V České republice už asi rok funguje novela autorského zákona, která měla mediálním vydavatelům přinést větší jistotu, v realitě je ale efekt mnohdy opačný – zpravodajským webům klesla návštěvnost a uživatelům komfort. Libor Matoušek se jako předseda Asociace online vydavatelů (AOV) už dlouhé měsíce snaží najít shodu s dalšími vydavatelskými kolegy na nápravě situace. V rozhovoru deníku Echo24 mimo jiné popisuje, jak by měl vypadat takzvaný kolektivní správce, který má být partnerem pro platformy jako Google a Facebook a jednat s nimi o finančních záležitostech.

Jak daleko jste ve vyjednávání o kolektivním správci?

Z každé věci, která se stane, si snažím brát to dobré a myslím si, že pokud se tady nachází něco dobrého, tak to, že novela autorského zákona donutila velké a malé vydavatele spolu intenzivněji komunikovat.

Potkali jsme se u jednoho stolu a už 14 měsíců debatujeme nad tím, jak by mohl vypadat český kolektivní správce, který bude zastupovat právo vydavatelů vůči technologickým platformám a po poměrně dlouhém čase širokých debat se nám podařilo dospět k nějakým předběžným závěrům o tom, jak by ten správce mohl vypadat. Jak by mohl fungovat.

Můžeme to trochu konkretizovat?

Máme minimálně deklarovaný souhlas s podobou stanov kolektivního správce, máme i odsouhlasená kritéria pro rozdělování odměn mezi vydavatele. Trvalo to nějakou dobu, ale myslím si, že se podařilo najít velice dobrý kompromis mezi názory jednotlivých vydavatelských frakcí. Měl by být dostatečně férový vůči všem, kteří se nechají českým kolektivním správcem zastupovat při vyjednávání o právech vydavatelských domů vůči velkým platformám.

Můžu ještě nastínit i to, že vznikla představa o řídícím orgánu kolektivního správce a počtu židlí ve správní radě, kde jsou zastoupeni rovnoměrně jak velcí, tak menší a střední vydavatelé.

Jaké má být to rozložení sil?

V tento okamžik máme představu o sedmičlenné správní radě, přičemž 3 místa si vezmou velcí vydavatelé, tedy reprezentanti Unie vydavatelů, 3 židle si vezmou zástupci Asociace online vydavatelů a 1 židle zřejmě z logiky věci připadne Seznamu jakožto největšímu českému hráči. Abychom se na něčem dohodli, bude vždy potřeba souhlasu 5 hlasů ze 7, což znamená, že usilujeme o to, aby žádná frakce významně nepřevážila ty další a nenarušila se jednota orgánu.

Podle jakého principu by se pak měly přerozdělovat vybrané prostředky?

Hledali jsme model, který zohlední jednak velikost vydavatele, a jednak roli menších médií, třeba i regionálních. Na základě toho jsme se shodli na několika kritériích, podle kterých budeme sledovat výkonnost vydavatele. To je návštěvnost webů (visits – poznámka), kde při měření nedochází k nějakému zásadnímu zkreslení.

Dalším kritériem by měl být čas strávený na stránce. Tam jsem reagovali na rozdíl mezi vydavateli, kteří mají obsah zamčený a volně dostupný. Třetí kritérium je offlinové, a to jsou náklady na tvorbu obsahu. Myslím si, že nám to umožňuje říci, že ta kritéria jsou nastavena férově vůči všem.

Máte už nějakou základní představu o tom, jaký objem peněz by to měl být?

Tohle ještě zřejmě zabere nějaký čas a bylo by asi i předčasné to nějakým způsobem říkat.

Jak daleko jsou jednání nikoliv s vydavatelskými kolegy, ale se samotnými platformami? Například český Google se nějaké dohodě zdál být nakloněn.

Myslím, že konkrétně Googlu pomůže, že mu vznikne partner k jednání. Zároveň nám bylo ze strany Googlu naznačeno, že by chtěl jakýsi restart vztahů v České republice, za což jsme samozřejmě rádi a máme představu, že se v průběhu února potkáme znovu a budeme debatovat dál. Doufám, že do té doby už bude kolektivní správce založen. Neříkám, že bude mít schválení od ministerstva kultury, ale že minimálně bude založen.

Jste už nastaveni tak, že je s novelou autorského zákona třeba naučit se žít, nebo ještě existuje nějaký prostor pro vyjednávaní s politickou reprezentací o změně?

Já jsem pochopil, že ministerstvo kultury v tomto okamžiku není nakloněno nějakým změnám, nicméně debaty o tom, zda by nějaká oprava byla potřeba, se ještě možná povedou. Evropská unie by taky měla posuzovat, zda ta naše transpozice je v souladu s tím, co se od úpravy očekává. Ale výsledek ještě neznáme.

