Dosavadních pět let byl hlavně starostou Prahy 9, po víkendovém kongresu ODS však Tomáš Portlík výrazně povýšil. Delegáti ho zvolili prvním místopředsedou strany, po boku nového šéfa Martina Kupky má promlouvat do celostátní politiky, do toho bude letos kandidátem na pražského primátora. V rozhovoru pro Echo mluví mimo jiné o tom, proč ODS určitě nedopadne jako sociální demokracie, či o tom, jak chce v Praze letos vyhrát komunální volby.

Váš bývalý koaliční partner z Prahy 9, Svobodní, si z ODS na sociálních sítích dělá legraci. Sdílejí modré logo ODS, ale s nápisem ČSSD. Jak vnímáte hrozby, že tradiční strany táhnou stále méně a ODS by mohl potkat osud sociálních demokratů?

To strašení jsem viděl. Jak od Svobodných, tak naposledy od Miloše Zemana – jako by si to skoro přál. Ale myslím, že ho zklameme. Od Svobodných pak je to takové to hecování ve stylu „jenom my jsme autentická pravice“. Byl jsem s nimi v koalici jak na magistrátu, tak na Praze 9, byli rozpočtově ukáznění, pracovalo se mi s nimi velmi dobře. Ale teď nevím, do jakých holportů se dostali. Asi by si měli nejdřív udělat pořádek u sebe.

Martin Kupka je úspěšný politik, ale také o něm často slyším, že mu chybí charisma a není výrazný řečník. Nebude to problém?

Nebojím se toho. Jedna věc je to, jak někoho vnímáme a škatulkujeme, a druhá to, jaké má výsledky. Vzpomínám si na SMS „Falešný a prázdný Topol“ – a Topol překvapil. Každý předseda se vyvíjí. Martin to samozřejmě vůbec nebude mít jednoduché. Ale věděl, do čeho jde, a rozhodl se pro to. Důležité je ovšem celé nové vedení, které bylo zvolené. Je hodně pestré a bude muset mezi sebou vybalancovat nějakou chemii. Pak se teprve můžeme bavit o práci, která bude ODS posouvat. Ale věřím, že ODS posuneme, Martin tam má spoustu šikovných lidí.

Jak se vám zamlouvala dvojice kandidátů na předsedu? Měl jste z výběru Martin Kupka a Radim Ivan hned jasno?

Bavili mě oba. Už tím, jak jeden provokoval toho druhého a obráceně. Na jejich – pro mě vlastně docela milém – konfliktu bylo vidět, jaké jsou v ODS proudy a jak se o ní uvažuje. Když jsem s oběma kandidáty objížděl regiony – a byl jsem ve všech –, tak jsem skrze ně mohl dobře poznat náladu v ODS. Kandidáti na předsedu začínali vždy jako první, takže rozproudili diskusi. A pro mě bylo zajímavější než to, jestli uspěje první, nebo druhý, sledovat, jak na ten jejich střet a hádání se o podstatu jednotlivé regiony reagují. Bylo z toho jasné, že ODS je živá strana.

Radim Ivan střet s Martinem Kupkou na kongresu ještě posunul – výrokem, že s Kupkou v čele čeká ODS zánik. Co jste si v tu chvíli pomyslel?

Že byl nejspíš nervózní a trochu mu to ujelo. Když člověk stojí na tom piedestalu, je vystavený tlaku, na který často není zvyklý. Zrovna v té chvíli jsem měl pocit, že s tou situací trochu bojoval. Bylo mi to docela líto. Ale den nato už mluvil mnohem klidněji, nebyla v něm zatrpklost, naopak, říkal, že pokračuje, dál pracuje i se svou iniciativou Česko plus. A to je myslím to pravé „ódeesáctví“. Z toho souboje s Martinem Kupkou si odnáší zkušenost, která pro něj bude velmi cenná hned v letošních komunálních volbách. Teď bude muset předvést, co si z toho vzal.

Z kongresu ODS ale někteří odjeli zklamaní s tím, že se ve finále v pražském hotelu Clarion už žádné velké střety neudály. A rozhodovaly regionální dohody předem. Byl to příklad i Martina Červíčka, který odstoupil ze souboje s vámi o post prvního místopředsedy?

To se musíte zeptat Martina Červíčka. Ale my jsme spolu nebojovali, každý jsme jiný. Martin je procesní a pečlivý. Jde po jednotlivých detailech. Já se radši soustředím na vizi a cíl. Jde nám ale o stejnou věc. Po každém sněmu jsme se spolu bavili. A Martin mi v jednu chvíli řekl, že o tom našem souboji přemýšlí. Že by i s ohledem na komunální volby Praze mohlo pomoci, kdyby toho prvního místopředsedu měla ona.

Kupka vyhlásil cíl získat v příštích sněmovních volbách přes 20 procent hlasů. Samotná ODS se přitom v průzkumech pohybuje pod 15 procenty. Kdo jsou ti noví voliči, které chcete oslovit?

