Nominací Lubomíra Zaorálka zřejmě po třech měsících skončila pseudokrize s obsazením postu ministra kultury. Protagonisté mohou být spokojeni, snad s výjimkou Michala Šmardy. Teoreticky by mohli být spokojeni i čeští voliči, protože marginální problém blokoval dlouhé týdny tuzemskou politiku a představitelé státu se teď mohou věnovat něčemu užitečnému. To by ovšem nesměl být celý příběh s ministerstvem kultury včetně jeho rozuzlení důkazem, jak hluboko se propadla tuzemská politická kultura. Tak hluboko, že s jistou mírou nadsázky připomíná klasický spaghetti western Hodný, zlý a ošklivý.

Dosud zůstává nevysvětleno, proč vlastně místopředseda sociální demokracie Šmarda stáhl svou kandidaturu, na které tak dlouho trval. Klidně mohl už v červnu dojít ke stejnému názoru jako minulé pondělí, tedy že „je určitě lepší být hlavou v Novém Městě na Moravě než ocasem v celé České republice“. Po selhání jednoho z místopředsedů je proto z pohledu ČSSD užitečné, že nominaci převzal stranický veterán Zaorálek. Někdo ji vzít musel, protože další variantou by bylo vystoupení z vládní koalice. Po dlouhém a rozhodném boji za Šmardu to vypadá dost směšně, ale pro stranu s preferencemi okolo pětiprocentního kvora by odchod do opozice a očekávaný rozpad poslaneckého klubu znamenal konec její polistopadové epizody. Kromě toho platí pravidlo, že český ministr nikdy dobrovolně neopustil své křeslo, a ČSSD měla i bez kultury pořád čtyři posty.

Také premiér Andrej Babiš může být spokojen, protože těžko si něco mohl přát méně než výpověď koaličního partnera. Čelí vyhlídce, že bude obžalován, že si Evropská komise vyžádá zpátky dotace pro Agrofert, i opakovanému verdiktu Městského úřadu v Černošicích o střetu zájmů. Sestavovat v této situaci vládu s pomocí SPD a komunistů znamená noční můru a lepší bude, když taková vyhlídka noční můrou zůstane. Prezident Miloš Zeman může konečně inkasovat cenu pro vítěze, tedy potvrzení pravidla, že spolurozhoduje o jménech ministrů.

Odsouzeni ke spolupráci

Nezodpovězena zůstává otázka, proč se sociální demokraté, premiér a prezident tak dlouho škorpili. Leccos o tom vypovídá jméno kandidáta na ministra. Noviny jsou plné výroků, kterými se snažili navzájem ponížit Zaorálek s Babišem a Zemanem. Ostravský sociální demokrat dokonce patří do kategorie „zrádců“, kteří Zemana údajně podtrhli při prezidentské volbě roku 2003. Pokud ho teď prezident akceptuje, pak to je důkaz, že to s jeho mstivou povahou není úplně vážné.

Existuje však i jiný výklad. Vzájemná averze Babiše na jedné, Zemana na druhé a sociálnědemokratické elity na třetí straně je nepochybně tak hluboká, jak svědčí slovní potyčky obou ústavních činitelů se Zaorálkem. Proto nemohli jinak a pustili se do sebe i při tak bezvýznamné příležitosti, jakou bylo odvolání ministra Antonína Staňka. Dohodli se až ve chvíli, kdy si nad veškerou pochybnost uvědomili, jak se navzájem potřebují.

Sociální demokraté i sám Babiš bojují hlavně o politické přežití a mocný outsider z Hradu potřebuje sparing partnery, se kterými může hrát a posilovat svou moc. Připomínají tím trojici antihrdinů ze slavného spaghetti westernu, kteří se nenáviděli tak, že by se nejraději navzájem postříleli, jeden druhého však potřebovali, aby se dostali ke ztracené armádní pokladně. Teprve pak si to rozdali v závěrečné přestřelce.

Zdejší politická scéna si ve srovnání s filmem o desperátech musí přiznat jednu nevýhodu. Není jasné, za jakým konkrétním cílem se vlastně hodný, zlý a ošklivý v české verzi spojili. Oficiálně říkají, že jde hlavně o to, zlepšit poměry v zemi úspěšnou realizací blahodárného vládního programu. Těžko se však po zkušenostech uplynulých dní zbavit podezření, že Babišovi a sociálním demokratům opravdu nejde o víc než se ve zdraví dožít příštích voleb a že je prezident bude chtít v této prekérní situaci udržet. Střízlivě vzato, příští týdny a měsíce stráví veřejnost čekáním na další krizi a utěšováním, že mohlo být ještě hůře.