Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény. Je to tedy ostrov příměstský, jede se na něj lodí něco přes hodinu z Pirea, přecpaného přístavu, který od dluhové krize ovládají Číňané, čemuž by se Themistokles a Perikles, již sem nechali vybudovat cestu z Athén, asi dost divili.

Volba Aiginy byla spíš náhodná, lístek na loď prodával starý vousatý děda, asi s penzijní přirážkou, ale za chvíli to jelo, tak co. Vlastně plulo. Je asi málo tak krásných věcí jako plavba, byť krátká, po Egejském moři. Kolem plachtí rackové, moře je modré, řecké slunce radostné, vůně pozdního léta jsou omamné, ostrov se přibližuje. Pak se vystoupí na pevninu, loď přistává ve městě, které se také jmenuje Aigina, a je to městečko, kde je všechno, jak si takové řecké městečko člověk představuje a přeje: na nábřeží kavárna vedle kavárny, hned u nich malé městské pláže, spíš plážičky, moře průhledně čisté, zářivě bílý, kadidlem vonící kostelík s modrou kopulí, malé náměstíčko s podivnou omlácenou věží, která však není antická, ale ze začátku století devatenáctého, kdy Aigina byla na chvíli (1827–1829) hlavním městem sotva vybojovaného samostatného Řecka, a v té věži schovávali státní poklad, který se do ní lehce vešel.

Plácek je vyprahlý a ve stínu historické věže se povalují kočky, jež se pak pletou pod nohy v úzkých barevných uličkách, kde přes zídky na bílou omítku padají žluté květy hlodašů, bílých a růžových oleandrů, namodralých sasanek, možná i šafránů, rododendronů, asfodelů, narcisů. A v té záplavě vůní a barev se tísní desítky obchůdků s kdečím, jsou to rozkošné pasti na turisty, ale ty suvenýry vypadají většinou vkusně a použitelně, šátky, kabelky, deky, klobouky, převládá modrá a bílá, pak mazadla a olejíčky, opalovací krémy, mýdla, bylinné lektvary a tajná afrodiziaka, mořské houby a škrabadla, sluneční brýle a žabky, amulety proti uhranutí a Turkům, což jsou ta řecká modrá sklíčka ve tvaru oka, říká se jim matiasma, a já si chtěl jedno koupit, ale odkládal to na poslední chvíli, a pak už bylo pozdě. Ale hlavním suvenýrem z Aiginy jsou pistácie, těmi je ten ostrov prý proslulý, prodávají se všude, v celofánových pytlících s mašlí, s vinětou, že jsou odtud, a také v různých formách a podobách, hlavně jako pistáciová zmrzlina, která je opravdu výtečná a člověk (jako já) by jí slízal kila. Ale pak tam jsou samozřejmě podniky s jídlem, taverny, ty já bych volil podle pachu, takže vím, že nejlepší bývají tam, kde je to nejvíc cítit rybinou, tedy hned u rybí tržnice, kde bývá pár stolečků s papírovými ubrusy, rozvrzanými židlemi a polehávajícími kočkami, které se občas pomalu zvednou a jdou se podívat, komu říct o sousto. Nejsem gastronomický znalec a etnogurmán, navíc se musím krotit, ale myslím, že je málo tak dobrých věcí k jídlu jako tahle mořská žoužel, různé ty sardele, sépie a chobotničky, všechno tvorečkové rozkošní, nemilosrdně na rozpálený olej hození, citronem pak pokapaní a stolním vínem, které je vždy dobré, zapití. Ach, blaženosti života, tvé jméno je Hellas!

