Od oběti přepadů k perspektivě regionálního hegemona

Polský vzestup

Od oběti přepadů k perspektivě regionálního hegemona
Polský vzestup

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Uplynulý měsíc září každoročně představuje také příležitost pro připomenutí vypuknutí druhé světové války, která začala německým útokem na Polsko. Dne 17. září 1939 se k agresi přidal Sovětský svaz a osud pyšné středoevropské země byl zpečetěn. Polsko v konfliktu ztratilo cca šest milionů obyvatel, tzn. pětinu původní populace, a posléze skončilo v sovětské sféře vlivu, v níž pak jako satelit Moskvy fungovalo přes čtyřicet let.

Není divu, že tragické osudy Polska inspirovaly i černý humor, například vtip o údajném inzerátu, jenž se objevil na nástěnce v OSN: „Vyměním málo užívanou suverenitu za lepší zeměpisnou polohu. Zn.: Polsko.“ Mohlo by se zdát, že Poláci do značné míry sdílejí osud Čechů, ale mezi oběma národy existuje i fundamentální rozdíl v čemsi, co lze označit za „národní charakter“ a co dlouhodobě formuje jejich postoj k mezinárodním událostem. Poláci totiž nikdy nepodlehli tomu, aby si takřka „hýčkali“ postavení zrazené oběti.

V českých zemích sice nezřídka vládli panovníci, jejichž ambice značně překračovaly hranice svěřeného území, avšak v Polsku jsou tyto velmocenské aspirace standardem a pravidlem, jež platí téměř bez ohledu na režim. Zároveň však platí, že Polsko se stává častým cílem útoků ze západu i východu, protože jeho rozlehlé roviny představují ideální terén pro ofenzivu dřívější jízdy i moderních tanků z Německa do Ruska nebo naopak.

Kontrast s českými zeměmi, které chrání prstenec pohraničních hor, nemůže být větší, jelikož Česko má své historické hranice (s drobnými změnami) přes tisíc let, zatímco Polsko se již po stovky let takříkajíc „přesunuje“ ze západu na východ a zase zpět. Zpravidla to však nečiní na bázi vlastního rozhodnutí, nýbrž podle vůle velmocí, naposled po druhé světové válce. Polsko získalo území na západě na úkor poraženého Německa, ale přišlo o teritoria na východě, která v roce 1939 okupoval SSSR, jenž se jich odmítl vzdát.

Poláci v akci. Tank PT-91 na mezinárodním vojenském cvičení v Lotyšsku, říjen 2017. - Foto: Reuters

Ony hory, které chrání českou kotlinu, patrně přispěly k tomu, že české vojenské a strategické myšlení získalo „obranářský“ charakter. Češi kladli velký důraz na propracovanou obranu, jež měla protivníky vyčerpat, respektive donutit je rozbíjet si hlavu v marných útocích. Teprve na takto oslabené nepřátele se vrhaly manévrové síly, aby je „dorazily“. Takhle fungovala mimo jiné husitská vozová hradba a to byl též smysl pohraničního opevnění první republiky, které mělo agresory (zejména wehrmacht) zpomalit a oslabit, nikoli zastavit.

Polské roviny vedly k preferování úplně jiného stylu válčení, ve kterém je manévr vším. Proto Poláci vždycky tolik sázeli na jízdu, zejména proslulé husary. Ostatně jako paradoxní důkaz je možno použít i německou „bleskovou válku“, jejíž tvůrci se rekrutovali především z pruských důstojníků, kteří byli z hlediska původu daleko spíš německy hovořící Slované. Právě Polsko se pak stalo i první obětí německého „blitzkriegu“.

Mýtus o šavlích proti tankům

Německý wehrmacht, výrazně posílený zbraněmi z českých továren, se zničujícím způsobem vrhl na Polsko, které ještě před rokem náleželo mezi spojence Německa (a podílelo se také na okleštění čs. pohraničí). Poláci se statečně bránili, místy i poměrně úspěšně, ale proti zdrcující mašinerii „blitzkriegu“ se udržet nemohli. Je však pozoruhodné, jak se dodnes udržují některé mýty, které stvořila Goebbelsova propaganda, především ten, že namyšlená polská jízda tehdy s šavlemi a kopími stupidně zaútočila na německé tanky. Ve skutečnosti polská kavalerie slavila při útocích na německé kolony velké úspěchy, což pak mimochodem inspirovalo Němce, aby jízdu používali na Balkáně a v SSSR, zejména v bojích proti partyzánům. V jednom případě ale přepadené německé koloně pomohly tanky, což vedlo k masakru Poláků. A když potom nacističtí propagandisté nalezli postřílené kavaleristy a koně na bojišti zbrázděném tankovými pásy, zrodil se mýtus o směšné polské armádě, který se ještě dnes příležitostně vyskytuje v neodborné literatuře.

