Když nalezli Čang Ta-junga v kaluži krve na chodníku v Římě poté, co do těla dostal šest kulek, nikoho nenapadlo, že tu existuje spojitost s Pratem, městem, které se stalo srdcem italského textilního průmyslu. V tomto městě s 200.000 obyvateli severně od Florencie, které je opěrným bodem značky „Made in Italy“ a největším centrem na výrobu oblečení v Evropě, zuří „válka o ramínka“ mezi jednotlivými gangy čínské mafie.

Konflikt už dosáhl takové míry, že státní zástupce v Prato Luca Tescaroli požádal o pomoc Řím, dožadujíc se zásahu protimafiánského oddělení a posil pro soudce a policii. Podle něho už kriminální aktivita gangů překročila hranice Itálie až do Francie a Španělska.

Kromě toho, že čínská mafie vede válku o ovládnutí trhu s oblečením a jeho dopravou, podporuje také „nelegální migraci pracovníků různých národností“, aby tak uspokojila požadavky tamního průmyslu, vysvětlil Tescaroli.

Tento zkušený státní zástupce se domnívá, že úřady situaci podcenily, kvůli čemuž se mohla mafie rozrůst. Obyvatelé města, kde žije jedna z největších čínských komunit v Evropě, za poslední měsíce viděli zmlácené čínské podnikatele a dělníky, vypálená auta a skladiště.

Čínská mafie se už v Pratu také podílí na provozování nelegálních heren, prostituce a obchodu s drogami, říká bývalý vedoucí tamního vyšetřovacího oddělení policie Francesco Nannucci. Ovládnout Prato přitom pro šéfy gangů znamená kontrolovat velkou část Evropy, dodal.

Čínským klanům, zejména v odvětví s rychlou módou, se daří díky „systému Prato“, který je prolezlý korupcí a známý kvůli četným nesrovnalostem – porušování pracovního práva, bezpečnostních pravidel, daňovým a celním podvodům.

Přibližně 5000 podniků v Pratu, z nichž většina jsou malé subdodavatelské firmy vlastněné Číňany, vyrábí levné oblečení, které pak míří do obchodů po celé Evropě. Mizí stejně rychle, jako vznikají kvůli úřadů, se kterými hrají hru na kočku a myš, aby se tak vyhnuly daním a pokutám.

Látky jsou pašovány z Číny, čímž se vyhýbají clům a daním, zatímco zisky se vrací do Číny prostřednictvím nelegálních finančních převodů.

Kvůli konkurenci se odvětví spoléhá zejména na levnou pracovní sílu, nejčastěji z Číny nebo Pákistánu, která je zaměstnavatelům po ruce 24 hodin denně, uvedl dále Tescaroli.

„Nejde jen o jednu nebo dvě černé ovce, ale o dobře zaběhlý systém – zavřít, znovu otevřít, neplatit daně,“ řekl Riccardo Tamborrino z odborů S.I. Cobas, které vedou stávky za migranty. Ti totiž podle vyšetřovatelů pracují sedm dní v týdnu, 13 hodin denně, za tři eura (73 Kč) na hodinu.

Pro Tamborrina je textilní průmysl v Pratu zproštěn jakýchkoliv zákonů, úmluv. „Není to pro nikoho tajemstvím,“ dodal.

Kamiony křižují dnem a nocí silnice v průmyslové zóně Prata. Jde o nekonečný prostor asfaltu, který lemují skladiště a vitríny s nápisy „Miss Fashion“ nebo „Ohlala Pronto Moda“.

Za otevřenými dveřmi je možné vidět přeplněné stojany na oblečení, role látek a kupu lepenek připravených k odeslání. Poslední krok kontroluje Čang Naj-čung, který je označován za „kmotra kmotrů“ čínské mafie v Itálii. Podle soudního dokumentu z roku 2017 má pod kontrolou dopravu oblečení a jiné aktivity také ve Francii, Španělsku, Portugalsku a Německu.

Muž, který byl v dubnu zabit v Římě po boku své partnerky, byl Naj-čungovou pravou rukou. Střelba následovala po třech žhářských útocích na jeho sklady poblíž Paříže a Madridu. Naj-čung momentálně může podle Nannucciho pobývat v Číně. V roce 2022 ho úřady zprostily viny v důležitém případu proti čínské mafii. Proces ale doprovázela řada nedostatků a nesrovnalostí.

Několik Pákistánců demonstruje před podnikem, který je zaměstnával do dne, než z ničeho nic zavřel, přestože nedávno jeho vedení souhlasilo, že jim poskytne smlouvu podle italského zákona. Číňané neprotestují nikdy ze strachu z odvety, říkají odbory.

Za „systémem Prato“ stojí změny v oděvním průmyslu, globalizace a migrace. Stejně tak i korupce. V květnu 2024 byl jeden z vysoce postavených policejních úředníků ve městě obviněn z toho, že poskytoval čínským i italským podnikatelům přístup k policejní databázi, čímž získávali především informace o pracovnících. Jejich stížnosti pak „končily v šuplíku a k soudu se nikdy nedostaly“, řekla Francesca Ciuffiová z odborů S.I. Cobas.