Není jisté, jestli o tom Donald Trump ví, asi spíš ne, ale kdyby hledal na Slovensku – nebo možná v celé Evropě – nějaké místo, kde by se mu určitě líbilo, byly by to Rajecké Teplice, malé lázničky na jih od Žiliny. Já jsem se tam ocitl během jednoho prosincového zasněženého dne. Dopravil mě tam příjemně vyhřátý vláček, který se hrkotavou cestou přibližoval k tomu rozprávkovému eldorádu, jež jsem ovšem neznal, jen mi bylo doporučeno a slíbeno, že nebudu litovat, že něco takového jsem ještě asi neviděl, ba že tomu snad ani neuvěřím. V čemž ono doporučení nepřehánělo, neboť realita překonala očekávání. Ano, něco takového jsem ještě neviděl.

Ty slovenské lázničky opravdu jako by čekaly na Donalda Trumpa. Není asi reálné, že by tam ten milovník imperiálního luxusu někdy absolvoval lázeňskou kúru, ale možné je dnes všechno, a kdyby se to stalo, nedivil bych se. Hupsnul by tam do bazénku s teplou vodou, jeho tělo by se vystavilo proudění masážních vířidel, mysl splynula s atmosférou utajených tělesných orgií, s vůní slasti a hříchu lázní jak za časů Nerona či Caliguly, na něž si tam člověk může hrát. Jako jsem si hrál chvíli já.

Ty lázně, tedy to, v co se v posledních dvaceti letech proměnily, jsou totiž fantastické! Někdo by řekl: Šílené! A jiný zase: Úžasné! Jiný by při vstupu do „luxusního“ Aphrodite Palace, té neuvěřitelné směsice, až splácaniny císařské antiky, Dubaje, Kremlu a Mar-a-Lago, omámeně vzdychl: „Wow, jaká to nádhera!“ A další by asi vyhrkl „Ty brďo! To je tedy síla! Tady někdo zešílel!“ – a otočil by se a odkráčel rychle pryč. Ale ten, komu by se to líbilo, by pravil: Jaká to velkorysost, jaká to rozmáchlost, to je snad opravdu mramor, onyx, plátkové zlato, všechno se třpytí, leskne, blikotá! A ten obrovský Santa Claus v atriu, většího a barevnějšího jste ještě neviděli! To muselo stát peněz! Ti Slováci! To nejsou žádní troškaři, ti za to umí vzít, ti vědí, jak udělat na druhé dojem! Oj, oj! Tady chci být, to je přesně ono, zde se mi bude líbit, zde je to, po čem toužím, kde moje sny naleznou útočiště, naplnění ideálu blaženosti a přepychu, za který se bratia nestydí, tak my se nebudeme stydět taky.

Když říkám, že to jsou lázně pro lidi s vkusem, jako má Donald Trump, tak se nad ně nepovyšuji. Jak bych také mohl? Zvlášť když jsem si té radosti (no, něco to stálo, ale kdo by na luxusu šetřil?) také užil. V teplých bazénech se namáčel, různé komory aromatizované jsem vyzkoušel, masáže vodní okusil. Ale hlavně jsem žasl nad sultánským stylem, jenž všemu vévodil. Svým způsobem je ten trumpovský vkus lidstvu asi přirozený. Je projevem věčného sklonu žít v cukrové pohádce, v dětském pokojíčku přeplněném hračkami, jež se v dospělém věku mění v drahé kovy, barevné kameny a všelijaké luxusní ornamenty. Lidí, kteří to milují a vyhledávají, určitě není málo, možná jich spíš přibývá, jak se svět zbavuje zábran a představ, co se hodí a co ne. Stále více totiž platí, že se hodí všechno, zvlášť když je to hodně bombastické a pompézní, ideálně když člověku spadne čelist a řekne si to jejich wow!. Ne všichni obdivovatelé tohohle velkolepého kýče jsou samozřejmě Donaldy Trumpy, ale mohou s ním mít společný estetický základ, jakousi představu toho, v čem se dobře cítí, co je jich hodno, co je na úrovni. Tedy když kvalita a luxus, tak zlato a drahé kameny na obložení, balustrády a cimbuří, masivní lustry a vodotrysky, sochy prsatých antických bohyň, jež ze džberů lijí léčivou vodu do mramorových lastur. Je to styl svým způsobem univerzální a věčný, nerozhoduje v něm sever nebo jih, východ nebo západ, víra nebo barva kůže, může to stát v Rusku, v Africe, Číně nebo jednou na Měsíci, je to pro mladé i staré, blbé i třeba chytré. Maže to všechny rozdíly, není to ani moderní, ani muzeální, není to ani levé, ani pravé, ani zpátečnické, ani pokrokové. Jen to chce po člověku trochu peněz, ale na těch pár hodin se plácne přes kapsu. Pak si sundá gatě, natáhne plavky a za chvíli se už namáčí do teplé vody, pro niž tu postavili cosi mezi orientálním harémem a bačovskou variantou antického lunaparku. Ale funguje to vlastně skvěle. Mohu doporučit.

