„To, že nám přejí smrt,“ shrnula lakonicky Katharine Birbalsinghová, co je na práci ředitelky Komunitní školy Michaela v Londýně nejtěžší. Drobná snědá žena už pět let provozuje „nejpřísnější školu v Británii“, jak tento vzdělávací ústav překřtila britská média. Nikoho sice nenutí, aby k nim chodil, v okolí jsou nejméně čtyři další školy, to byla námitka odborů proti vzniku další, přesto existence Michaely uprostřed britského systému provokuje.

Někdy jim říkají, že jsou rezignací na poznatky vědy. Ale častěji slyší, že jejich škola je kriminál. Dokonce v Google mapách je někdo přejmenoval na Komunitní vězení Michaela. Rozhodli se jít proti proudu a vsadili na disciplínu a dril. Letos první studenti skládali zkoušky GCSE, jimiž končí povinné vzdělávání a jsou podmínkou pro přijetí dál. Dopadli čtyřikrát lépe, než byl britský průměr. Škola, kde většinu studentů tvoří děti chudých přistěhovalců z Afriky a Asie. Škola, která by měla zaostávat a potýkat se s plejádou problémů. Pro Birbalsinghovou to bylo zadostiučinění.

Ve srovnání s ostatními nevýběrovými státními školami patří Michaela k nejlepším v zemi, dokonce i po započtení elitních a drahých soukromých škol je mezi horními deseti procenty. Více než polovina (54 %) všech zkoušek byla hodnocena stupněm 7 a výš (dříve A a A+, u nás 1 a 1*) při celonárodním průměru 20 %. Téměř každý pátý student (18 %) získal nejvyšší možnou známku 9 ze všech předmětů, na národní úrovni se to podařilo jen 4,5 % studentů. Čtvrtina studentů měla „devítku“ z matematiky, při britském průměru 3,7 %.

Ředitelka toho rána hodně tweetovala. Popisovala nevěřící reakce některých žáků, když si otevřeli svou obálku. „Slečno, to přece nemůže být pravda!“ podivoval se jeden chlapec. Staromódní titulování patří ke škole stejně jako uklánění se, vstávání při mluvení nebo chození v řadách. Podobné zvyky se sice dodnes udržují na některých privátních školách, ale pro underclass jsou tu jiná pravidla; rituály a autority byly ze životů nižších vrstev odstraněny, laťky sníženy tak, aby je nebylo možné nepřekročit. Bylo to však pro jejich dobro, prospělo jim to, zvýšilo sociální mobilitu?

Birbalsinghová tvrdí, že nikoliv. Energická Karibičanka z Nového Zélandu má učitelství v genech, do Británie se přistěhovala s rodiči akademiky v patnácti letech a před založením Michaely pracovala v několika státních školách. „Moje více než desetiletá zkušenost s výukou na pěti různých školách mě přesvědčila, že vzdělávací systém (...) udržuje chudé děti chudými (...) prostřednictvím kultury výmluv, nízkých měřítek, moře byrokracie a chaosu našich tříd,“ řekla v projevu na výroční konferenci Konzervativní strany v roce 2010. Tehdy vešla ve známost, ale brzy toho litovala; stala se terčem šikany na sociálních sítích (Twitter radši na dva roky opustila), o práci ve školství už nezavadila, psychicky se zhroutila a onemocněla.

Dávala se dohromady a přemýšlela, co dál, když konzervativní ministr školství Michael Gove přišel s projektem svobodných škol – státem financovaných, tedy pro studenty zadarmo, nevýběrových, částečně nezávislých na vládě. Školy mohli zřizovat rodiče, charity, komunity i jednotlivci. Mohly si volně upravovat kurikulum. Byl to krok k větší svobodě vzdělávání, k rozšíření možností výběru, pro labouristy drahý nesmysl, ale Birbalsinghová se rozhodla, že do toho půjde. S kamarádkou Suellou Bravermanovou, konzervativní političkou indického původu, školu pojmenovaly Michaela, po zemřelé kolegyni Michaele Emanusové, učitelce na jedné z londýnských škol, bodré černošce z ostrova Svatá Lucie.

Držte se nejlepších

Škola otevřela v roce 2014, v oprýskané budově naproti stanici metra Wembley Park. Opravili rozbitá okna a odstranili azbest, na víc nebyly peníze. Ani na pořádné hřiště, které úřady vyhodnotily jako malé a nevyhovující. Většina dětí se přihlásila z Brentu, městského obvodu na severozápadě Londýna s nejvyšším procentem obyvatel narozených mimo Británii. Ze čtvrtí, odkud se bohatí odstěhovali, kde není radno po setmění vycházet ven, s mizernou úrovní škol. V Michaele viděli naději, že si děti budou moci dojít na záchod, aniž by je někdo zbil či okradl.

Nejmladší, jedenáctileté děti, se hned po nástupu vydávají na „přijímač“, kde se týden učí, jak na nové škole uspět. Základem je zbavit se „špatných návyků“, v nichž byly udržovány po sedm let předchozí školní docházky a některé po celý svůj život, píše Michaela na webových stránkách. Nacvičují každodenní rutinu: vstupy do tříd, vstávání a sedání, rozdávání pomůcek, stolování, obsluhování ostatních u stolu (vždy má službu jeden ze šestice). Vštěpuje se jim, že odteď budou ohleduplní, vlídní, vděční a tiší.

