Radovan Bránik založil na Slovensku neziskovou organizaci Modrý anděl, která pomáhá obětem tragických událostí a jejich příbuzným. Když před lety pracoval na místech postižených přírodními katastrofami, všiml si neobvyklé srdnatosti a pracovitosti dobrovolníků oblečených ve vojenském stylu. Byli vzorně disciplinovaní a dřeli do úmoru. Mnozí z nich zjevně žili z nízkého příjmu, přesto přijížděli zdaleka, ve starých škodovkách, cestu si platili ze svého a na práci v integrovaném záchranném systému si brali dovolenou.

Bránikovi postupně došlo, oč vlastně běží. Ti mladíci byli extremisté z okruhu Mariana Kotleby, nynějšího „vůdce“ Lidové strany Naše Slovensko, poslance parlamentu a předsedy Banskobystrického samosprávného kraje. Účast na záchranných akcích využívali jako můstek pro svoji propagandu zdola.

Bránik tehdy extremisty ze svých kruhů nevytěsnil. Komunikoval s nimi a snažil se pochopit jejich motivy. Vybudoval si tak exkluzivní přístup do nitra slovenské krajněpravicové scény a mohl ji poznávat mnohem bezprostředněji než všichni politologové a novináři. Autoritu si do značné míry vybudoval svými texty na internetových stránkách deníků a během let se z něj stal jeden z nejcitovanějších slovenských odborníků na extremismus. Jeho varování o mobilizaci fašistických a paramilitárních spolků a jejich rostoucí podpoře mezi obyvatelstvem dlouho budilo dojem nepodloženého přehánění. Až do letošního března, kdy Kotlebova strana postavila na hlavu průzkumy veřejného mínění a získala osm procent hlasů v parlamentních volbách. Svůj úspěch postavila na kuriózním spojení dobra a nenávisti, příznačného pro všechny totalitní hnutí. Většina politické elity a médií však na rozdíl od Bránika prozřela až po volbách.

Hnědá alternativa pro Slovensko

Na pozadí prvních spontánních reakcí byl znatelný také pocit jakési hanby za volební výsledek, za pokažený obrázek země. Extremismus na Slovensku sice v uplynulých letech viditelně sílil, což se projevilo Kotlebovým úspěchem v krajských volbách nebo při loňském řádění tvrdého jádra neonacistů během cyklistických závodů v Bratislavě, s průnikem do parlamentu se ale vůbec nepočítalo. Jako by krátkou historii samostatného Slovenska potřísnila po úvodním mečiarismu další, tentokrát hnědá kaňka. Vždyť ještě poměrně nedávno platilo za reformního lídra regionu, který rychle ozdravil ekonomiku, přilákal zahraniční investory a inspiroval okolní země včetně Česka odvážným přijetím rovné daně nebo liberalizací systému zdravotní péče a pojištění. Vláda levicového Směru premiéra Roberta Fica sice stočila kurz země od reforem k vyšším veřejným výdajům, pokud ale odhlédneme od rozdrobené pravice, politická scéna vypadala na první pohled celkem stabilně. V Národní radě v předchozích čtyřech letech neseděli žádní vyhranění radikálové, rigidní Komunistická strana Slovenska z ní vypadla už před deseti lety, a v předchozích volbách neuspěla dokonce ani Slovenská národní strana (SNS), která tradičně sbírala hlasy rozhořčených a protimaďarsky naladěných voličů. Nyní se do poslaneckých lavic vrátila a kromě ní do nich napochodovali ještě kotlebovci, a navíc i nová populistická formace Jsme rodina. Nečekaný volební výsledek vyústil do koalice, v níž se SNS sešla s promaďarským Mostem-Híd, což si předtím málokdo dokázal představit.

Někteří komentátoři se snažili zmírnit povolební šok tvrzením, že kotlebovci vlastně nejsou skuteční fašisté nebo neonacisté, spíš rozhulákaní výrostci, kteří sice otevřeně pohrdají Romy a odkazují na válečný Slovenský stát, jde jim ale hlavně o to, zaujmout radikalismem, přitáhnout co nejvíc tzv. protestních hlasů a užít si mediální exhibici. Jenže kdo si trochu vybavuje někdejší pochody Slovenské pospolitosti, kterou Kotleba kdysi vedl, nemůže popřít, že tahle parta kolem bývalého učitele informatiky patří do jiné ligy než německá Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta nebo rakouská FPÖ. Kotleba sice přestal nosit stejnokroj evokující uniformu Hlinkovy gardy, částečně se zcivilizoval a zmírnil slovník, uvnitř ale zůstal přesvědčeným fašistou, jehož vysněným cílem je demontáž parlamentní demokracie a nastolení stavovského režimu s prvky diktatury. Tím vybočuje i z obecné mediální škatulky „krajní pravice“.

Ostrakizovat, nebo ne?

