Toho muže určitě viděl v čele jdoucí afghánský voják, který zaklekl a zamířil jeho směrem. Skoro určitě ho zaregistrovali i naši vojáci. Mohl vzbudit jejich podezření, ale rozhodnout se ve zlomku vteřiny, zda zmáčknu spoušť jen na základě nejistého podezření, není jen tak. V dalším zlomku vteřiny zazněla exploze a zbytek známe. Tři čeští vojáci byli na místě mrtvi, tři spojenečtí jsou v kritickém stavu. Zahynul samozřejmě i atentátník. Počet padlých českých vojáků tak dosáhl čísla třináct. Naposledy jich zahynulo pět při podobné situaci v roce 2014 – také v okolí základny Bagrám. Jediný rozdíl byl v tom, že atentátník jel na kole.

Jak to…?

Vlastně se nám tu najednou ukázala všechna dilemata afghánské mise. Jak je těžké bojovat s nepřítelem, který nehraje podle pravidel, nenosí uniformu, a nelze ho tudíž poznat. Jak se při nejlepší vůli situace ani po letech nelepší. Jak je obtížné působit v zemi, kde místní armáda a policie pořád není schopna působit bez zázemí západních sil. A nabízí se otázka – jak to? Je to sedmnáct let od pádu Tálibánu na podzim 2001. Afghánistán stál (především Američany) asi tři triliony dolarů. Padlo několik tisíc západních vojáků a řádově desetinásobně místních. A světlo na konci tunelu? Naposledy ho sliboval Obama před osmi lety, když oznamoval postupné stahování amerických sil. A předtím George W. Bush. Jenže světlo pořád nikde. Tálibán je na postupu, centrální vláda v rozkladu, produkce opia roste a afghánské bezpečnostní síly se následkem ztrát a dezercí začínají po dlouhé době nárůstu naopak zmenšovat. A je otázka, jak dlouho vydrží současné tempo ztrát cca dvou set mužů týdně. Ve Washingtonu se opět po několika letech řeší, jak na to, a recept „vyslat více mužů a věnovat se výcviku afgánských vojáků a policistů“ vyvolává očekávanou reakci ve stylu „Tohle jsme už slyšeli. Několikrát“.

Potíž s podobnou debatou v českých poměrech je ta, že o samotný Afghánistán vlastně nejde. Z jedné strany se podpora afghánské mise chápe v podstatě jako potvrzení naší euroatlantické vazby. Druhé straně jde přesně o opak, a proto misi NATO v Afghánistánu označuje jako službu jakýmsi koloniálním zájmům USA (jako kdyby v Afghánistánu bylo cokoli, kvůli čemu by stálo za to udělat z něj kolonii…). Po sedmnácti letech bojů ale skutečně máme důvod se nad afghánskou válkou zamyslet a nemusíme být nutně voliči Vojtěcha Filipa nebo Tomia Okamury.

Nevyhráváme…

Vojáci politikům a politici veřejnosti mají obvykle tendenci předkládat věci v jakémsi povinně optimistickém duchu. Pokud tedy ministr obrany USA James Mattis přiznal v Kongresu, že „tuhle válku nevyhráváme“, tak ji opravdu nevyhráváme. Podobně se vyjádřil velitel sil NATO v Afghánistánu Stanley McChrystal v létě 2009: „Situace je vážná a výsledek nejistý. A také všichni velitelé NATO bez výjimky tvrdili, že čistě vojenské řešení konflikt nemá. Což v překladu znamená jednat s Tálibánem. Jenže Tálibán ví, že „vy máte hodinky, ale my máme čas“.

Co se tedy stalo špatně? Když Tálibán v roce 2001 padl, vítali lidé v ulicích Kábulu jednotky opozičních sil květinami. I ti, kteří je nevítali, se zdáli minimálně neutrální. Jenže Američané se v roce 2001 spokojili s vyhnáním al-Káidy a Afghánistánu nevěnovali moc pozornosti, mužů, prostředků. Tálibán se nesnažili ani zničit (značná část Talibů uprchla do Pákistánu), ale zároveň ani zapojit do politického procesu. Moc se vrátila do rukou „warlordů“, vojenských velitelů z doby války proti Rusům, kteří se ale zkompromitovali vzájemnou krvavou občanskou válkou po pádu (už jen nominálně) komunistického režimu na jaře 1992. Afghánský prezident Karzáí jen horko těžko, doslova centimetr za centimetrem, rozšiřoval svou autoritu za hranice hlavního města. Trvalo až do roku 2004, než Američané začali seriózně budovat afghánskou armádu a policii. Mezitím nadšení vyprchalo a Tálibán se ze svých základen v Pákistánu začal pomalu vracet. Jenže Afghánistán se zdál vedle irácké apokalypsy tou úspěšnou válkou a pochybnosti se nepřipouštěly. V roce 2006 pak Tálibán udeřil na jihu země na překvapené Brity a Kanaďany plnou silou. Touhu vidět věci růžovými brýlemi charakterizuje máloco tak dobře jako ministr obrany John Reid, který britské vojáky do provincie Helmand vyprovázel s tím, že ji jeho muži za tři roky opustí bez jediné vypálené kulky. Opustili ji po osmi letech, zanechali tam 650 padlých a zažili nejtvrdší boje od druhé světové války. Od té doby se příběh o úspěšné operaci, která už vlastně jen udržuje mír a buduje zemi, prodával stále hůř. Měnili se lidé, měnily se strategie, věci šly chvíli lépe (když bylo k dispozici víc vojáků) a chvíli hůře, ale celkově od desíti k pěti. A kupodivu nepomohlo ani to, když velení NATO zakázalo v souvislosti s Afghánistánem používat slovo válka.

