Slibem nezarmoutíš, zní staré rčení. A jeho aktuálnost před říjnovými sněmovními volbami roste. Oba subjekty vládní čtyřkoalice si ho vzaly za své a začaly přehánět, s nadsázkou řečeno halucinovat. Co si pro voliče vysnili?

Hnutí STAN by si například představovalo vznik nového ministerstva, které by bylo dedikováno pouze sportu, jak uvedli jeho představitelé na své nedávné programové snídani k investicím v této oblasti. „Dokud nemá sport svého zástupce ve vládě, má oslabenou pozici,“ domnívá se například poslanec hnutí Jan Lacina, který je třetím kandidátem na listině v Praze. „Mohl by to nejprve být ministr bez portfeje," doplnil. Koordinovat by dle něj měl resortní sportovní centra a také měl pod sebou kapitolu NSA. Sport je nyní podle představitelů STAN rozprostřen neprakticky mezi 4 resorty: školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT); obranu (MO); vnitro (MV) a práce a sociálních věcí (MPSV).

„Koláč financování sportu je pouze jeden, a protože sport nemá svého ministra, tak je menší, než doporučují strategické materiály schválené vládou,“ zhodnotil místopředseda Národní sportovní agentury Ivo Jebousek (STAN). Přeměnit ale v rezort sportu pouze NSA, která je organizací na přerozdělování dotací v oblasti, není podle hnutí dostatečné: „ministr sportu“ by měl dále koordinovat například i antidopingové agentury či obecně sbírat data ohledně zdraví populace. Zde vidí hnutí prostor pro reformu náplně činnosti hygienických stanic.

Veřejnost podle STAN nedostatečně vnímá význam zdravé výživy a sportu, přičemž ekonomicky slabší rodiny nemají ani dost peněz k jejich zajištění. Sport musí být podle STAN „transparentní, dostupný a důvěryhodný“. Podle místopředsedkyně STAN a lídryně v Moravskoslezském kraji Michaely Šebelové by zastřešení sportu na jednom místě prospělo též prezentaci země navenek, protože „ambasador sportu“ mohl prodávat úspěchy českých sportovců.

O tom, že sport a zdravý životní styl je nejlepší prevencí chorob v pozdějším věku, není pochyb. Že by veřejnost byla nakloněna rozšiřování kabinetních míst s úřednickým aparátem už tolik jasné není. Vláda Petra Fialy se při svém vzniku skládala z 18 členů: předsedy vlády a 17 ministrů, přičemž tento počet zahrnoval tři ministry bez portfeje (pro legislativu, evropské záležitosti a vědu, výzkum a inovace). Vláda spravovala 14 reálných ministerstev, tedy budov s širokým úředním aparátem. Po odchodu Pirátů z vlády pozice ministra pro legislativu zanikla, agendu opět – obdobně jako v některých dřívějších vládách – převzal ministr spravedlnosti coby předseda legislativní rady vlády, poradního orgánu.

Ministra pro evropské záležitosti měla ČR před Martinem Dvořákem v období prvního českého předsednictví Radě EU za vlády Mirka Topolánka (ODS), které se ale dokončilo následně až za úřední vlády Jana Fischera, neboť kabinet neustál hlasování o důvěře. Co se inovací, vědy a výzkumu týče, tu v historii ČR často zastával premiér, výjimkou byl například Pavel Bělobrádek ve vládě Bohuslava sobotky. Právě nadbytečnost vládních postů, které si mezi sebe potřebovala pětikoalice rozdělit rovným dílem, byla častým námětem kritiky opozičního lídra Andreje Babiše.

V současnosti, kdy ostatní subjekty mluví v předvolební kampani naopak o zrušení stálého resortu pro místní rozvoj (MMR), který by byl sloučen s ministerstvem průmyslu a obchodu, zní naopak navyšování počtu ministerstev jako nerealistické. Dříve se do jednotného ministerstva hospodářství měla zase dle Karla Havlíčka (ANO) spojovat s průmyslem a obchodem též doprava (Havlíček ke konci druhé Babišovy vlády vedl oba rezorty). A že vždy neplatí úvaha, že vznik nového úřadu zaručuje větší péči pro danou oblast, dokazuje například v tomto období vzniklá Digitální informační agentura, která experty – a také občany – spíše rozděluje, nežli že by svými jasnými výsledky spojovala.

Změny u povolenek

Koalice Spolu (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) během představení svého programu do podzimních voleb v pražské kavárně Louvre v druhé půlce srpna rovnou avizovala, že uspořádá několik programových snídaní pro novináře za přítomnosti ministrů Fialova kabinetu, které doplní vcelku stručný materiál s názvem „VIZE 2030“.

V uplynulých týdnech se tak například konalo setkání s ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem (KDU-ČSL) a dopravy Martinem Kupkou (ODS). V oblasti dopravy chce koalice významně urychlit dostavbu dálniční sítě, v rámci které má být do roku 2029 zprovozněno 240 kilometrů nových dálnic včetně klíčových úseků D35, D6, D11 a Pražského okruhu a do roku 2033 kompletně dokončena celá dálniční síť. To znělo velmi ambiciózně, když vezmeme v potaz, že v kapitole ministra Kupky chybí v aktuálním návrhu rozpočtu na příští rok 60 miliard korun. Zástupci vlády se samozřejmě dušují, že se peníze budou muset najít – posledně ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) v nedělním debatním pořadu ČT Otázky VM.

