Rozhodnutí polského Ústavního soudu z 10. června, které označilo určitý výklad unijního práva za protiústavní, znovu rozvířilo debatu o rozdělení pravomocí mezi Bruselem a členskými státy. V centru sporu stojí otázka, kdo smí rozhodovat o energetickém mixu členských států EU – tedy například o podílu uhlí, jádra nebo obnovitelných zdrojů – a zda mají jednotlivé státy právo tato rozhodnutí vetovat. Reakce českých europoslanců na verdikt jsou výrazné a rozdělené.

Podle článku 192 odst. 2 písm. c SFEU mají být unijní předpisy, které „významně ovlivňují výběr mezi různými zdroji energie a celkovou strukturu zásobování energií v členském státě“, přijímány jednomyslně – tedy pouze se souhlasem všech států EU. V praxi by tak měl každý stát mít právo veta.

Soudní dvůr EU (ve známém případu C-5/16) však tento článek vyložil restriktivně. Jednomyslnost se podle něj vyžaduje jen tehdy, pokud je ovlivnění národního energetického mixu hlavním cílem opatření. Pokud jde o vedlejší efekt – například klimatické opatření, které primárně směřuje ke snížení emisí, ale sekundárně vede k omezení uhlí – lze jej přijmout běžným legislativním postupem, tedy kvalifikovanou většinou.

Polský Ústavní soud tento výklad odmítl jako protiústavní. Podle něj není možné, aby evropské orgány jednostranně rozšiřovaly své pravomoci výkladem práva bez nového souhlasu členských států a bez ratifikace. Takový zásah podle soudu porušuje polskou ústavu, konkrétně články o svrchovanosti státu, nadřazenosti ústavy a limitech přenosu pravomocí na mezinárodní organizace.

„Tímto výkladem Soudní dvůr EU fakticky obchází podmínky, za kterých Polsko přistoupilo k unijním smlouvám,“ konstatoval polský soud. Podle něj došlo k „významnému narušení zásady kompetencí přidělených“ a k tomu, že „tímto způsobem Polská republika ztrácí kontrolu nad rozsahem přenesených pravomocí“.

Soud výslovně uvedl, že nepopírá přínosy členství v EU, ale připomněl, že ani výhody integrace nesmí ospravedlňovat narušování ústavního pořádku.

Česká debata: inspirace nebo hrozba?

Rozhodnutí polského soudu vyvolalo v českém politickém prostoru silné reakce. Část europoslanců ho vítá jako důležitý precedens v obraně národní suverenity, jiní varují před oslabením evropského práva a podkopáváním jednoty Unie.

Europoslankyně Kateřina Konečná (KSČM) verdikt jednoznačně podpořila a ostře kritizovala český přístup. „Polsko má dlouhou tradici odporu vůči EU, zejména v oblasti emisní legislativy a ETS. Toto rozhodnutí je přirozeným vývojem postoje, kde ústava není trhacím kalendářem,“ řekla. Podle ní česká vláda pomáhá zavádět nové povolenky, které škodí lidem. „Současná vláda raději zatěžuje vlastní občany, než aby se pustila do tvrdého boje s Bruselem,“ uvedla.

Podobně argumentuje Alexandr Vondra (ODS): „Unijní legislativa ovlivňuje složení energetického mixu v členských státech, což je jejich výlučná kompetence.“ Podle něj má smysl, aby i Česká republika zvážila podobnou žalobu.

Také Klára Dostálová (ANO) rozhodnutí vítá. „Green Deal ničí průmysl a zdražuje lidem životy. Polsko mělo odvahu to dát k ústavnímu soudu. Teď bude zajímavé sledovat, co se bude dít dál.“ Připomněla ale i to, že proevropská vláda Donalda Tuska zpochybňuje legitimitu polského Ústavního soudu kvůli tomu, že jeho členy jmenovalo předchozí vedení státu.

Opačný postoj zastává Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), podle nějž by se spor měl vést uvnitř institucí EU. „Polsko by mělo aktivně vyjednávat a hledat spojence, ne sahat k ústavním vetům,“ uvedl. Varoval, že takový postup může vést k roztříštění evropského práva.

Danuše Nerudová (STAN) prohlásila, že výrok soudu zneužívají někteří politici účelově. „Mnozí kritici EU vybírají jen ty části, které se jim hodí do jejich protievropské rétoriky. Opomíjejí klíčové závěry, že členství v EU přináší občanům četné přínosy,“ domnívá se.

Veronika Vrecionová (ODS) konstatovala, že posuzování souladu unijních pravidel s ústavou je legitimní, ale nelze předjímat, jak by v obdobné situaci rozhodl český Ústavní soud. „Obě země mají odlišné ústavní systémy,“ uvedla.

Nejostřeji se vyjádřil Filip Turek, který označil klimatickou politiku EU za „zelené zvěrstvo“. „Schvaluji všechny cesty, které mohou zabránit tomu, aby Unie zničila naši životní úroveň a konkurenceschopnost. Jediná šance, jak Green Deal zvrátit, je blokovat ho z pozice několika národních vlád.“ prohlásil.

Polský verdikt sice právně nezrušil žádné unijní předpisy, ale zpochybnil samotný způsob jejich prosazování – tedy výklad práva ze strany Soudního dvora EU, který umožňuje obejít jednomyslnost u citlivých opatření s dopady na národní energetiku. Pro některé europoslance je to vítaná příležitost k posílení práv států, pro jiné nebezpečný precedens, který může narušit důvěru v právní rámec EU. Ve hře je nejen výklad práva, ale i otázka, kdo má mít poslední slovo – unijní instituce, nebo ústavní soudy členských států.