Česká politika je zablokovaná, což do značné míry souvisí s jednou osobou, která nedávno na svém sjezdu oznámila ambici stát se příštím premiérem. Tím člověkem je Andrej Babiš.

Je to zvláštnost, která se v předprezidentské éře nepodařila ani Miloši Zemanovi s Václavem Klausem – stát se samostatnou konfliktní linií české politiky. Karel Čapek kdysi napsal, že nevolit komunisty je něco víc než nevolit agrárníky nebo lidovce, je to jisté krédo. Podobně bychom mohli říct, že u podstatné části lidí v Česku nevolit Babiše a nejít s ním na centrální úrovni do koalice je víc než politický manévr. Je to demonstrace zájmů a hodnot, a koneckonců i obyčejného vkusu. V jiné části společnosti je to opačné.

Čas od času se objevují pragmatické úvahy, že některá ze současných vládních stran by měla po příštích sněmovních volbách jít do koalice s Babišovou stranou ANO. Nabízí se modely typu klasická velká koalice dvou ve volbách největších stran nebo opoziční smlouva, kdy vítěze voleb za programové ústupky toleruje druhý na volební pásce. Originálních řešení není v české politice nikdy dost, takže proč ne? Autoři těchto úvah opomíjejí několik momentů.

Babišovo hnutí už není zdaleka tak ideově prázdné, jak by se některým mohlo zdát. Naopak je pevně zacíleno na své seniorské voliče dříve volící sociální demokracii. Nejde z nich udělat formaci prosazující kroky vedoucí k deregulaci ekonomiky, což je hlavní úkol naší doby.

Andrej Babiš je také svým dotačním podnikáním v permanentním střetu zájmů, jak na české, tak na evropské úrovni. Neustálé spory s Bruselem nebo českými úřady o vyplácení peněz do Babišových firem v letech 2014–2021 nepřetržitě oslabovaly vlády, v nichž seděl.

Jestli něco z pokusů vládnout s Andrejem Babišem vyplývá, pak to, že jeho koaliční neloajalita a útoky na vládní spoluhráče sice mobilizují jeho voliče, ale oslabují koaliční partnery. Vidět to můžeme dnes a denně ve sněmovně v souvislosti s jeho útoky nejen na vládu, ale i na opoziční SPD. Babiš sází na sílu, ale ta v českém poměrném systému většinou nevítězí.

Pak je tu ještě jedna věc, a to jeho neschopnost pragmatických dohod, která pramení z osobnostní nevypočitatelnosti. Pěkně jsme to mohli vidět během debat o důchodové reformě. Osmadvacátého března zprostředkoval prezident Petr Pavel na Pražském hradě setkání patnácti lidí ohledně důchodové reformy. Kromě ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky, který návrh reformy předkládal, přišli i zástupci ANO v čele s Alenou Schillerovou, Karlem Havlíčkem a Alešem Juchelkou. Nakonec se dohodli na zvýšení věku odchodu do důchodu v závislosti na vzrůstajícím průměrném věku dožití. Šlo přesně o ten automat zvyšování věku, který přijala Nečasova vláda v roce 2011 a zrušil ho kabinet Bohuslava Sobotky v čele s ministrem financí Babišem.

Rozdíl mezi vládou a opozicí na Hradě byl jen v tom, jestli to má být dlouhodobé nastavení, nebo má po pěti letech docházet k pravidelné revizi, jak deklarovala Alena Schillerová. Hnutí ANO navíc požadovalo vytvořit druhý důchodový pilíř, spojený s investicemi. Stejný důchodový pilíř, který Babiš a spol. zrušili v době Sobotkovy vlády. Kancelář prezidenta republiky v tiskové zprávě následně napsala, že „všechno, co padlo na tiskové konferenci, bylo s účastníky na jednání dohodnuto a odsouhlaseno“.

Potom přijel Andrej Babiš z Malediv a zástupci ANO museli provést sebekritický obrat. Najednou zvýšení věku byl problém. Exministryně financí prohlásila, že se to musí řešit přes zvýšení příjmů, a tedy větší přerozdělování financí na důchodový účet. Exministr dopravy se zase otáčel na tom, že nejdřív by chtěl vidět novou demografickou analýzu. Korunoval to sám Babiš výrokem, že „kdybychom byli ve vládě, dostatek peněz na důchody vždycky najdeme“. Takže klasické špidlovské „zdroje tu jsou“.

Sněmovní volby jsou sice ještě dost daleko, stejně jako vytváření nové vládní většiny po nich. Existují však věci, na něž by se zapomínat nemělo.