V sobotu prošel Prahou zhruba desetitisícový Národní pochod pro život a rodinu, jehož hlavním tématem bylo třetí dítě a obecně podpora vícedětných rodin. Zažitým stereotypem je, že interrupci u nás nejčastěji podstupují mladé neprovdané dívky bez zázemí, kterým by neplánované těhotenství zruinovalo další perspektivy ve vzdělávání či zaměstnání nebo, jak se taky poměrně nepěkně říká, „zničilo život“.

Na umělé potraty však v České republice chodí nejčastěji vdané ženy, pro něž je nenarozené dítě druhé či třetí v pořadí. Právě třetí děti jsou nejohroženější skupinou vůbec, česká společnost je nastavená na dvoudětný model a zcela průměrné rodiny se domnívají, že třetí potomek zamává s jejich sociálním a ekonomickým statusem, což je v některých případech pravda, někdy neopodstatněná, avšak okolím budoucí matky hojně přiživovaná představa.

V důsledku toho se 86 % žen cítilo pod tlakem, když řešily, co dál s neplánovanou graviditou. Pochopitelně pod tlakem těhotenství ukončit, k opačnému rozhodnutí neexistuje dnes v České republice žádná vnější motivace, ženy si naopak musejí dítě často doslova vybojovávat proti úsudku lékařů (v případě sebemenšího podezření na zdravotní vadu), partnerů, rodin, kamarádek. Některé skutečné feministky toto vnímají i jako problém úzce související s ženskými právy.

Sama se za feministku ve smyslu původních myšlenek ženského hnutí považuji, byť bych pro sebe onoho termínu asi veřejně neužívala, neboť už dávno se do velkého stanu západního feminismu nastěhovali lidé a myšlenky, s nimiž nemám společného nic, ba mě odpuzují. Kde já vidím útrapy žen, tam oni vidí obohacující diverzitu. Kde já vidím rovnost, tam oni vidí útlak. A jsou strašně hlasití.

Potrat už ani nepovažují za smutnou událost, nýbrž za „posílení ženy“. Titul Žena roku neudělí matce mnoha dětí s úspěšnou kariérou, ale zpěvačce, která se zbavila třetího dítěte, protože nechtěla „stěhovat všechny ty hračky a knížky“ do většího bytu, a nazpívala o tom písničku. Zuřivě podporují export takzvaných reprodukčních práv do společností, které si váží více chlapců než dívek, v důsledku čehož jsou miliony děvčátek zabíjeny při selektivních potratech.

Pochodu pro život jsem se účastnila dvakrát, v roce 2015 a letos. Vždy jenom na chvíli, protože nesnáším hromadné akce a vše, co k nim patří. Za svoji angažovanost považuji, že o problematice píšu. Ta krátká doba strávená v průvodu na mě ale v obou případech zanechala pozitivní dojem. Převážně mladí lidé, rodiny s mnoha dětmi, minimum podivínů.   

Organizátoři to vzali za správný konec, nezaměřují se primárně na změnu zákonů, neboť legislativu ani nelze změnit bez společenského konsenzu, proto i průvody jsou stále mainstreamovější, od složení účastníků až po podporu politiků napříč spektrem, včetně – ateisty a zastánce legálních interrupcí – Miloše Zemana, který už v minulosti vyjádřil přízeň projektu Nesoudíme. Pomáháme. Spolu s podporou Izraele a českých vojáků to pro mě zůstane jedním z mála světlých okamžiků jeho prezidentury.

Iniciativu zaměřenou na ženy, které jsou okolnostmi tlačeny do potratu, podpořilo i mnoho osobností veřejného života a s nepřátelskými postoji se nesetkala ani u představitelů měst a obcí nebo u lékařů. V české společnosti dosud přetrvává obecné vědomí, že potrat není dobré řešení nečekané gravidity. To je velice potěšující zjištění.

Na protidemonstraci – blokádu pořádanou radikálně levicovým Kolektivem 115 přišlo zhruba čtyřicet osob včetně výpomoci z Německa. Pokřikovali na nás anglicky se silným německým přízvukem, transparenty měli ale v češtině. Móresy německé radikální levice nechali naštěstí doma a nechali se celkem v klidu zpacifikovat policií.

Z megafonů asi pěti dalších protestujících v dolní části Václaváku zaznělo i něco o rase, zřejmě snaha našemu názoru – pro-life postoji jako takovému, ne konkrétním jednotlivcům, kteří se také mohou v průvodu vyskytnout, a není v možnostech organizátorů jim v tom zabránit, pokud se neprojevují nestandardně – přišít rasismus a xenofobii. Spoluorganizátorka průvodu má přitom adoptovaného romského chlapce a dceru mulatku.

Na sociálních sítích pak v liberálních kruzích vzbudila poprask fotka, na níž několik malých dětí – účastníků pochodu – svačí na pomníku Okřídleného lva na Klárově. Pod fotkou nechyběly komentáře jako „svině“, „burani“ nebo „typická česká tradiční rodina“. Že se na tom konkrétním pomníku běžně válí opilí turisté, není omluva, a jistěže si na to měli dát rodiče dětí pozor.

Avšak tím, že by drobotina – nešlo o puberťáky, spíše o předškolní děti – sedící na pomníku pohoršila válečné hrdiny mnohem méně než transparenty „Seru na národ“ třímané protistranou, jsem si jistá jako jen máločím. Vždyť umírali, abychom žili, ne abychom na to srali.