Jak hodnotíte jednání se státem? Rušno bylo například okolo takzvané velké mediální novely, která mění koncesionářské poplatky. Vyšlo vám tady ministerstvo vstříc?

Tam došlo k významnému posunu po křiku nejen vydavatelů. Dospěli jsme do stavu, kdy vznikají pracovní skupiny, to znamená lidé z ministerstva kultury a zástupci profesních organizací, kteří si vyjasňují pozice ve snaze najít kompromis mezi veřejnoprávními médii a těmi soukromými. Pracovní skupiny by měly přinést odpovědi na základní otázku, kterou je, co od médií veřejné služby očekáváme, v jaké šíři by se měly či neměly objevovat například v prostředí internetu. Výsledkem celého snažení by mělo být dlouhodobé a transparentní „vykolíkování hřiště“, tak aby nedošlo k tomu, že veřejnoprávním médiím budou navýšeny prostředky bez jasně deklarovaného využití těchto prostředků a tím pádem mohou zásadním způsobem narušit hospodářskou soutěž se soukromými médii.

Jsme rádi, že ministerstvo akceleruje vznik pracovních skupin a doufáme, že z toho vznikne kvalitní materiál, který by mohl znamenat, že se nepřijme nějaký zmetek.

Poslední dobou se rozebírá, co je to vlastně veřejnoprávnost, jak mají veřejnoprávní média fungovat a jestli mají například provozovat své weby nebo videotéky. Jak tohle vidí vydavatelé?

My jako vydavatelé neříkáme, že máme problém navýšit koncesionářské poplatky. Víme, že probíhá inflace a víme, že se poplatky dlouho nezvyšovaly. Ale máme problém s tím, jakým způsobem se budou ty prostředky užívat, protože by mohlo dojít k vytlačení soukromých médií z nějakého přirozeného prostředí, což by narušilo určitou mediální situaci v České republice.

Zadruhé nám připadá, že i ten stávající zákon je významně benevolentní v tom, že ty dvě největší organizace si mohou nastavit vnitřními pravidly, jakým způsobem budou fungovat například v prostředí internetu.

Některé projekty České televize, Českého rozhlasu jsou minimálně z mého pohledu na hraně toho, kam by veřejnoprávní médium mělo jít. Neříkám, že tu práci dělají špatně, naopak si jejich práce vážím. Celoevropsky má Česká televize i Český rozhlas dobrou reputaci a jsou významně nezávislé na vládní garnituře. To je dobré si ponechat. Jedním dechem však říkám, že pokud nebudeme mít vykolíkované hřiště, tak v případě state capture veřejnoprávních médií můžete nalézt soukromá média ve špatném stavu a můžeme se pomalu loučit s demokratickým zřízením. Zní to možná absurdně, ale podívejme se prosím do Maďarska, k sousedům na Slovensko a zeptejte se menších polských vydavatelů, jak se jim žilo pod vládou PiS…

A řešit by se to podle vás mělo jak?

Existují příklady ze zahraničí, kde se prostě taxativně vyjmenuje, jak moc mohou na internetu působit, nebo co naopak je za hranou. Já jsem teď byl poměrně v intenzivním kontaktu s kolegou z Finska a třeba konkrétně Finové jsou v tomto velice striktní. Tam veřejnoprávní média na svých internetových platformách mohou mít jen mimořádné zprávy a krátké úryvky. Kolegové z Dánska kopírují finské kolegy a také podali podnět k Evropské komisi ohledně chování Danmarks Radio na základě nadužívání textových výstupů na své webové podobě. Nadto je třeba do kontextu uvést, že v Dánsku mají poměrně štědrou grantovou politiku pro soukromá média, protože si uvědomují důležitost médií a to, že i soukromá média mohou částečně přinášet veřejnoprávní službu.

Čili to je jedna z cest, kterou byste si dokázal představit.

Na semináři pořádaným ministerstvem kultury jsem kromě finského případu akcentoval projekt BBC s britskou News Media Association. Z dohody těchto dvou subjektů vzešel projekt Local News Partnership, což je jednoduše řečeno outsourcing veřejnoprávní služby v regionech. Nevidím jediný důvod, proč bychom toho nemohli dosáhnout i v České republice. A to nejen v oblasti zpravodajství, ale také publicistiky. Jen tedy musí mít všichni zúčastnění dostatečně otevřenou mysl.

Byla by jedním z těch projektů, který by tuto linii překračoval, zamýšlená společná platforma veřejnoprávních médií, kterou prosazuje generální ředitel ČT Jan Souček?