Obyvatelstvo na Aigině se samozřejmě skládá především z turistů, kterých ale, měl jsem na konci září ten pocit, bylo snesitelně – a i mezi nimi převažovali Řekové, kteří sem přijeli na výlet z Athén, asi jako by Pražáci jeli na Zbraslav nebo do Mělníka. Místní jsou nenápadní a dobře přizpůsobení poměrům, pracovití, šetrní a houževnatí jako mravenci, jichž jsou přímými potomky. To je, prosím, pravda a je to mytologicky ověřeno a prověřeno největšími autoritami v tomto oboru, Robertem Gravesem (Řecké mýty, 1982) a Karlem Kerényiem (Mytologie Řeků, 1996). Podle nich k tomu došlo tak, že Zeus při jednom ze svých četných záletů unesl dceru říčního boha Asópa, a protože ji otec hledal, odletěl s ní sem na ostrov, který se ovšem ještě nejmenoval Aigina, nýbrž Oinóné. Tady se s ní miloval v podobě orla a plamene, přičemž výsledkem byl syn jménem Aiakos. Ten se měl stát králem ostrova, který pojmenoval po své matce. Žárlivá Héra, jež měla ve zvyku mstít se na potomcích svého promiskuitního muže (a bratra) a všelijak jim komplikovat život, seslala na ostrov jedovaté hady, bahnité vedro a zhoubný jižní vítr, což všechno dohromady vyhubilo místní obyvatelstvo. Takže chudák Aiakos zůstal na ostrově sám, což těžce snášel. Poprosil tedy svého nebeského otce, aby mu udělal společnost, v čemž mu Zeus vyhověl originálním způsobem tak, že z posvátného dubu, u něhož se Aiakos modlil, setřásl mravence, ti se snesli na zem, jako by z něho pršeli. Z nich se druhý den stali lidé, Aiakovi poddaní, kteří dostali jméno Myrmidoni, tedy mravenci. Robert Graves píše, že jde nejspíš o totemické vyjádření dobytí Aiginy fthionskými kolonisty, kteří měli ve znaku mravence, zatímco původní obyvatelé, Pelasgové, byli vyznavači kultu kozy, což možná souvisí s názvem ostrova, neboť aigis znamená kozina a říká se tak ochrannému štítu z kozí kůže, jenž se nosil na hrudi. Kerényi naproti tomu píše, že pokud jde o ty mravence, Myrmidony, tak ti byli prvními staviteli lodí, neboť to, jakým důmyslným způsobem mravenečkové budují mraveniště, připomíná stavbu lodí.

A na Aigině se lodě stavěly odpradávna, loďstvo se stalo se základem bohatství a významu tohoto malého, ale houževnatého ostrova, jenž patřil k nejmocnějším městským státům v Egejském moři. Dlouho měla Aigina náskok před suchozemskými Athénami, které si zakládaly na tom, že moře je pro jiné, že oni, Athéňané, jsou zrozeni z půdy (a z chuchvalce vlny, do něhož bohyně Athéna utřela semeno, které jí na stehno vyronil rozdychtěný Hefaistos…) a nespadli z dubu jako mravenci. Několikrát se sice pokusili Aiginu dobýt, ale byli ostudně odraženi, a naopak aiginské lodě ovládaly pobřeží Attiky. Až války s Peršany situaci změnily, námořní strana vedená prozíravým Themistoklem zvítězila, dala všechny prostředky do stavby lodí, čímž zachránila antické Řecko, které se pak mohlo dál ještě nějakou dobu klasicky rozvíjet. To ovšem také znamenalo konec samostatné Aiginy, kterou teď již mocní Athéňané v roce 457 př. n. l. jednoduše oblehli, rozebrali hradby, zabavili flotilu a, dalo by se říct, anektovali. Tím tedy samostatnost ostrova končí, ale ještě dlouho se po celé Helladě bude používat tzv. „aiginský talent“, co byla standardní váha drahého kovu, která platila od Makedonie až po Krétu: jeden talent, po našem hřivna, tvořilo dohromady šedesát mincí, vážících asi našich dvacet osm kilo. Z čehož plyne, že obyvatelstvo tu žilo opravdu talentované, což s tím finančním talentem souvisí.

Můj finanční talent lze ovšem považovat za průměrný až podprůměrný, ale k nějakým rozkoším života mi snad dostačuje, třeba k několika dnům na takovém místě, jako je Aigina. Proto se sem ještě jednou vrátím, tedy ne osobně, ale prostřednictvím těchto zápisků a popíšu, jaké pozoruhodné věci se ukrývají v jeho nitru. No, ony se moc neukrývají, ale to bych musel být talentovanějším sepisovatelem, abych se bez takových klišé obešel. Tak aspoň, že to vím. A vy také. Neskrývají se! Stojí na kopci, jsou vidět z daleka a jednoduše se k nim dá dojet autobusem. Takže příště o jednom z nejkrásnějších řeckých templů, chrámu bohyně Afaie čili Zmizelé. Vlastně skryté. Božská Hellado!