Sebekontrola je na prvním místě a některá pravidla nesou znaky bezúčelné buzerace. K nejpřísnějšímu trestu vyloučení se sahá sporadicky, ale po škole se zůstává za sebemenší prohřešky: o minutu pozdní příchod, nesplněný domácí úkol, nedbalá práce, zapomenutá propiska, mlaskání či obracení očí v sloup nebo „hrbení se“. Stačí dvě taková napomenutí za den. V reakci na trest mají studenti zakázáno se hádat, trucovat, protestovat, stěžovat si nebo nesouhlasně mumlat; mají zůstat v klidu a cvičit si trpělivost.

Nesmějí se malovat, nosit šperky a na škole probíhá „digitální detox“ – vedle zákazu mobilů při vyučování mohou své smartphony dobrovolně odevzdat rovnou na celý semestr. Na volání dostanou ve škole tlačítkový mobil s černobílým displejem. Kupodivu to některé děti dělají. „Když zjistí, že vlastním úsilím mohou překonávat rozmanité překážky, dávají si další úkoly.“ V tomto případě třeba víc číst, trávit čas s rodinou nebo se prostě zbavit závislosti.

Podle Birbalsinghové si děti brzy uvědomí, že jsou součástí nové skutečnosti, kde se jejich minulost nepočítá a v níž mohou uspět přizpůsobením se striktním, ale jasným regulím. Cítí se důstojně, když najednou jedí stříbrným příborem místo plastového a u stolu diskutují o Shakespearovi, o jehož existenci před nedávnem neměli ponětí.

Tady jsou Shakespearovy hry pevnou součástí výuky, píší se eseje z domácí četby, recitují se z paměti básně v archaické angličtině. Jako na prestižních školách, z nichž vycházejí ti, kteří rozhodují. Třeba o tom, že chudým patří kultura rapu a britští klasici by je znervózňovali, když ne patriarchálně utlačovali. Michaela rozhoduje sama o sobě, a protože si smějí upravovat osnovy, vyhodili předměty jako design nebo občanka. Nahradila je latina a mandarínština.

Přísná pravidla trochu eliminují i kulturní a náboženské rozdíly, které jsou na škole přirozeně velké. Mezi dětmi dominují muslimové, ale hodně je i křesťanů a hinduistů. Ve stravování to vyřešili pesceteriánstvím, z masa jedí pouze ryby. Studenti prostírají, sklízí a myjí nádobí. Vše probíhá v tichosti, na chodbách je taky ticho. Chodby a toalety, tam byly děti na svých starých školách nejčastěji šikanovány staršími studenty. To se tady neděje, šikana je jaksi institucionální a moc trestá ty, co chodí pomalu nebo nahlas. Birbalsinghová s uspokojením říká, že jí vojenská návštěva potvrdila, že Michaela připomíná britskou armádu.

Model pro všechny?

Ne všichni kritici přejí ředitelce rakovinu. Existují i racionální námitky. Jaký smysl má pro dítě desetivteřinový limit na vyhledání příslušné stránky učebnice? Neprosakují tu temnější stránky lidské duše? Je dnes klíčem k úspěchu odstranit veškerou spontánnost? Michaela se podobá asijskému školství, o kterém se někdy říká, že ubíjí kreativitu. Neměly by notoricky vysoké akademické standardy asijské kultury produkovat větší počet inovátorů?

Část kritiky je nepochybně politická. Zakladatelky školy jsou bezostyšně konzervativní, čímž jako barevné migrantky v očích intersekcionální levice zradily svatou věc. Dětem vštěpují, že svůj osud drží pevně v rukou namísto toho, že byly uvrženy jako bezmocné hadrové panenky do světa ovládaného rasismem a kapitalismem. Ve škole studenty každé ráno vítá výrok Winstona Churchilla: „Úspěch nemá konce, neúspěch není osudem: na prvním místě je odvaha.“ Netřeba dodávat, že Churchill je podle progresivistů zločinec.

Michaela je vstřícná k novinářům, kteří mohou volně hovořit se studenty. Ti potvrzují, že se jim na škole líbí. Nejsou šikanováni a hodně se naučí. Mají ambice pokračovat na Oxford nebo na Cambridge. Rodiče jsou spokojení, děti mají nejen klid, ale i vědění a možnosti, o jakým by se jim na školách v Brentu ani nesnilo. Škola díky svému věhlasu přitáhla kvalitní učitele, většinou mladé a zapálené, kteří jsou aktivní na Twitteru a na blogu školy, nedávno vydali knihu s doporučením Borise Johnsona nebo Rogera Scrutona.

Zajímavou otázkou je, jakou roli hraje sociální původ žáků. Školy v problémových čtvrtích jsou v takovém stavu, že Michaela přirozeně působí jako oáza bezpečí. Tyto školy nesnižují důraz na vědomosti a disciplínu jako součást promyšlené strategie, ale ze zoufalství, protože si nevědí rady. Jenže pouhým ustupováním lenosti a špatnému chování nevznikne étos, pro který by se jak učitelé, tak děti nadchli.

V minulosti alespoň nadaným dětem z pauperizovaných domácností poskytoval naději na dobré vzdělání program grammar schools, státních výběrových škol. Levice proti této selekci bojovala a systém se jí de facto podařilo rozvrátit. Momentálně v Británii zůstává posledních 163 škol, které navštěvují méně než 2 procenta studentů. Michaela výběrovou školou není, se svými svéráznými metodami chce expandovat. Další školu plánuje Birbalsinghová otevřít v roce 2023 ve Stevenage. Třeba dá vzniknout nové alternativě.