Necelé dva měsíce po parlamentních volbách se ukazuje, že úspěch kotlebovců dostal zbytek politické scény do situace, s níž si příliš neví rady. Jak si poradit s uskupením, v jehož bytostném smyslu je ničení demokratického systému, vysoká podpora ve volbách ho ale legitimizuje, aby získalo přístup k formování, respektive podkopávání, tohoto systému přímo v nejvyšším zákonodárném sboru? Stát naopak kotlebovce podporuje, jen za volební hlasy mu letos pošle v přepočtu téměř 50 milionů korun. Historie nabízí dostatek podobných příkladů z minulosti. Demokratičtí politici ztrácejí důvěru a zároveň podceňují šíření ideologií, které destruují stávající řád. Následně se obtížně vyrovnávají s průnikem antisystémových sil dovnitř mocenských center systému a v nejhorších případech, jako bylo Německo ve 30. letech, nakonec podléhají a vzniká nový režim.

V dosavadním zpravodajství o kotlebovcích v parlamentu převažují zprávy o výstřelcích typu nošení zbraně do zákonodárného sboru nebo o žádosti na minutu ticha za popraveného prezidenta kolaborantského státu Jozefa Tisa. Spíše to ale zakrývá bezzubost ostatních stran. Většina z nich se rozhodla pro více či méně intenzivní vytěsňování. Extremistům nenechali předsednické místo v žádném parlamentním výboru a odmítají hlasovat pro jejich návrhy. Část opozice ale v ostrakizaci nevidí smysl. Místopředseda hnutí Jsme rodina Milan Krajniak řekl, že společná dohoda proti Kotlebovi by z jeho pohledu vyzněla pokrytecky. Je to vlastně logické, také jeho hnutí se ocitlo v parlamentu do značné míry díky antisystémové rétorice a se stávající politickou reprezentací, kterou nazývá bandou zlodějů, se nechce jakkoli spojovat. Různé názory jsou slyšet také odjinud, například místopředsedkyně liberálů (SaS) Lucia Nicholson prohlásila, že bude hlasovat pro Kotlebův návrh, bude-li rozumný. Naopak nejdál v odmítnutí Kotleby zašel prezident Andrej Kiska, jenž se s šéfem LSNS odmítl vůbec bavit a veřejně ho nazval fašistou.

Že sázka na izolaci nemusí být úspěšná, naznačuje zkušenost z Banskobystrického kraje. Kotleba byl zvolen do funkce župana v přímých volbách, do zastupitelstva se ale žádný z jeho druhů nedostal, takže na krajském úřadě vládne ve stylu „proti všem“. Sveřepý odpor, který vůči němu zaujala regionální koalice vládního Směru a křesťanských demokratů (KDH), vedla také k tomu, že Kotleba může těžit z pozice martýra a láká některé nezávislé zastupitele. „Výsledkem dvou let ostrakizace Kotleby v samosprávném kraji bylo osm procent pro jeho stranu v parlamentních volbách. Podle mě je ho třeba spíš oddémonizovat a ukázat lidem, koho vlastně volili,“ cituje časopis Týždeň jednoho z nezávislých krajských zastupitelů. Někteří aktivisté vidí řešení v represi. Generální prokuratura už potvrdila, že prošetřuje podnět k podání návrhu na rozpuštění LSNS. O něm by musel rozhodnout Nejvyšší soud. Ani jeho případný souhlas by ale kotlebovce nezbavil poslaneckých mandátů.

Navíc, pokud lze Kotlebu ignorovat jako poslance, coby šéfa krajské samosprávy je to téměř nemožné. Už proto, že se vždycky najdou pragmatici, kteří něco potřebují. V případě banskobystrického župana se nabízí exemplární příklad z Česka: když majitel dopravní společnosti Student Agency Radim Jančura narazil u krajských úřadů v Bratislavě a Nitře se žádostí o licenci na autobusový spoj mezi slovenskou metropolí a Banskou Bystricí, vyrukoval nejdřív se svojí tradiční sprchou stížností na zkorumpované politiky (na západě Slovenska dokonce nechal vylepit billboardy se sloganem „Vítejte v kraji korupce a klientelismu“), aby se pak na udělení licence bez problémů dohodl s Kotlebou. „Tímto děkuji panu županovi Marianovi Kotlebovi, že jeho kraj rozhodl v souladu se zákony Slovenské republiky,“ neváhal Jančura uvést v tiskové zprávě.

A bude hůř...

