Maďarsko přitahuje západní konzervativce, nikoli však díky své politice – obraně křesťanství, rodiny, státu, průmyslu a hranic. Proč tento desetimilionový národ v jejich očích zaujal takové postavení? Co v maďarské politické DNA to umožnilo? Odpověď nabízí kniha The Hungarian Way of Strategy (Maďarská strategie) Balázse Orbána, šéfa poradců a úřadu vlády maďarského premiéra Viktora Orbána, s nímž ovšem není v příbuzenském vztahu.

Pro Orbána tvoří strategie jádro politického myšlení, a protože se používala v mnoha souvislostech a významech, je třeba dát jí nový význam. Proto zavádí vlastní pojem „politická strategie“, jejímž základním rysem je uplatňování moci. Orbán tvrdí, že v uplynulých sto letech většina politiků mohla takovou politickou strategii používat jen ve značně omezené míře, protože geopolitická situace za dvou světových válek a následné studené je tlačila k jasně daným způsobům uvažování. Zejména za té studené se dvě soupeřící velmoci – USA a SSSR – zaměřovaly jen na globální nadvládu a od zbytku svého tábora pouze očekávaly loajalitu. Toto strategické myšlení mělo i ideologický rozměr. Po porážce komunismu se stoupenci liberálnědemokratické ideologie, která předtím měla zajistit vnitřní soudržnost západního bloku, domnívali, že už nečelí žádné konkurenci – a snažili se ji extrapolovat na celý svět.

Strategie jako taková si stanoví cíle a prosazuje je. Politická strategie je strukturální součástí politiky orientované na vytváření, rozšiřování a potvrzování moci. Podle Orbána se vyznačuje pragmatickým přístupem k budoucnosti. Cíle, na něž by se politická strategie měla orientovat, ukazuje na alegorickém obraze Dobrá a špatná vláda pozdně gotického italského malíře Ambrogia Lorenzettiho. Orbán se ptá: „Byly principy dobré vlády v italském městském státě v roce 1338 jiné než v roce 2020?“ A odpovídá: „Nebyly. Základ efektivní správy stále představuje ekonomická prosperita, rozvoj, zvyšování kvality života a svoboda, bezpečnost, sociální řád a solidarita, které je podporují.“

Jádrem knihy je pokus vysvětlit, proč se v Maďarsku znovu objevila pravicová politická strategie. Podle Orbána to bylo hlavně kvůli zeměpisné poloze. Karpatská kotlina se stala domovem Maďarů před 1100 lety a snazší průchod horami na západě a jihu znamenal, že se jeho země vždy vydávala spíš tímto směrem než na sever a východ. Maďary spojuje obtížný jazyk a tento kulturní příkop jim například umožnil přijmout křesťanství a zároveň odmítnout západní liberalismus. Možná nejdůležitější je, že díky svému strategickému významu na křižovatce střední Evropy byli Maďaři z Karpatské kotliny často první, kdo pocítil nové politické trendy a musel na ně reagovat. Například císař Josef II. v letech 1780–1790 vnutil maďarské kultuře modernizaci inspirovanou osvícenstvím. V roce 1956 se Maďaři jako první vzbouřili proti sovětskému komunismu a předjímali trendy, které později způsobily zhroucení SSSR. A v letech 2010 a 2014 – před brexitem nebo zvolením Donalda Trumpa – dali dvoutřetinovou většinu pravicové vládě.

Zdá se, že toto historické předurčení vyvolalo v Maďarsku obnovu konzervativní politické strategie. Jak poznamenává Orbán: „Konzervativní myšlení kontinentální Evropy je pragmatické a zaměřené na stabilitu“, přičemž „anglosaský konzervatismus upřednostňuje svobodu jednotlivce v míře, která je v podstatě ideologická“. Současný maďarský konzervatismus na rozdíl od něho klade důraz na národní uvědomění.

Zásadní ponaučení z Orbánovy knihy zní, že politickou strategii sice nemůže formulovat kdokoli kdykoli, ale protože liberalismus přecenil své síly, prostor pro tu pravicovou se rozšiřuje, nikoli zužuje. Orbán píše: „Vše naznačuje, že období po studené válce, kterému dominovala specifická interpretace liberální demokracie, se chýlí ke konci. V překladu do politicky korektního jazyka: vstoupili jsme do postliberální éry.“ Opustí západní konzervativci liberálně demokratickou ideologii a vydají se po cestě konzervativní politické strategie? Maďarsko už ji podle všeho nastoupilo.

Balázs Orbán: The Hungarian Way of Strategy, MCC Press, 216 str.