Je to střední třída, což je základ, na kterém stát funguje. Často mluvíme o podnikatelích, ale to není všechno. Musíme oslovovat i učitele, lékaře nebo zdravotní sestry, mít opinion leadery, kteří budou oslovovat jednotlivé profese. To vždycky byla kompetence ODS. Ale tím, jak jsme v těch tématech nedominovali, tak jsme nedokázali lidi zaujmout a neměli důvod nás volit.

O kompetentnosti jste mluvil i ve svém kandidátském projevu na prvního místopředsedu. Říkal jste, že tato vlastnost vždy byla symbolem ODS. Platí to i teď, po posledních čtyřech letech ve vládě?

V tom se právě máme dát teď v opozici dohromady. Zatímco zahraniční politiku a bezpečnost vnímám za jedna, s nástupem inflace přišel problém. ODS přitom je plná kompetentních lidí. Když jste se podíval na kongresu do sálu, byli tam lékaři, učitelé, manažeři. Celý to byl zajímavý vzorek lidí. ODS je spící obr, kterého musíme pořádně probudit.

Jak vám má ale volič tu kompetenci a jednotlivé plány věřit, když teď Martin Kupka mluví například o daňové reformě a snižování daní, přitom jste ve vládě dělali opak?

Je to obtížnější, v domácí politice jsme se našim původním plánům vzdálili. I proto se na kongresu ODS hodně volalo po základních, olomouckých artikulech, ideovém ukotvení pro 20. léta 21. století. To nebyly nějaké náhodné výkřiky. Ale zároveň na to, jak jsme velká strana, jsem na kongresu neregistroval nějaké rozdíly v ideovém ukotvení. Neshodneme se v jednotlivostech, jako je třeba zavedení eura. Na jedné straně je Pavel Drobil, který ho chce přijmout, na druhé ti, kdo říkají euro nikdy.

Na euru se ODS láme dlouhodobě. Jak to s jeho přijetím máte vy?

V Evropské unii máme bohatý sever a chudý jih a to mě znervózňuje. Když jedna ekonomika funguje jinak než druhá a konvergenční kritéria nejsou postavená všechna stejně, tak to nechápu. Takoví Italové neřeší, že by něco vraceli. Vědí, že to vždycky někdo zaplatí. Měnová a politická část Evropské unie podle mě potřebuje změny, případně my to musíme nějak vyhandlovat – a pak se o tom můžeme bavit. Podle mě by euro i většina pravice přijala. Ale když vidíme současnou politiku EU, nikdo se o tom nechce bavit. Pokud si řekneme, že EU je společenství států, které mají nějakou národní suverenitu, nebudeme lidem zasahovat do rodin, do života, do každé krávoviny a místo toho se vrátíme k původní myšlence dovážení zboží, jednotného trhu a toho, aby na něm nikdo nešvindloval, pomůže to náladě ve společnosti celkově.

Zmínil jste základní, olomoucké artikuly ODS. Jsou čtyři, vy sám jste na kongresu přišel s dalšími čtyřmi. Ten první je „Západ jako volba“. Když vidíme ale třeba současné pnutí mezi USA a Dánskem ohledně Grónska, existuje ještě vůbec Západ tak, jak jsme ho znali?

Myslím si, že ano. A naopak je to ještě důležitější téma než kdy dřív. Protože máme snad nějakou jinou volbu než jít cestou NATO? Máme jinou volbu než se bavit s USA? Máme jinou volbu než z dvou procent HDP na obranu posilovat ke třem? Někdo řekne: Jsme strašně malí, když sem někdo vlítne, tak jsme stejně v háji. Ale s takovým sebevědomím se těžko dělají dohody. S takovým sebevědomím se těžko stavíte k něčemu, jako je národní stát. Budovat si armádu je správná cesta. A to, že Trump má pro nás dnes relativně neurčitou politiku, přece nemůže znamenat, že na to máme rezignovat. Naopak, musíme posílit. Jiná, lepší alternativa není. Trumpovo počínání ohledně Grónska možná může trochu odporovat našemu vkusu, ale jsou tady daleko horší volby.

Jak byste okomentoval Trumpův únos venezuelského diktátora Nicoláse Madura?

Především z toho vyplývá, že mezinárodní politika začíná být čím dál víc mocenskou hrou. Jestli za Venezuelou stojí nerostné bohatství, to se ještě uvidí.

Vždyť to přece Trump jako důvod vpádu do země a únosu Madura zmiňoval hned na první tiskové konferenci. Na rozdíl třeba od lidských práv. Proč by nemělo jít o nerostné bohatství?

