Soudobí pokrokáři sami sebe často vnímají jako hlas budoucnosti, její avantgardu (česky předvoj), předsunutou jednotku, z níž se s odstupem blíží veliká armáda, jako lidé, kteří už dnes mluví řečí zítřka. Mohou z toho plynout neporozumění a konflikty, třeba i dílčí porážky. Vždycky ale jenom dílčí, protože směřování historie je neotřesitelné, zítřek se blíží, přijde. Výsledek „kulturní války“, která je často redukována na spor mezi starými a mladými, proto musí být předem daný, je přece jasné, na čí straně je čas, a staří to asi nebudou. Za pár desítek let bude to, co je dnes popisováno jako bizarní excesy progresivismu, přijímáno se stejnou samozřejmostí jako dnes volební právo žen, idea rovnosti lidí bez ohledu na jejich rasu, neexistence otroctví... V polemikách s kritiky soudobého pokrokářství často zaznívá, že to jsou staří lidé, kteří „přestávají rozumět světu“, „ztratili se světem kontakt“ a podobně. Jistě tomu napomáhá i nostalgické blouznění o zlatých časech, kdy „svět byl ještě v pořádku“, v řadách tuzemských konzervativců značně oblíbené. Ty soudy ale také implicitně vyjadřují přesvědčení, že svět se rovná tomu my.

S podobnou osudovou neodvratností současný kulturní konflikt vnímají i někteří odpůrci současné koncepce pokroku. Britský publicista Ed West, specializující se na historii, před časem pozici dnešních obránců tradice srovnával se situací „poslední pohanské generace“, Římanů v půli čtvrtého století. „Bezmocně sledovali, jak jejich kulturu zalévá příbojová vlna křesťanství. (...) Mnoho římských tradicionalistů jistě očekávalo, že se mladí vzepřou proti tomu podivnému kultu galilejského Žida, ale i tak během pár generací jejich dávné náboženství zmizelo a pouhé přiznání, že člověk uctívá Jupitera, z něho udělalo vyvrhele. Pokud váš protivník má kontrolu nad společenskými tabu, jako tehdy křesťanství, velice těžko se mu vzdoruje. Dnešní progresivismus společenská tabu kontroluje.“ Takovou představu neodvratnosti soudobého „woke“ příboje sdílejí mnozí autoři, podle nichž je jedinou adekvátní reakcí nějaká forma exilu. Ať už vnitřního, nebo uskutečněného jaksi doslova, třeba útěkem do hor, kde ve srubu vybaveném dostatečným množstvím konzerv s fazolemi může člověk v klidu vyčkávat příchodu apokalypsy.

Sám West ovšem to svoje „římské“ srovnání shledal neoprávněným, mimo jiné proto, že „současná levice se soustřeďuje na extrémně zevšeobecňující teorie nespravedlnosti místo na specifická a napravitelná selhání systému“. A poslední dobou na jeho a další podobnou kritiku, zdá se, dochází, aspoň v nějaké míře. Představa nezvratné nutnosti přicházející pokrokářské dominance se ale dočkává značných korekcí. Děje se tak možná především v anglosaském světě, který je pro veřejnou debatu na dnešním Západě určující (i tuzemský diskurz je v až zarážející míře „amerikanizovaný“). Ukazuje se, že ta „kontrola nad tabu“ není tak pevná a účinná, jak si stoupenci pokroku (i někteří jejich zapálení kritici) mysleli. Kulturní válka a debaty s ní související se přesunuly ze sféry „bizáru“, který se většiny lidí vůbec netýká, výrazně blíž k centru zájmu. A začalo se projevovat, že mnohé z idejí, které se pod vlajkou pokroku prosazují, mají ve společnosti úplně jinou podporu než v prostředích, kde se jejich hlasatelé běžně pohybují, a že na takhle rozšířeném „bitevním poli“ vůbec nemusejí fungovat strategie, jež jsou zvyklí používat. Například ostrakizaci a umlčování z ideologických důvodů je možné si vynutit v prostředí, v němž je ta která ideologie skutečně dominantní a respekt ke svým tabu si dokáže mocensky prosadit – třeba na univerzitě, jejíž vedení vychází podobným tendencím vstříc, nebo je přímo reprezentuje.

Jakkoli je možné nacházet další a další příklady progresivistických výstřelků, celkový vývoj pro stoupence pokroku příliš příznivý není (situace se jistě může v různých zemích lišit). Totemické kauzy stoupenců pokroku nezískávají širokou podporu a často se je nedaří prosazovat. Firmy, které před dvěma roky překotně zaváděly oddělení pro diverzitu a inkluzi (DEI), je teď často zmenšují, nebo rovnou ruší. Etablované politické strany zjišťují, že „woke agenda“ skutečně není magnet na voliče, které často odpuzují nejenom ideje, ale i manýry pokrokářských aktivistů. Začínají se podle toho v nějaké míře i chovat. Dá se třeba čekat, že příští britskou vládu sestaví labouristé, ale pod vedením Keira Starmera strana znatelně výrazně ubrala v prosazování aktuálních pokrokářských témat. Američtí demokraté si také uvědomují, jak moc jim škodí všelijaké kauzy, jimž se přes sociální sítě dostává značné publicity.

