Ve středu transgenderismus v USA utrpěl velkou porážku. Nejvyšší soud ve sporu Spojené státy vs. Skrmetti shledal, že zákon státu Tennessee zakazující blokátory puberty a hormonální terapii pro mladistvé trpící genderovou dysforií, tedy pocitem, že se narodili se špatným pohlavím, není protiústavní. Zákaz tedy nezrušil. Transgender aktivisté doufali, že se ze sporu USA vs. Skrmetti stane klíčový precedent zavádějící rozsáhlou právní ochranu pro translidi. Místo toho se otevírá státům možnost dalších regulací. Ponechme stranou právní a lékařské otázky a pojďme se podívat, co případ odhalil o novodobém levicovém aktivismu, hlavně o jeho naprosté neschopnosti.

Klíčovou postavou sporu je Chase Strangio, právník z Amerického svazu pro občanské svobody (ACLU), celebrita aktivistické levice a transmuž. Strangio se stal prvním transprávníkem vystupujícím před Nejvyšším soudem, což samo o sobě bylo bráno jako historický okamžik. Zastánci translidí by ale asi udělali lépe, kdyby jako svého obhájce zvolili někoho umírněnějšího, a ne člověka, který sám sebe popisuje jako „ústavního právníka, který v zásadě nevěří v ústavu“.

Stejně tak hnutí za práva homosexuálů se snažilo působit co nejvíce úctyhodně. Završením jejich snah byla legalizace stejnopohlavních sňatků. Předcházela tomu dlouhá kampaň, kdy gayové a lesby tvrdili, že nejsou žádným ohrožením tradic. Naopak oni na nich chtějí participovat, jelikož co může být tradičnějšího než monogamní manželství? Vlastně tradici umocňují, nenabourávají ji. Tím si získali podporu nejen většiny Američanů, ale i řady konzervativců.

Tento postup je Strangiovi naprosto cizí. Podle profilu The New York Times je Strangio „aktivista za práva LGBTQ, který má pocit, že se jeho hnutí příliš soustředí na homosexuální bílé muže se ,sociální mocí, kapitálem a politickým vlivem‘ a na ,v zásadě násilnou instituci civilního manželství‘.“ Řadí se mezi mladší LGBT aktivisty, kteří se „často identifikují jako queer – označení, které může znamenat podporu radikální politiky stejně jako jakoukoli sexuální nebo genderovou identitu – a nesouhlasí s postupnou asimilační politikou, která vybojovala právo na manželství osob stejného pohlaví. Snaží se dekonstruovat předpoklady o tom, co je normální – rozebrat buržoazní instituce, nikoli usilovat o začlenění do nich,“ píší The New York Times.

Strangio má také tendenci válčit na špatném bojišti. V roce 2016 Severní Karolína schválila zákon, který nařizoval, že záchody a převlékárny se musejí používat podle biologického pohlaví. Stal se z toho první velký celoamerický spor o transgender. Organizace za práva LGBT se rozhodly rozjet kampaň. Nasadily klip, ve kterém manažer restaurace zabrání transženě jít na záchod, dokud se jí nezastanou dvě dámy. „Narodila jsem se v mužském těle, ale uvnitř jsem vždy věděla, že jsem žena,“ říká v reklamě divákům hlavní hrdinka. Více než dvacet LGBT organizací plán kampaně podpořilo. Proti byla ACLU. Podle Strangia neexistuje nic jako „mužské tělo“. Transžena se dle něj rodí ženou stejně jako kterákoliv jiná. „Penis není mužská část těla. Je to jen neobvyklá část těla pro ženu,“ řekl svým kolegům. „Mnoho zastánců obhajuje používání výrazů ,narozený jako muž‘ nebo ,narozený s mužským tělem‘ s tím, že jsou srozumitelnější pro lidi, kteří nejsou transgender. Samozřejmě že jsou srozumitelnější, protože posilují hluboce zakořeněné představy o tom, co dělá muže mužem a co ženu ženou. Ale právě tyto představy musíme změnit,“ napsal Strangio v článku pro server Slate.

Mnoho zastánců transgender lidí pochybovalo o tom, jestli je moudré hnát zrovna spor Spojené státy vs. Skrmetti před Nejvyšší soud, jelikož se týkal nezletilých, a tak byl velmi kontroverzní. Umírnění navrhovali jiné případy, například Trumpovy restrikce pro transgender lidi v armádě. Strangio ale trval na tom, že půjde na barikády kvůli zákonu z Tennessee.

Ještě jedna zajímavost o Strangiovi. Když v roce 2020 vyšla kniha Abigail Shrierové Nevratné poškození, jak naše dcery propadají transgenderové mánii, tweetoval: „Zastavení šíření této knihy a těchto myšlenek je pro mě absolutní prioritou, za kterou jsem ochoten položit život.“ Než se ACLU před zhruba deseti lety rozhodla vydat na válečnou stezku kvůli transgender osobám, byla respektovanou apolitickou organizací hájící občanská práva Američanů všech politických přesvědčení. To znamenalo i principiální ochranu projevu. Nejslavnější je takzvaná aféra ze Skokie z roku 1977. Tehdy se američtí neonacisté rozhodli pro pochod skrze Skokie, předměstí Chicaga s velkou židovskou populací. Místní úřady to zakázaly. Obhajoby neonacistů se ujala ACLU s tím, že s jejich názory nesouhlasí, ale i oni mají právo na ochranu projevu. Spor před Nejvyšším soudem vyhrála. To, že čelný představitel ACLU nyní vyzývá k zákazu knihy, ukazuje, nakolik se tato organizace proměnila.

Možná Strangio neměl před Nejvyšším soudem nikdy šanci. Přeci jen mají většinu soudci nominovaní republikánskými prezidenty. A lékařské poznání se pomalu kloní k názoru, že se změnou pohlaví u nezletilých je třeba postupovat maximálně opatrně a zdrženlivě.

Zároveň ale dobře ilustruje všechny problémy současného levicového aktivismu. Má maximalistické požadavky a usiluje v podstatě o proměnu celé společnosti. Utápí se v žabomyších válkách uvnitř hnutí, místo aby zvolil strategii s největší šancí na úspěch. A volí politicky nepopulární témata a ignoruje ty, u kterých by měl šanci získat nějaké sympatie.

Takto Strangio a jeho kumpáni skvělé a progresivní zítřky nevybudují. Naštěstí.