Člověk a jeho představy o kráse – nebo skromněji: o tom, co je pěkné – jsou podivné a rozmanité. Vznikají bůhvíkde a bůh ví, co je ovlivňuje. Zajisté má vliv škola, kultura, okolí, teď hlavně internet… A také zřejmě nějaké osobní sklony, mentalita, inteligence. A to všechno je spojeno a dotvořeno duchem doby, zeitgeistem, jenž to všechno nějak hněte dohromady. Rajecké Teplice ve stylu procovského orientalismu a byzantinismu jsou plodem kulturního a stylotvorného nihilismu, který na Slovensku, stejně jako u nás, nastal v devadesátých letech – paradoxně a logicky se svobodou. Ta, když je odbrzděná, bez zábran a vkusu, projeví se divokým životním stylem na doraz a šílenými sny, vášnivou touhou po přepychu a luxusu. A když se věci daří a kov teče, tedy když se k tomu přidají peníze, hodně peněz, bývá to veliké: jako v těch Rajeckých Teplicích. Tam šly státní lázně v polovině devadesátých let do privatizace, jež byla na Slovensku snad ještě divočejší, než byla ta naše. Byly to zlaté časy mečiarovského klientelismu, za hubičku koupil lázeňské objekty, které prý byly přitom v dobrém stavu, bývalý fotbalista z Žiliny, jehož rodina je dosud vlastní. Je hezké, že je nenechali zchátrat, jak se to stalo třeba v naší Kyselce u Karlových Varů, nýbrž se rozhodli je zbourat a místo nich postavit něco, něco ozaj zázračného. Něco, co čekalo na dobu Donalda Trumpa, jež se teprve vynořovala z dějin a času. Nyní jsou myslím připraveni. Určitě nejen pro něj. Čapky dole!

Na místě, jež tedy nyní zabírá pompézní areál hotelového bazénu a bazénového hotelu Aphrodite Palace, stál od třicátých let léčebný dům, jmenoval se střídmě, Velká Fatra. Postavili ho tam na konci první republiky, ve stylu moderního funkcionalismu, financovala ho Národna banka Slovenska v Bratislavě. Na několika fotografiích, které zbyly, vidíme velkou terasu se slunečníky a lehátky, klasická funkcionalistická okna, na patře je kavárna se stolečky. Tak vypadala moderní představa lázeňského stylu předválečné republiky: zdravotnická zařízení měla být funkční, hygienická, přehledná, přiměřená účelu a cíli, jímž měl být zdravý duch ve zdravém těle. Když se Velká Fatra stavěla, byly Rajecké Teplice už známým místem, ale nikoli tak proslulým jako třeba Piešťany, Bardejovské Kúpele nebo Trenčianské Teplice, byly to spíš takové lázničky v údolí. Stálo tam několik secesních vilek v alpsko-tatranském stylu, všechny na dobových fotografiích vypadají velmi útulně a elegantně. Zachovalo se jich pár a vypadají po všech úpravách a přestavbách už, inu, jinak.

Zajímavou epizodou byl plán ukrýt zde na podzim roku 1938 české korunovační klenoty. Opravdu je sem 20. září, tedy když to vypadalo, že je válka na spadnutí, přivezli dvěma automobily z Prahy, nejprve do Žiliny, pak sem, samozřejmě v přísném utajení. Několik měsíců je ukrývali v hotelovém trezoru, na místě, kde je teď Cabaret Aphrodite. Vystavují tam teď jejich „verné umelecky vytvorené repliky“, ale to jsem si nechal ujít. Ty pravé dva měsíce po Mnichovu zase převezli do Prahy. Kde si je za pár let – aspoň podle legendy – posadí na hlavu Reinhard Heydrich. Což neměl dělat… Protože jejich mstitel se narodil kousek odsud, ve vesničce Poluvsie. Jmenoval se samozřejmě Jozef Gabčík a jeho rodná chaloupka je na okraji dědiny, kousek od stanice, před ní je malý pomník s jeho bustou. V době, kdy se české korunovační klenoty nacházely v Rajeckých Teplicích, kam Gabčík chodil do školy, byl tehdy dvacetiletý československý voják ještě ve vlasti a teprve se chystal na odchod do exilu, přes Polsko a Francii do Británie, kde byl pověřen tím osudovým úkolem. Samozřejmě že neměl tušení, jak se česká koruna, jež se pak drze ocitla na Heydrichově hlavě, dotkla míst, která dobře znal. Ale když na něj s Kubišem čekali v té uličce V Holešovičkách, kola osudu do sebe zapadla. To je jiný příběh z Rajeckých Teplic. Ale uznejte, že má něco do sebe.