Možná to tak je. Ale z širšího pohledu začínáme opouštět teorii univerzálních práv a dostáváme se do reálpolitiky, která nejspíš skončí tím, že ji budeme muset narovnat nějakým Vestfálským mírem (soubor dvou smluv uzavřený 24. října 1648, který ukončil třicetiletou a osmdesátiletou válku – pozn. red.). Hezky o tom psal i Henry Kissinger v Umění diplomacie. Podobné hrozby zmiňoval a predikoval, že do deseti patnácti let znovu ve světě dojde k nějakému drobení. Evropa se posledních třicet let vezla na lodi, kterou platily USA. To, že Trump toto téma zvedl a řekl, že všichni spojenci musí platit stejně, je správné. Evropa musí dělat víc, musíme si začít pořádně hlídat hranice NATO. Co bychom dnes dali třeba za to, kdybychom tady měli americký radar.

Na to by vám levicoví odpůrci tehdejšího amerického projektu řekli, že bychom byli při případném útoku první na ráně.

Ano, takový Pavel Čižinský a podobní by sem nejradši přivedli Palestince a bezpečnostní složky úplně odtlačili. To je jejich svět. Ale normální člověk dnes vidí, že jsme za tyto věci měli víc bojovat. Evropské země se musí snažit být jednotné a s USA hledat společnou řeč – teď třeba právě ohledně Grónska. Forma, jakou si o toto území Trump říká, je šílená, ale v našich zájmech je potřeba to vyřešit.

Ve svém kandidátském projevu jste mluvil o tom, jak jste v roce 1997 vstoupil do ODS. Že vám přišlo fajn vstoupit do pravicové strany. Ale co vás vůbec přivedlo k politice?

Můj dědeček v roce 1948 emigroval do USA. V New Yorku po nějaké době dal dohromady českou komunitu. Prodával kaviár, mimo jiné do Trumpových hotelů, protože se znal s Ivanou Trumpovou i dalšími emigranty jako Ájou Vrzáňovou nebo Jiřím Voskovcem. Přišel rok 1989, táta se začal těšit, že se tady všechno uvolní, že nám ten děda z Ameriky pomůže a začneme podnikat. Žil jsem v tom, chodil jsem na základní školu v Českolipské na Praze 9, vedle bydlel Václav Klaus. Pak v druhé polovině 90. let začali posilovat socani, mě to štvalo, máma říkala: Tak se přihlas do ODS. Roky jsem byl řadovým členem, chodil na vysokou. Když jsem měl pocit, že se Praha 9 začíná ubírat někam jinam, podpořil jsem v ODS starostu Jana Jarolíma. Vůbec mě nenapadlo, že budu někam zvolený.

Letos budete za ODS kandidovat na pražského primátora. Ve hře to bylo už před čtyřmi lety, tehdy si ale strana nechala udělat průzkum, z něhož vyplynulo, že mimo Bohuslava Svobodu lidé další straníky včetně vás moc neznají. Nebude to teď podobný problém?

Musíte vždycky dozrát. Nejde o to, co říkají průzkumy, ale jak se na to sám cítíte. Tehdy jsem si ještě tolik nevěřil, teď jsem přesvědčen, že ODS v Praze dovedu k vítězství. Můj cíl je získat 30 a více procent hlasů.

Bude to v koalici Spolu, nebo samostatně?

Kolegům jsme spolupráci nabídli, jsem pro společnou kandidaturu. Ale je to na nich, kolegové z TOP 09 by nám měli v horizontu několika týdnů dát vědět.

Předseda pražské TOP 09 Jiří Pospíšil řekl, že by strana v Praze měla kandidovat samostatně, aby posílila svoji značku. Sám ale být lídrem TOP 09 nechce. Koho tedy podle vás postaví?

Do toho jim nechci mluvit, to si musí říct oni sami.

Je pro vás v Praze mimo TOP 09 a KDU-ČSL ze Spolu stále nejbližší partner STAN?

STAN je určitě dobrý partner. Ale nechtěl bych říkat, kdo má blíž nebo dál, musíme především o svůj koaliční potenciál pečovat, abychom se nedostali do situace jako v roce 2018, kdy jsme vyhráli volby, ale všichni nás vyoutovali.

Přesto, vypadá to, že po volbách budou dva nesmiřitelné bloky, v jednom bude hnutí ANO, ve druhém Piráti. S kterým je pro vás spolupráce pravděpodobnější?

Tak třeba Patrik Nacher z ANO se mnou začínal v ODS, pak šel do Unie svobody, lidsky spolu nemáme problém. Ale já lidsky nemám problém ani se Zdeňkem Hřibem, když se hádáme, neberu si to osobně. Já ho totiž jako člověka vlastně neznám. Znám ho jen jako člověka, který nechce dělat kompromisy, buď je po jeho, nebo není nic. Už jsem se s tím naučil pracovat, aby z našich jednání nebyly škody, ale jako partner je opravdu špatný. Po volbách to hodně bude o lidech.

Piráti místo Zdeňka Hřiba budou mít lídryni, zastupitelku Prahy 4 Terezu Nieslerovu. S ní si umíte spolupráci představit?

Nevím, zatím ji neznám. Dozvěděl jsem se o ní až na kongresu. Budu se muset lidí na Praze 4 zeptat.