Poláci sice kapitulovali, jenže jejich armáda pokračovala v boji v zahraničí. Polsko bylo pořád pokládáno za válčící stát a nemuselo usilovat o uznání, kdežto čs. politická reprezentace vedla dlouhý a těžký boj. Koneckonců, Češi na podzim 1938 i na jaře 1939 kapitulovali (až na malé, byť samozřejmě velkou úctu zasluhující výjimky) bez boje, a proto nejdřív museli přesvědčit Spojence, že o osvobození zpod nacistické okupace stojí.

V případě Polska o tom neexistovaly žádné pochybnosti a Poláci dále zpívali svou hymnu, jež v tomto smyslu doopravdy nepotřebuje komentář: „Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme, co nám cizí síla vzala, šavlí zpět si vezmeme!“ Hrdinství polských vojáků, pilotů a námořníků (na polské loďstvo se nesmí zapomínat) vstoupilo do dějin a sami Britové jednu dobu hovořili o Polsku jako o největším spojenci („no greater ally“).

Zacházení s Polskem na konci druhé světové války pak bylo výtvorem realistické geopolitiky. Šlo o snahu uspokojit Stalina, který toužil po „sanitárním kordonu“, tedy o pruhu zemí, kde budou prosovětské vlády a odkud již nikdy nikdo nezahájí útok proti Rusku. Na tom se z hlediska Kremlu koneckonců nic nezměnilo dodnes, byť paradoxní je, že mezi světovými válkami to byli naopak Poláci, kteří hovořili o „sanitárním kordonu“, tedy o řetězu států, který od kontinentální Evropy takříkajíc „odřízne“ bolševiky. V čele tohoto uskupení pochopitelně měla stát Varšava, kde byla kříšena stará vize Polska „od moře k moři“, míněno od Baltského k Černému. A pokud by tohle nešlo, pak Polsko mělo mít aspoň společnou hranici s Maďarskem, respektive možnost jakéhosi nepřímého přístupu na Balkán. Poláci totiž nikdy nezapomněli, že právě jejich (včas vyslaná) armáda měla zásadní podíl na záchraně Vídně před Turky v osudovém roce 1683.

Páteří polského letectva jsou americké stíhačky F-16. Foto: US Air Force. - Foto: Reuters

Polské ambice byly na čtyřicet let přervány komunistickým režimem, ačkoli ten nikdy neměl tuto zemi pod kontrolou, jež by se dala srovnávat s tou v Československu. Poláci se ze zásady odmítli vzdát své víry, která je pro ně součástí národní identity, takže v Polsku si pořád držela silné pozice katolická církev. Většina „rudých“ funkcionářů chodila do kostela a pochopila, že jejich éra se blíží ke konci, když se papežem stal Polák.

Již na počátku 90. let se ale opět začaly ozývat hlasy volající po návratu Polska mezi velmoci, a ačkoli společenská a ekonomická situace té doby něco podobného ani zdaleka nedovolovala, nelze Polsku upírat sebevědomí a cílevědomost. Změny přicházely pomalu, ale jistě. Poláci se ohromně snažili o vstup do NATO, kde byla jejich armáda nadšeně přivítána jako nepochybně největší posila Aliance od konce studené války. Polští vojáci si posléze získali výbornou image v zahraničních operacích včetně Afghánistánu a Iráku.

Což o to, skvělou pověst si takto vybojovali i Češi, ovšem zásadní rozdíl spočíval v tom, že na polské straně zřejmě nikdo relevantní nepodlehl představě, že zahraniční mise jsou základním posláním armády. Poláci budovali i používali expediční kapacity, ale nikdy na úkor udržování „těžkých“ sil pro obranu území. Možná se znovu hlásil jejich starý „kavaleristický“ imperativ, úzce spojený s geografií a samozřejmě i geopolitikou.

Pro české důstojníky není příliš snadné vysvětlovat jejich polským protějškům, proč má česká armáda jen asi třicet tanků (z nichž několik už navíc není schopno provozu). Poláci se mohou chlubit „ocelovou kavalerií“ čítající téměř 1000 tanků a předpokládají, že výhledově by mohli mít až 1500 tanků, z toho 500 obrněnců Leopard 2 a PT-91 a tisíc lehkých či středních vozidel domácí výroby. Mají také přes 1600 pěchotních obrněnců, 800 dělostřeleckých zbraní, stovku bojových letounů a slušnou kolekci válečných lodí.

Z oné stovky letounů tvoří téměř polovinu americké F-16C/D Block 50/52, které se řadí mezi nejlepší „šestnáctky“ vůbec. Strýček Sam prodal Polákům též například dvě oceánské fregaty třídy Oliver Hazard Perry, obrněnce Oshkosh M-ATV a pochopitelně protiletadlové a protiraketové systémy MIM-104 Patriot. Další důležitou akvizicí od USA se již záhy mají stát dělostřelecké raketové komplety HIMARS, doplněné operačně-taktickými raketami ATACMS, jež dovolují provést přesné údery na cíle vzdálené až 300 km.

