„Člověk, který sleduje příběh Alexandra Lukašenka třicet let, už se nesměje, protože už není čemu. Dávno je to podívaná bez emocí,“ říká v novém díle sourozeneckého podcastu Hej, Slované bratrům Jakubovi a Lukášovi Novosadovým Aliaksander Paršankov. Mladý politický exulant, který ze země utekl před čtyřmi lety. A dodává: „V roce 2020 jsem zažil, co už nikdy nezažiju: naráz tolik svobody! Najednou jsme my Bělorusové cítili, že jsme národ. Cítili jsme radost, že vůbec existujeme. Že žijeme, přestože jsme byli určeni k likvidaci. A viděli jsme Bělorusko budoucnosti: ze dne na den jsme poskočili dejme tomu z roku 1977 do roku 2000.“

Aliaksander Paršankov je skutečně čerstvý politický exulant: oficiálně tento status získal letos na jaře. Domů se vrátit nemůže, je tam několikrát trestně stíhán – většinou za skutky, které mají být protistátní. „Už ale ani nesleduji, co všechno mi přičítají, nemá to smysl. Vím jenom, že můžu dostat patnáct let vězení.“ O svém stíhání ovšem pořádně ani neví, protože o něm neví ani nikdo jiný, úředně také není vedeno. Dozvěděl se o něm pouze proto, že mu příbuzní nahlásili, že si policie přišla převzít jeho věci. O svou bezpečnost přesto nemá obavy. Státní policie prý neumí česky a nemá peníze, aby živila agenty na Západě. „Za tři sta eur to sem nikdo dělat nepůjde. A na větší platy oni nemají peníze. To je rozdíl mezi běloruskou a ruskou KGB – ta peníze má.“

Echo 24

O život se nebojím, běloruská KGB nemá peníze, aby živila agenty na Západě

Odkaz na RSS feed zkopírován.

0.5x 0.75x 1x 1.25x 1.5x 1.75x 2x

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Budoucnost Běloruska přesto vnímá pozitivně, ale prý už nikdo nepozná tak obrovské překvapení, k jakému došlo před pěti lety. Skeptický je však k tomu, jak funguje běloruská emigrace a společnost: „Děláme všechno proto, abychom západní společenství přesvědčili, že jsme evropský národ. Od Rusů se zřetelně lišíme, to pozná každý, kdo do Běloruska přijede na návštěvu. Přesto…“ se Bělorusům nedaří vyprodukovat komerční hity, díla, která by k Bělorusku připoutala pozornost a pomohla světu, ale i Bělorusům pochopit, co se v zemi děje. Běloruskou tíží je existence v průměrnosti. Na druhou stranu je Paršankov potěšen, že přinejmenším v české emigraci žijí Bělorusové, kteří doma mluví jenom bělorusky: „Znám rodiny, které mluví jenom bělorusky a česky a ruštiny si nevšímají. A mladí se mnou mluví víc a víc bělorusky. To všechno je naděje na zachování jazyka.“ Který se bohužel i bohudík stal politickým aktérem, deklarací opozice.

Rozhovor s Aliaksanderem Paršankovem má až havlovské rysy, posluchači díky němu mohou pochopit uvažování tuzemských kruhů za minulého režimu: „Nesu zodpovědnost za svůj národ. To, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu a že mu v tom Bělorusko pomáhalo… za to jsem zodpovědný, protože v roce 2020 se nám nepodařilo Lukašenku zničit. A protože cítím, že jsem zodpovědný, nebudu nikdy mlčet. Vždyť kdo bude mluvit, když budu já mlčet? Takže budu veřejně vystupovat dál, budu dělat cokoliv proti režimu. Obrovský úspěch je totiž už to, že vůbec žiju. Protože pro Lukašenkovu vládu je hlavním cílem zničit opozičníky, demokratické Bělorusy, anebo alespoň zajistit, abychom všichni mlčeli. Pořád nás pronásledují, pořád nám vyhrožují. Například zabavují veškerý majetek těch, kteří žijí v zahraničí nebo se zúčastnili nějaké demonstrace. Ale nebojíme se. Protože když máš strach, špatně se ti žije.“ Aneb konečně podcast, který jde skutečně na dřeň.