Jako Rusové?

Začala se množit přirovnání k sovětské invazi, zvláště když v roce 2011 délka americké přítomnosti v zemi překročila tu ruskou. Přirovnání samozřejmě pokulhává, protože sovětská invaze byla nevyprovokovaným aktem za účelem udržení u moci malinké skupinky revolucionářů. Spojené státy měly mnohem fortelnější „causum belli“ v podobě útoků z 11. září 2001, prokazatelně plánovaných v Afghánistánu teroristy z al-Káidy. Některých technických podobností si ale nelze nevšimnout. Gorbačov dal vojákům rok na vítězství (byl to rok 1985) a poté začal s „afghanizací“ – tedy snahou přesunout maximum odpovědnosti na Afghánce a postupně stahovat sovětské vojáky. Obama udělal to samé v letech 2009–2011 (byl jsem tehdy v Afghánistánu a mohl z první ruky sledovat onu zvláštní kolektivní horečku, která se zmocnila každého ve snaze posílat nahoru hlášení o zlepšující se situaci, protože všichni vycítili, že to se od nich teď tak nějak čeká…). Gorbačovovi nešlo o vítězství, ale o stažení se ctí. Američanům už nejde o nic jiného. Po letech budování centrálního státu komunistický prezident Nadžíbulláh skončil tak, že vytvořil širokou koalici místních milic, které od něho dostaly prakticky absolutní autonomii a v podstatě cokoli (peníze, zásoby, zbraně), pokud proti němu nebojovaly a udržovaly otevřené zásobovací trasy. Američané začali v roce 2010 dělat něco podobného, jen to označili jednotným názvem Afghánská místní policie. A pokud byste si vedle sebe postavili vojáka sovětského a vojáka NATO (třeba takového estonského seržanta Rava Hirvesoa, který bojoval v Afghánistánu v roce 1985 i 2009…), slyšeli byste něco velmi podobného: nadávání na nedisciplinované afghánské vojáky, zbabělé důstojníky, zkorumpované policisty a neschopné politiky, kteří zemi řídili z bezpečí z Kábulu. A jedni i druzí s úžasem sledovali, jak v nenasytném afghánském chřtánu mizí omračující množství prostředků na rozvoj země, které ale posloužily jen vybraným předákům a kolikrát i nepříteli, který si rychle vyvinul zvyk vybírat desátky ze zahraniční pomoci. Anebo skončily coby podivné pomníky špatně naplánovaných snah o rozvoj země (jako školy v místech bez dětí a nemocnice v místech bez doktorů).

Proč to nejde?

Rusové ani Američané v Afghánistánu zůstat nechtěli. Jedni i druzí se snažili vybudovat místní vládu, které by mohli odpovědnost předat. Jedni komunistickou, druzí (v rámci možností) demokratickou. Jedni i druzí narazili na stejný problém – chronicky slabou státní strukturu a absolutní nedostatek loajality k vlastní zemi. Rusové opouštěli Afghánistán po deseti letech války. Američané ho zdědili po 23 letech války. Zdědili hluboce rozdělenou zemi, kde po válce s Rusy, občanské válce a vládě Tálibánu neexistovalo prakticky nic, co připomíná stát. Žádné školy, žádné matriky, žádné soudy, policie, armáda, okresní úřady. Zdědili společnost nedůvěry, kde si nevěří jednotlivé národy, lidé nevěří vládě, jedna vesnice nevěří druhé, armáda nevěří policii, která si nevěří navzájem. Čtyřicet let války znamená – slovy dnešních Human Resources – že „kvalita lidských zdrojů“ tomu odpovídá. Střední třída masově emigrovala a Afghánistán podle toho vypadá. Když nastoupí policejní branci k výcviku, číst a psát umí jeden z deseti… Země je tak rozlehlá a neprostupná, že by bylo potřeba milion vojáků, aby se dosáhlo potřebného stupně kontroly. Její hranice neuhlídali ani takoví experti na železnou oponu jako Sověti. Výroba opia mění Afghánistán na narkostát, ale jak ji vymýtit v podmínkách slabého státu, kdy v řadě oblastí lidé ani netuší, že existuje nějaká provinční vláda? Přistát ve vrtulníku, zničit úrodu a odletět není nejlepší způsob, jak si naklonit místní rolníky.