Jak trefně připomněl list Sme, politici, třetí sektor ani média stále nedocenili Kotlebovu taktiku, na niž upozornil Radovan Bránik a která spočívá v neustálé přítomnosti v terénu a postupném obsazování veřejného prostoru – fyzického i názorového. Tradiční politici této taktice nerozumějí, protože ji až na pár výjimek nepovažují za součást svojí práce. Konkrétní příklad nabídl známý bloger Samo Marec, který v Denníku N vykreslil depresivní atmosféru Rudňan, zapadlého městečka ve Slovenském rudohoří, po roce 1989 tvrdě postiženého úpadkem hornictví. „Rudňany jsou na konci všeho: v kopcích téměř na konci údolí. Na konci zájmu. Na konci se silami,“ popisuje Marec bezútěšnou situaci v obci, poznamenané chudobou, kriminalitou, vysokou nezaměstnaností, ale především ztrátou jakékoli perspektivy. A právě v takovém prostředí se zrodil Kotleba. Byl první politik, který do Rudňan přijel, podal si s lidmi ruku, fotil se s nimi a vyprávěl jim o nutnosti vymést bratislavské politiky od koryt a nastolení pořádku. Podobných Rudňan jsou po celém Slovensku desítky.

Bránik předpokládá, že Kotleba bude v nejbližších dvou letech přes média testovat, kam až může zajít. Je třeba počítat s dalšími marketingovými akcemi, jako byla ta s vlakovými hlídkami (jež vypadala na první pohled spontánně, extremisté si ji ale předem důkladně právně zanalyzovali). „Zároveň se bude pokoušet vyvolat neadekvátní reakci, při které by mohl prokuraturu nebo policii usvědčit z nespravedlivého jednání,“ řekl Týdeníku Echo Bránik. Jedním dechem ale zdůrazňuje, že v očích tisíců voličů už Kotleba „vyměkl“, stal se zrádcem, který se systému podvolil. Sám Bránik jej označuje za člověka, jenž z působení ve veřejných funkcích obohacuje svoji rodinu a zdaleka nežije podle konzervativních zásad, jak sám proklamuje. Skutečná Kotlebova tvář a podrobnosti o záhadném financování jeho strany se podle něj nedostaly na veřejnost jen díky pohodlnosti médií. Očekává, že v následujících letech podpora antisystémových formací dál poroste. Frustrovaní voliči prý budou hledat nové favority, kteří se už připravují a jsou ještě radikálnější a protřelejší než Kotleba. Bránik mluví dokonce o hrozící eskalaci násilí nebo pokusech o vyvolání mimořádného stavu. Naplní se jeho předpovědi i tentokrát?

Bratislavo, nejsi v tom sama

Bylo by nespravedlivé ukazovat prstem jenom na Slovensko. V sousedním Maďarsku získali extremisté z Jobbiku před dvěma lety dokonce přes 20 procent hlasů a stali se druhou nejsilnější stranou po Fideszu premiéra Viktora Orbána. Právě jemu bývá liberály vyčítáno, že se o vysokou podporu extremistů sám zasloužil. Tím, že jim chtěl vzít vítr z plachet, se naopak podle nich přičinil o rozdmýchání xenofobie. Z dnešního pohledu je to obtížné posoudit, protože tyto diskuse od loňského roku výrazně poznamenal nápor statisíců uprchlíků. Ten aktivizoval ještě radikálnější skupiny, jež se otevřeně hlásí k neonacismu a ozbrojují se k živelné obraně hranic.

Má se na nástup politického extremismu připravit také Česko? Po sametové revoluci zde žádná strana nebo hnutí s vyloženě fašistickými či neonacistickými idejemi do parlamentu nepronikla (Sládkovi republikáni do této kategorie nepatří, stejně jako Úsvit či Blok proti islámu). Nejblíž kotlebovcům či Jobbiku je nejspíš Dělnická strana sociální spravedlnosti, její předseda Tomáš Vandas však zřejmě postrádá organizační schopnosti, jakou projevili jeho slovenští a maďarští kolegové. Lze také souhlasit s politologem Jiřím Pehem, že slovenský či maďarský extremismus posiluje dědictví po totalitních válečných režimech, nebo přímo pocit historické křivdy, jaký v Maďarsku dodnes vyvolává Trianonská dohoda a vyčlenění velké části historických Uher z maďarského území.

Pro Českou republiku může být nebezpečnější jiný způsob umetání cesty extremismu, než je probouzení nostalgie po pořádku za dob vlády tvrdé ruky. Jak napsala filozofka Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu, demokratické svobody „nabývají svého smyslu a funkce pouze tam, kde občané patří k určitým skupinám nebo jsou jimi zastupováni, nebo utvářejí společenskou a politickou hierarchii“. Doplnila to historickým příkladem, jak zhroucení politického systému v Německu usnadnilo rozmach nacismu. Český politický systém prošel v uplynulých třech letech turbulencí po policejním zásahu na Úřadu vlády, obdobím nuceného prezidentského kabinetu a stále prochází pokusem o oligarchizaci, zdůvodněným potřebou nahradit neschopné politiky efektivnějšími „manažery“. Zvnějšku navíc působí uprchlická krize a s ní související krize důvěry uvnitř Evropské unie. Nejen lídři tradičních politických stran na Slovensku před sebou mají těžké výzvy.