Polská armáda totiž absolvuje rozsáhlý program modernizace, který zahrnuje domácí výrobu i nákupy ze zahraničí. Například v rámci projektu Harpia se mají kupovat další desítky letounů jako náhrada za zastaralé MiG-29 a Su-22, počítá se s pořízením nových bojových helikoptér nebo čtyřkolových obrněnců (zde mají mimochodem šance také česko-slovenské typy jako Husar a Gerlach) a plánuje se i získání čtyř moderních ponorek. Právě „ponorkový“ plán Orka spolu s programem Homar (tak se označuje zamýšlené pořízení raketometů HIMARS) může posloužit jako nejlepší důkaz polských ambicí. Poláci totiž chtějí ponorky schopné odpalovat nejen torpéda, ale i protizemní střely s plochou dráhou letu. Spolu s doletem raket ATACMS jde o vcelku jasný doklad záměru budovat odstrašující kapacity. To ostatně koreluje i s kroky Polska na mezinárodní scéně, protože lze pozorovat evidentní snahu budovat pozici faktického hegemona střední Evropy.

Polská armáda tradičně spoléhala na špičkovou kavalerii. - Foto: Narodowe Archiwum Cyfrowe

Polský plán „Trojmoří“ (podle obvyklých jmen Jaderského, Baltského a Černého moře známý též jako ABC) není ničím jiným než novou verzí aspirace Polska na pozici regionální velmoci č. 1. Ostatně přesně to v roce 2009 popsal špičkový analytik George Friedman ve své kultovní publikaci Příštích sto let, jež řadí Polsko mezi trojici „nových mocností“ 21. století. Další dvě jsou Turecko a Japonsko, jež Friedman vidí jako možnou hrozbu pro Západ, avšak pro Polsko má téměř jen slova chvály a prosazuje ho jako partnera USA.

Speciální kategorie

V americkém establishmentu mají tyto teze zřejmě nemálo posluchačů, protože Američané již zjevně řadí Polsko do určité „speciální kategorie“ spojeneckých zemí, na které se chtějí hodně spoléhat v případě regionálních krizí. Tamtéž patří zejména Velká Británie, Izrael, Austrálie a (vzhledem k Friedmanovým prognózám paradoxně) Japonsko. Současná polská vláda chce na spojenectví s USA evidentně vsadit opravdu hodně.

Prokazuje to i plán, který je jen s malou nadsázkou nazýván „Fort Trump“ a který by měl vést k vybudování velké americké základny v Polsku. Dosud se počítá s tím, že Polsko bude hostit jednu stanici protiraketového systému Aegis Ashore, Varšava však touží i po základně, kde by byl vyšší počet amerických vojáků s širokým spektrem techniky. Tím, co by Polákům udělalo zřejmě největší radost, by byla tanková brigáda a k tomu ještě letiště, kde by se kromě amerických stíhaček nacházely rovněž nukleární zbraně.

Poláci opakovaně projevují zájem o zapojení do toho, čemu se většinou říká „nuclear sharing“ a co existuje u několika zemí NATO. Američané na jejich území skladují své letecké atomové pumy B61, pro jejichž používání jsou cvičeni i piloti hostitelské země, a proto v případě války mohou příslušné země tyto zbraně obdržet. Poláci se příliš netají tím, že by byli rádi, kdyby se k nim přestěhovaly B61 z nespolehlivého Turecka.

Na tomto místě je ale třeba upozornit, že Poláci po „Bombě“ pošilhávali již za studené války a krátce po ní. Lech Wałęsa prý dokonce položil Ukrajině otázku, jestli by byla ochotna Polsku prodat malý počet sovětských taktických hlavic, jež se byly na jejím území. Ostatně také Friedman ve své publikaci předpovídá, že se Polsko stane jadernou velmocí, jelikož vzhledem k jeho pozici a ambicím to bude logický a racionální krok.

Kroky Varšavy napovídají, že se Poláci již nikdy nechtějí dostat do situace, že by byli pouhou slabou obětí agresivních sousedů. Zjevně se již také nechtějí orientovat na západní Evropu (a dění v EU napovídá, že tento pocit je vzájemný) a nejvíc spoléhají na USA, ovšem klíčový je pro ně především obranný, odstrašující a expediční potenciál jejich domácí armády. Nyní tedy můžeme jen doufat, že tyto skutečnosti při plánování české zahraniční a bezpečnostní politiky zohledňují také příslušní představitelé České republiky.

Lukáš Visingr

22. října 2018