A Rusové i Američané mají ještě jeden stejný problém: povstalci mají bezpečné zázemí za hranicí. V Pákistánu. Islámábád je přesvědčen, že Američané jednou odejdou, Tálibán se zmocní vlády, a proto je dobré mít na ně vliv. Zároveň jeho hlavní rival Indie (se kterou vedl Pákistán tři války o rozdělený Kašmír) podporuje kábulskou vládu. Pákistán je přitom oficiálně americkým spojencem, přes který jde vojákům NATO většina zásob. Pro poněkud přímočaré Američany je těžké pochopit, že v Orientu mohu být zároveň spojencem i nepřítelem… I tak má Washington při tlaku na Pákistán dost svázané ruce. Pokud chcete Pákistán udržet stabilní (a to chcete, protože má jaderné zbraně), nemůžete – lidově řečeno – moc tlačit na pilu… A co použít prostředníky? Nejdůležitější spojenec Pákistánu je Čína. Ta má ale nyní své obchodní spory s USA, takže proč by měla za Američany tahat horké kaštany z ohně..? Írán a Rusko jsou další klíčoví hráči, jejichž srdce sice nebije pro Tálibán, ale zároveň nevynechají příležitost Američanům trochu zatopit. Navíc vzhledem k přítomnosti Islámského státu v Afghánistánu dávají přednost nepříteli již důvěrně známému před nepřítelem novým. Suma sumárum, aby se Spojené státy dočkaly odpovídající spolupráce klíčových států v sousedství Afghánistánu, potřebovaly by vyřešit problém Kašmíru, íránský jaderný program a ukrajinskou krizi…

Šance na mír

Ne všechno se ale nedaří. Kábul byl před sedmnácti lety městem duchů, dnes tam žije skoro pět milionů obyvatel. V celé zemi nebyla před sedmnácti lety jediná dívčí škola a v nemocnici pracovala jedna jediná lékařka (tak dobrá, že ji zkrátka potřebovali i tálibánští předáci). Dnes se dostupnost zdravotní péče dramaticky zlepšila. V zemi existuje řada univerzit, desítky televizních a rozhlasových stanic. Miliony Afghánců (včetně žen) studují, podnikají, dokonce chodí na protivládní demonstrace… Návrat Tálibánu k moci by pro ně znamenal konec krátkého snu o svobodě a modernitě. Možná ale i Tálibán projevuje tendence ke kompromisu. Není už exklu zivně paštunský. Netrvá na tolik absurdních zákazech, jako je třeba zákaz televize. Na území, které ovládá, nechává otevřené školy (chlapecké), jejichž učitelé jsou placeni vládou. Je to trochu návrat do konce osmdesátých let, kdy mudžáhedíni ovládali venkov, nominálně komunistická vláda (která přitom svá jednání zahajovala modlitbou) města a na řadě míst obě strany žily v jakési symbióze. Povstalci chodili do města na trh (před vstupem odevzdali zbraně jako v klasických westernech) a jejich synové chodili do města do školy. Takový kompromis by byl pro obě strany snesitelný. Musí ale přijít brzy. Dokud se mohou bavit dvě strany – vláda a Tálibán. Fragmentace se totiž v Afghánistánu nevyhýbá nikomu. Afghánská vláda už dnes puká podle etno-nacionálních linií a zdá se, že ani Tálibán není zdaleka jednotný. A čím víc aktérů v zemi bude, tím menší šance na mír a tím větší šance je na návrat k tomu úplně nejhoršímu, co Afghánistán zažil – k občanské válce všech proti všem v 90. letech. Válce, která by rychle vtáhla všechny sousední země s jejich vzájemnými spory. To, že se tak ještě nestalo, je do značné míry zásluha „posledního arbitra“, Američanů a NATO (tedy i nás), kteří drží afghánskou vládu pohromadě… Protože to, že je to nyní špatné, víme všichni. Ne každý ale chápe, že může být ještě mnohem, mnohem hůř.

Autor byl v letech 2010–2011 vedoucím civilní části Provinčního rekonstrukčního týmu v afghánské provincii Logar.