„Někdo volal letušky, někdo naříkal, snad se i modlil. Taky se všichni začali naklánět k okénkům, ale tam bylo jen bílo. Pak se ozval strašný hukot a řev. Proboha, my snad opravdu padáme…,“ vzpomíná na poslední okamžiky před pádem jugoslávského letadla DC-9 Stanislava Traubová. Padesát let od tragické události – nejhoršího leteckého neštěstí na území republiky – je jednou z posledních dosud žijících přeživších. Deníku Echo24 poskytla i několik unikátních fotografií přímo z paluby letadla.

Předposlední říjnový den roku 1975 dolehla na Prahu hustá mlha. Letadlo DC-9 jugoslávské společnosti Inex Adria se 124 lidmi na palubě šlo na přistání, když se mezi piloty a věží rozeběhla živá komunikace – silná mlha totiž znemožňovala vizuální navigaci. Blížil se Suchdol. „Pamatuju se na tu strašnou mlhu. Že se ale něco děje, mě nenapadlo vlastně ani ve chvíli, kdy už to s letadlem začalo strašně pořádně házet,“ vrací se zpátky na palubu paní Stanislava. Tehdy jí bylo 34 let a v letadle byla se svým manželem. Doma měli dvě malé děti (autor textu je syn Stanislavy Traubové), které po dobu jejich dovolenkového pobytu v Jugoslávii hlídali prarodiče.

Zbytek už byl dílem okamžiku. Do tiché zahrádkářské kolonie se zřítil řvoucí kovový kolos a rozmetal po okolí kusy kovu, součástky z utržených motorů, kufry, tašky a lidi.

Letadlo havarovalo 8,5 km před prahem přistávací dráhy, když narazilo do hrany strmého svahu nad vltavským údolím v oblasti zahrádkářské kolonie. Trosky byly rozsety na území o délce zhruba 360 metrů a šířce od 10 do 30 metrů.

Boj o místa

Letadlo startující z letiště Tivat uzavíralo turistickou sezónu. Říjen pětasedmdesátého roku byl na jugoslávském pobřeží až nebývale horký. „Bylo vážně vedro, až do poslední chvíle se dalo koupat,“ vzpomíná na okamžiky před zpátečním letem paní Stanislava Traubová. Před cestou se na palubě rozpoutala skoro rvačka o místa. Jak už to někdy bývá, lidi se vykašlali na palubní lístky a sedali si, kam chtěli. Snad nikdo neseděl tam, kde měl, a chvíli se zdálo, že do letadla se pár lidí dokonce vůbec nedostane. „Šli jsme s manželem úplně poslední a já najednou začala panikařit, že domů vlastně ani neodletíme. Na našich sedadlech už totiž někdo seděl,“ přibližuje podrobnosti z osudného dne. Je až zarážející, jak častá a symbolická je tlačenice o místa právě na tragických letech. Například o místenky ve francouzském concordu, který v roce 2000 havaroval krátce po startu, se dokonce losovalo – ti kteří prohráli, přežili…

Nakonec našla místo u pravého křídla, její muž seděl kdesi vepředu. Ona let přežila její manžel Theodor nikoliv. Kdyby seděli na svých místech, mohlo být všechno třeba úplně jinak. „Na něco takového nemůžete myslet. O přežití rozhoduje plno věcí, takže jsme mohli klidně sedět tam, kde já, a mohlo být po nás taky. To je jen taková hra na kdyby.“

Osobní intermezzo I

„Když naši spadli, stal jsem se v sedmi letech sídlištní cirkusovou atrakcí. Kam jsem přišel, všichni se mě ptali na letadlo. Kamarádi, sousedi a hlavně soudružky učitelky byly zvědavé. Dokonce jsem jednou musel před třídu k tabuli, kde se mě jedna z angažovaných pedagožek křížovým výslechem vyptávala, jestli znám nějaké zajímavé detaily. Že jsem před pár dny přišel o tátu? Že máma bude ležet dlouhé měsíce po špitálech? To bylo každému celkem jedno. Možná toho bylo na sedmiletého kluka jaksi hodně, takže mi po čase začalo být všechno jedno a stal se ze mě školní grázl první kategorie. Dvojky z chování jsem měl pak už na každém vysvědčení. Ale jedno jsem se naučil tenkrát okamžitě. Věřit jen rodině a dobrým přátelům.“

Jak se to mohlo stát?

Celý let probíhal podle Stanislavy Traubové úplně klidně. Dokonce zahlédla, jak do kabiny pilotů odnáší letuška tác s koňakem. To ji prý paradoxně uklidnilo, bylo vidět, že je všechno v pořádku a piloti si dopřávají drink. Klid v letadle je vidět i na několika dochovaných autentických snímcích z paluby letadla.

