zmizí.

Chrám byl v podobě, z níž zbyly ty krásné trosky, vystavěn v době, kdy Řecko opouští dobu archaickou a vstupuje do doby klasické. A výzdoba tohoto chrámu je ukázkovým příkladem, jak se to projevilo. Bohužel to nevidíme na místě, ale může si kvůli tomu člověk zajet do Mnichova, do Glyptotéky. Jedním ze skvostů mnichovské sbírky antických soch jsou totiž takzvané „aiginské štíty“, což jsou sochy z tympanonů, tedy z oněch trojúhelníkových štítů nad římsou. Ty tady v tom původním chrámu samozřejmě dávno nejsou, byly v jeho okolí vykopány na začátku 19. století německými – ještě spíše než archeology – nadšenci. Kopání antických památek byla oblíbená zábava aristokratů, kteří se vydávali na učenecké cesty a zajímali se o starožitnosti, nalézali je metry pod zemí, skládali je dohromady, někdy je koupili od domorodců, které ty pohanské střepy moc nezajímaly, pak je odváželi do svých civilizovaných zemí: díky tomu jsou západní muzea tak zásobena řeckým a římským uměním. Tak se rozbité sochy z Afaina chrámu dostaly do Mnichova, jenž právě zažíval helénské šílení (helonofilii) a podle přání helénofilské dynastie Wittelsbachů se proměňoval v „Athény nad Isarou“, k čemuž potřebovali co nejvíce antických střepů. Z těch z aiginského chrámu pak učenci sestavili kompozice východního a západního štítu a ty jsou nyní k vidění v té Glyptotéce čili sochárně.

Oba ty štíty představují mytologické scény, jak Řekové bojují v Tróji. To má zase tu souvislost s Aiginou, že tady na ostrově se narodil Aiakos, o němž jsem psal minule: to je ten, co mu Zeus poskytl mravence, z nichž se stali obyvatelé ostrova. A tento Aiakos byl otcem Pelea, jenž byl otcem Achilla, tedy největšího hrdiny Achájců před Trójou. Umírající Achilles, po zákeřné střele Paridově do jeho achillovky, se také vyskytuje na jedné z těch soch, na té z východní strany, jež je novější, tedy ve stylu klasickém. Kunsthistoricky je totiž zajímavé a významné, že zatímco starší, západní průčelí je vyhotoveno ve stylu archaickém, to východní v klasickém. Archaický styl je, když to zjednodušíme, strnulejší – a hlavně, na tváři všech, i těch umírajících, nalezneme ten krásný „archaický úsměv“, všichni se tak tajemně, sladce usmívají, i když umírají – nebo někoho právě zabíjejí. Klasické sochy už byly bez úsměvu, ve výrazu tváře je jakási psychologie, také jsou realističtější, pružnější, jedna reaguje na druhou. Osobně se mi líbí víc ty archaické.

Ale tohle samozřejmě tady vidět není, jen repliky v malém muzeu u chrámu. Ten byl do podoby důstojné ruiny sice vyzvednut, ale už bez tympanonů, jež jsou v tom Mnichově. Tam už v 19. století odhalili, že byly v antických dobách velmi pestře vybarvené, takže postavy héroů, bohů a bohyň připomínaly pestrobarevné ptáky nebo třeba figuríny na kolotoči. S tím se člověk, jenž má představu o krásných mramorových sochách antických, těžko smiřuje, ale co naplat, Řekové i Římané to měli rádi barevné. Ruinu chrámu zmizelé bohyně Afaii vybarvovat už nikdy nebude, kámen má teď barvu narůžovělého zlata a člověk, který tam přijde, se do něj vpíjí očima – jako by chtěl zahlédnout sám sebe, když tu už jednou, kdysi dávno, byl. A pak zmizel. A pak se zase objevil.