Křik a nálepkování

Sami pokrokáři pak často jednají tak, jak jsou naučeni a jak jim to „na domácí půdě“ fungovalo a funguje – pobouřeným křikem, rozdáváním nálepek a podobně. Rovněž projevují neschopnost vytvářet a udržovat širší koalice a vskutku nevelkou schopnost vést s odpůrci otevřenou debatu, kterou ve svém prostředí, kde se vyžaduje striktní konformita nekontaminování mysli kontaktem s někým nečistým, často ani neměli kde získat. Svůj potenciál sabotovat vlastní šance odpuzovat široké vrstvy progresivisté naplno rozvinuli po začátku války v Gaze. K důsledkům patří i vynucený odchod rektorky Harvardu Claudine Gayové.

Neznamená to, že soudobý progresivismus v dohledné době vymizí, ale že s nevyhnutelností jeho přicházející dominance to zdaleka nemusí být tak horké. Známý americký ekonom a komentátor Tyler Cowen už před dvěma roky napsal: „Wokismus se pravděpodobně vyvine do subkultury, jež bude velmi vzdělaná, velmi bílá a z větší části ženská. Její stoupenci budou tvořit docela velký zástup lidí, ale ne dost velký, aby mohli ovládnout zemi a všechny její významné instituce.“ Známý sociolog Musa al-Gharbí zaznamenává mnoho symptomů toho, že „woke“ hnutí je už za zenitem. V amerických mainstreamových médiích vycházejí články, jejichž autoři by se ještě před dvěma roky kvůli takovému textu dostali do problémů. Frekvence užívání termínů typických pro progresivistické myšlení po prudkém nárůstu zas klesá. Protesty aktivistických studentů proti vystoupení pro ně nepřijatelných osobností na univerzitní půdě jsou méně časté. Pokrokářská ideologie se moc neuchytila mezi příslušníky etnických a rasových menšin. Mezi roky 2015 a 2022 například výrazně poklesl (z více než sedmdesáti procent na méně než padesát) počet amerických černošek a Hispánek považujících se za feministky. Může být pravděpodobné, že nadvláda progresivistů v některých institucích potrvá, třeba se i upevní. Jenomže společenská váha těch institucí klesá. Třeba důvěra v americké vysoké školy je nízká, u republikánských voličů se – nijak překvapivě – propadla, poklesla ale i mezi stoupenci demokratů.

Ukazuje se navíc, že ten exil (v metaforickém smyslu) vůbec nemusí být smutné a beznadějné místo. Některým novinářům, kteří museli opustit redakce velkých médií kvůli své ideologické nekompatibilitě, se daří velice dobře na sólové dráze. V Americe existuje velmi živá literární scéna, k níž patří mladší autoři vůbec ne političtí nebo konzervativní, ale spíš „nepřizpůsobiví“. Neprojevují zájem nějak internalizovat představu literatury, jak ji chápe současný kulturní establishment. Jejich knihy vycházejí v menších nakladatelstvích, masové popularity se (jistě i kvůli charakteru jejich tvorby) nedočkají, etablované literární ceny asi dostávat nebudou (zatím), no a co. Přežít se to dá docela snadno a umělci může podobná situace i prospět. Velká nakladatelství mezitím zjišťují, že obrovské zálohy, které vyplatila autorům s parametry progresivistické hvězdy, se jim v prodejích nikdy nevrátí.

Existují náznaky, že v nejmladší generaci nemusí být nadvláda pokrokářského smýšlení tak naprostá, jak se předpokládalo. Může to souviset také s tím, že pokrokářské radikály poznávají nejen jako cool spolužáky, ale také coby otravné učitele, hlas autority, vůči němuž je potřeba se vymezit nebo ho zesměšnit. „Už teď začínají termíny jako safe space nebo trigger warning znít jako z minulé dekády. Největší hrozbou pro woke ideologii není ani patriarchát, ani bělost (whiteness), ale móda,“ napsal Ed West v  článku citovaném v úvodu. Jinými slovy: čas se s příchodem digitalizace života zrychlil. Ten čas, který měl být na jejich straně. Jenomže čas není na ničí straně. Každý se s touto skutečností jednou srazí. Radikální pokrokáři v tom ohledu nebudou výjimkou, stejně jako kulturní válečníci z řad konzervativní pravice, kteří na boji proti „woke“ hrozbě založili svoje kariéry. Mohlo by to svádět k nadšenému optimismu – přijdou lepší časy. Spíš jiné časy. Woke vlna možná opadá, vůbec to ale neznamená, že ji nutně nahradí něco výrazně lepšího, některé rysy rychle rostoucí nové pravice k velkému optimismu skutečně neopravňují. To hypotetické nové může být už v okamžiku zrodu staré, zrozené z roztěkanosti a touhy po  okamžité satisfakci, ukájející se afekty. Přizpůsobené měřítkům izolovaných bytostí těžených pozornostní ekonomikou.