Situace se ale těsně před Prahou razantně změnila. Na co vlastně myslí lidský mozek ve chvíli, kdy začíná být jasné, že se blíží konec? „Nejdřív si rychle opakujete, že je všechno v pohodě, že je jen silný vítr, blbě vidět a že pilot všechno v pohodě zvládne. Pak přichází panika. Lidi tenkrát začali křičet, ptát se, co se děje, otáčet se na svoje partnery. Někdo volal letušky, někdo naříkal, taky nadávali, snad se i někdo modlil. Taky se všichni začali naklánět k okénkům, ale tam bylo jen bílé mléko. Tohle všechno trvalo jen pár okamžiků. Já zoufale hledala očima manžela, on se otáčel, aby mě zahlédl. Myslela jsem na své dvě malé děti, to už mi ale asi docházelo, že padáme. Pak se ozval ten strašný hukot a řev... Proboha, my snad opravdu padáme… Bylo mi najednou jasný, že jdeme k zemi.“

Jako po výbuchu

Zahrádkářská kolonie se proměnila v tratoliště kovových trosek a zakrvácených lidských těl. Snad všechny pražské sanitky se hnaly na místo neštěstí (jeden díl seriálu Sanitka). Autentická zpráva o zásahu požárního útvaru uvádí: „Čas hlášení případu 9:24, pan Šerých, telefonní číslo: 34 41 67. Na základě tohoto oznámení požární útvar vyhlásil požární poplach II. stupně. Občané, kteří se nalézali v bezprostřední blízkosti nehody, okamžitě vyprošťovali zraněné cestující z trosek. Záchranná služba zajistila velmi rychlou pomoc, poslední zraněný cestující byl odvezen z místa dopadu letadla 40 minut po nehodě.“

Doktoři, policie, záchranáři, ti všichni v husté mlze prohledávali místo dopadu, které vypadalo jako epicentrum výbuchu bomby. Doprava v metropoli byla ochromena, stejně jako lidé v celé zemi. To už bylo po smrti takřka osmdesát lidí, ti šťastnější zaplnili jednotky intenzivní péče skoro všech pražských nemocnic. Vojáci darovali litry krve, doktoři pracovali ve dne v noci. I přesto umírali další cestující. I když dobový tisk o jedné věci logicky mlčí, i tady se, přes veškerou obětavost a nadšení zachránců, našly lidské mrchy. „To jsme se my přeživší dozvěděli až za mnoho měsíců. I v tom strašném tratolišti krve se prý pohybovali hajzlové, kteří prohrabávali tašky a kufry rozptýlené kolem,“ připomíná Stanislava Traubová.

Hledání příčiny

Takřka utržená pravá ruka, posttraumatický šok, rozlámaná žebra, všechny končetiny několikrát zlomené, poškozené šlachy, nekrózy od popálenin velikosti pomeranče, kotníkem dozadu otočená noha, popáleniny, tržné rány od střepin. Tak vypadal hrubý výčet zranění Stanislavy Traubové. Fyzických. O těch psychických se mluví složitěji: „Když jsem se probrala z šoku – prý jsem jen monotónně křičela – bylo mi jasné, že manžel asi nežije. I když mi pořád říkali, že možná leží v jiné nemocnici, prý snad pod Petřínem. Pak ale přišli policajti a ptali se, proč jsme každý seděli jinde a jaké má táta zvláštní znamení, nebylo už v co doufat. Ale stejně jsem si to nechtěla připustit. Oficiálně jsem se ale všechno dozvěděla až po dvou měsících, když jsem přišla z nemocnice do rehabilitačního centra v Kladrubech,“ vrací se k nejtěžším okamžikům v životě. Nemohla se s mužem rozloučit ani na pohřbu. Ležela v nemocnici.

Osobní Intermezzo II

„Až skoro po padesáti letech jsem vzal mámu na místo nehody. Stojíme nad prudkou skálou nad Vltavou a očima odhadujeme poslední metry letu směrem k zahrádkářské kolonii v Suchdole. Nedaleko je drobná cedulka s připomínkou tragické události, po půl století dostane konečně větší, důstojnější podobu. V dlani svírám tátův zdeformovaný snubní prsten – jediné, co nám po jeho pohřbu úřady předaly. Možná mohlo být všechno jinak, kdyby bylo lepší počasí, posádka reagovala jinak… Ale to je dávno pryč. Nikdy jsem se na nikoho za padesát let nezlobil. Ani na piloty, ani na pitomce, kteří se kolem nehody motali. Vždycky jsem byl šťastný, že mi přežila máma.“

Lidská chyba

Vyšetřování, silně kontrolované bezpečnostními složkami státu, konstatovalo, že letadlo havarovalo zhruba 100 metrů pod úrovní přistávací dráhy, ačkoli věž povolila klesat do výšky 550 metrů nad dráhou. Dlouho se tvrdilo, že posádka měla špatně nastavené výškoměry, ale to následné několikeré expertízy vyvrátily. Podle všeho tak šlo o chybu velmi zkušených pilotů (každý měl nalétáno přes 5000 hodin). Podle závěrů současných odborníků, kteří se snažili let několikrát zrekonstruovat, vychází zcela zřetelně najevo, že posádka nesledovala výškoměr a byla silně dezorientovaná. Dokonce to podle některých vypadá, že se bez ohledu na přístroje pokoušeli piloti přistát jen na základě pohledu z kabiny.

Možná byly na vině i zmíněné koňaky. Pravdu se ale nejspíš už asi nikdy nedozvíme.