Kdykoli naše čtyřletá dcera ve škarpě spatří rozjeté zviřátko, a my ne, hučí do nás tak dlouho, dokud se nejdeme podívat taky. Když výjimečně odoláme, aspoň o té slastně makabrózní podívané několik dní vypráví. Chápu. Já se zase na potkání dělila o Zkoušku umění. Na dialogy o tom, jak kuřáci ničí životní prostředí, ale na druhou stranu to zas tak nevadí, protože dřív umřou, což životnímu prostředí opět odlehčí, člověk nechce zůstat sám. Jednou z těžko zapomenutelných protagonistek snímku je pedagožka AVU a umělkyně Kateřina Olivová, která po dvou letech od premiéry prožívá svých nových pět minut slávy.

Performancí „Slay The Patriarchy“ se jí povedl opravdový majstrštyk, totiž zaujmout jak diváky, tak místní oddělení policie kvůli možnému výtržnictví. Kontroverze spočívala v tom, že nahá Olivová po zahradě své akademické instituce rozhazovala hlínu v symbolické porážce patriarchátu a přítomné děti na to zvědavě koukaly, ba se nadšeně přidávaly. Bodejť by ne. Děti se nadšeně přidají i k vycpanému křepčícímu párku v rohlíku, když na to přijde. Olivová používá nahotu běžně, její zadek psychiku ve vývinu nerozvrátí. Přestřelená reakce se ale dá číst i pozitivně: česká společnost má ještě smysl pro to, co je „pro děti“ a co „pro dospělé“, a hranice si hlídá. Kultura anglosaská to už vzdala.

Někdy v roce 2006 chtěla nizozemská politická Strana vzájemné lásky, svobody a diverzity zlegalizovat dětskou pornografii a snížit možnost legálně souhlasit se sexem na 12 let s cílem maximalizovat, jak ostatně vyplývá z názvu, svobodu a diverzitu (a především tu vzájemnou lásku, očividně). Hned se zase rozpadla, ale jediní tři její členové určitě s povděkem kvitují vývoj, ke kterému v oblasti mezitím došlo.

O duševní wellbeing pedofilů se například zajímá vzrůstající množství akademiků a nebojí se rozdělit o všechno, co jsme nechtěli vědět a báli se na to i zeptat. Na TedExu lze najít video s titulem Pedofilie je přirozená sexuální orientace; mladá německá medička v něm nejprve polituje pedofily, že musejí doživotně potlačovat své skutečné já, a následně dovozuje, že by perverze měla být akceptována jako nezměnitelná a zařazena bok po boku jiných forem sexuality. Mohla by tohle veřejně říkat před deseti lety? Nebo USA Today: před dvěma lety vydali článek sugerující, že „osoby přitahované nezletilými“ jsou „nepochopeny“, a měly by být proto „destigmatizovány“; že pedofilie je „neurologická porucha“, nad kterou nelze mít nějaký vliv, natož ji chtít změnit.

V naprosto bizarním proslovu navrhla před dvěma měsíci kentucká demokratická senátorka „osobám přitahovaným nezletilými“ (slovu pedofil se progresivně vyhýbala) poskytování dětských sexuálních figurín jako prevenci útoků na děti, „aby upustili trochu páry“. Její kolegové, které je možné vidět na záběrech na sociálních sítích, vypadají maximálně nekomfortně – ale nikdo ze sebe nevyškrábal zbytek příčetnosti, aby se jí zeptal, jestli chápe, o čem mluví. Angažmá drag queens a jejich zásluhu o rozvoj dětského čtenářství jsme už zmiňovali, snad jen, že na některé bohužel občas vyplave nepříjemnost v podobě historie sexuálních deliktů. Třeba na toho pána, kterého pozvala do Bílého domu Kamala Harrisová. To je samozřejmě nemilé a trochu to kazí dojem. Image jistě spraví třeba dětské plastikové hračky drag queens se sloganem „Nebojte se stát obrazem své fantazie, budete k tomu samému inspirovat i ostatní“. Právě.