Pokud ovšem ministr Kupka sliboval ovoce, které – metaforicky řečeno – ještě nedozrálo, Hladík sliboval ovoce, u kterého není ani tak úplně jasné, zda-li vůbec vyroste. „Poslal jsem na Evropskou komisi tři důležité připomínky, kterých si z mediálních domů vlastně skoro nikdo nevšiml,“ začal své okénko na zmíněním brífinku ministr životního prostředí s tím, že by si představoval stejná omezení, na která ministr tlačí v posledních měsících u ETS II, tedy připravovaných povolenek na domácnosti a dopravu, také u systému EU ETS I.

Tento systém povolenek pro firmy, které vyrábějí elektřinu a teplo či které spadají do tzv. energeticky náročného průmyslu jako jsou třeba odvětví specializující se na výrobu oceli či skla, byl spuštěn v roce 2005 a pokrývá přibližně 10 000 velkých společností v rámci EU. „Zatím proběhla veřejná konzultace, vyjednávání začne až v roce 2026,“ připustil pro Echo24 sám ministr s tím, že by rád prosadil cenové mechanismy, které podobně jako u ETS2, zastropují cenu. „Zároveň nechceme, aby 30 % z emisních povolenek šlo do rozpočtu EU a aby se emisní povolenky vztahovaly i na spalovny,“ doplnil Hladík pro Echo24.

Dvě rozdílné situace

U povolenek ETS II, které se v Česku zatím připravují a které nabývají monstrózních obrysů jako zdražení litru benzinu či nafty od ledna 2027 o tři koruny či růst ceny u vytápění plynem o stovky až tisíce – v závislosti na spotřebě – korun, chce ministr Hladík vyjednat zastropování cen nových ekologických poplatků a to ve výši 45 euro. Nastavit regulační práh a to navíc za zpřísněných podmínek, než tomu mělo být původně, se pravděpodobně povede, neboť Česko dokázalo zajistit tzv. kvalifikovanou většinu – potřebný počet států, aby mohlo dojít k úpravám. Kvalifikovanou většinu musí tvořit 55 % členských států – v praxi to znamená 15 z 27 států, které zastupují nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU. I z toho je zřejmé, že úprava nedomyšleného systému je jedině na místě. Podle Hladíka je technicky možné, pokud to v EU přijde na přetřes, pozměnit EU ETS II do konce roku 2025.

Upravovat něco, co ještě nebylo plošně spuštěno, je jedna věc, hledat podporu pro změnu dvacet let fungujícího systému pak druhá. „Já bych to takhle úplně netipoval,“ uvedl pro Echo24 europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09, jenž do EP kandidovala v rámci Spolu), který se z českých zastupitelů v Bruselu zaměřuje nejvíce na zelenou legislativou. Připomněl sice, že EU ETS I se vyvíjí a již v sobě od roku 2019 mají samoregulační mechanismus, tzv. Rezervu pro stabilitu trhu (MSR), který buď stahuje povolenky na trhu (pokud celkový počet povolenek v oběhu překročí předem stanovený práh), nebo je naopak na trh vrací (pokud počet povolenek klesne pod spodní hranici).

Spíše se povede debata o zachování povolenek

„Nicméně vzhledem k tomu, že ten systém už funguje velmi dlouho a přečkali jsme s ním i tu proběhlou klimatickou krizi, tak si úplně nedovedu představit, že, a to nyní hovořím sám za sebe, že by tam byl přidán mechanismus na zastropování. V okamžiku, kdy už ubývá těch emisních povolenek, tak by se mohlo také docela dobře stát, že ten systém celý sklouzne do podoby uhlíkové daně (u které neexistuje strop na emise,– pozn.red.), což ale není jeho cílem. Je zaměřený na omezení kvantity emisí a cena je až sekundární. Samozřejmě do té diskuze ministrů může přinést kdokoliv cokoliv, možná, že o tom zastropování proběhne nějaká debata, ale opakuji, já to takhle nevidím a myslím si, že ten systém bude pokračovat v té nynější podobě i nadále. I vzhledem k tomu, že dekarbonizace energetiky, která je hlavním tahounem emisí v téhle oblasti, je velmi úspěšná a velmi rychlá,“ sdělil pro Echo24 europoslanec Niedermayer.

Podle něj jsou na místě dvě zcela jiné otázky, které se budou muset v souvislosti s ETS I řešit. Europoslanec první z nich vidí v lineární trajektorie, která postupně snižuje počet emitovaných povolenek. Ta byla nastavena v rámci vyjednání tak, aby podporovala cíl snížit emise skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 oproti roku 1990. „Ta lineární extenze vedla k tomu, že emisní povolenky končí někde okolo roku 2039, což mám pocit, že si málokdo přeje tady tohle. Určitě není shoda na tom, že by emisní povolenky, ta jednička, měly skončit do roku 40. Čili podle mě je jedna věc, jak nastavit na další dekádu ten lineární redukční faktor, který zajišťuje snižování počtu povolenek v oběhu,“ vysvětlil europoslanec jeden z pravděpodobných směrů diskuze.

Druhým scénářem, který načrtnul, pak je zajištění toho, aby nám do budoucna plynuly z klimatických fondů stejně velkorysé finanční prostředky jako dosud. „I s ohledem na to, že ta last mile (poslední míle z angl.– pozn.red.) dekarbonizace bude velmi drahá,“ míní Niedermayer. Odborný pojem – který se běžně využívá v logistice – užitý europoslancem označuje v tomto smyslu závěrečnou fázi snižování emisí skleníkových plynů v odvětvích nebo procesech, kde je dosažení nulových nebo velmi nízkých emisí obzvláště obtížné.