Neznám detail této myšlenky, ale připadá mi to velice nešťastné. Pokud by se o tom mělo seriózně debatovat, tak se musíme bavit o tom, že do této platformy pustí veřejnoprávní média ta soukromá. Což je například u podcastů situace, která vzniká v Nizozemsku. A opět se neobešla bez soudní tahanice. Čili bych byl velice rád, kdyby byly tyto myšlenky v tento okamžik upozaděny a vrátili bychom debatu k základním principům fungování veřejnoprávních médií.

Jak zatím hodnotíte působení vlády Petra Fialy v mediální oblasti? Často padají jména ministra kultury Martina Baxy nebo poslance STAN Jana Laciny.

Myslím si, že média byla součástí programového prohlášení vlády s tím, že ta vláda by se měla snažit zlepšit mediální prostředí, ochránit tu diverzitu a tak dále. Nicméně až do určité chvíle se bavila pouze s omezeným počtem subjektů a to pak způsobuje mediální přestřelky u klíčových zákonů.

Velká mediální novela byla zpočátku projednána pouze s těmi, kterých se primárně týká. Čili si myslím, že je tady trošku obecný problém toho, že se politici baví až ex post a baví se s omezenou skupinou lidí a přijímají pouze omezené portfolio názorů. To samé se stalo prakticky v oblasti DPH na tiskoviny. Jsme ve velice ošemetné situaci, kdy vláda deklarovala, že se o něco bude snažit, ale snažila se to pouze s omezenou skupinu lidí.

Velkým problémem byl a je i nezájem médií o klíčové mediální zákony, ačkoliv se jich bezprostředně týkají. Tím pálím do vlastních řad, ale podle mě, se například ten autorský zákon měl v uvozovkách cupovat od rána do večera, protože se týká všech. Věřím, že proběhlý seminář, který pořádalo ministerstvo kultury nastavuje pravidla debaty u zákonů, které bude potřeba přijmout v budoucnu.

Zdá se, že na pozadí těchto různých válek se zase trochu začíná měnit způsob, jakým se k lidem dostávají zprávy a informace. Roli sociálních sítí opět přebírají platformy jako Google nebo Seznam. Je tohle směr, kterým to do budoucna půjde?

Asi velice záleží na tom, jakým způsobem si minimálně v evropském prostoru vykolíkujeme hřiště s velmi velkými platformami v oblasti umělé inteligence. Pakliže by mělo docházet ke kanibalizaci obsahu, tedy že mi na mou otázku přinese syntetickou odpověď umělá inteligence bez nutnosti kliknout na stránky vydavatele, tak si myslím, že může jít do budoucna o velký problém. Je potřeba mít transparentní zdroje informací a nechat uživatele, aby si je vybral.

Pokud nebudeme mít na internetu dobrý obsah, veškeré nástroje budou k ničemu, protože platformy budou zobrazovat výsledky z dezinformačních webů a veřejnost se nic nedozví. Když se nezobrazuje kvalitní obsah, služba se stává nekvalitní a zájem o ni klesá. To je logika.

Pojďme k té umělé inteligenci. Její používání má poprvé upravit takzvaný evropský akt. Je to správně?

Tady do jisté míry hledáme kompromis mezi tím, aby Evropa byla konkurenceschopná v oblasti umělé inteligence, a tím, aby v médiích a jinde nedošlo k tomu, že někdo vystaví svůj byznysový úspěch na intelektuálním vlastnictví někoho jiného.

V Číně vládne komunistická strana, v Americe působí velké platformy a my v Evropě se snažíme o to, aby své osobní údaje vlastnil jen ten člověk a nikoliv někdo jiný. A to si myslím, že je naprosto unikátní pozice Evropské unie.

Není to trochu technokratické?

Technokratismus je jedna ze služeb, které můžeme vyvážet, protože moc dalších nemůžeme. Velkým mediálním tématem je přeregulovanost Evropy, ale už se neřeší to, že zadními vrátky dojíždí američtí úředníci se ptát evropských úředníků, jak regulovat něco, co oni sami regulovat neumí.

Je ale třeba si vymezit i to, co se stroj naučí a jak to použije. To znamená, že by měl ten stroj zaručit faktickou správnost odpovědí, což se neděje. Teď můžete položit otázku a dostanete špatnou odpověď, což případně slouží dezinformační scéně.

Nedávno jste se stal viceprezidentem organizace News Media Europe. Máte pocit, že jednotlivé členské státy unie mluví o regulaci jednotně, nebo se tam projevují různé odlišnosti?

Média mohou být poměrně citlivá věc v každé demokratické společnosti. Nejliberálnější přístup například ke copyrightu je v Estonsku, severské státy jsou zase velice tvrdé ve vyjednávání s technologickými platformami. Kolegové ze Španělska nedávno zažalovali společnost Meta za porušení evropského práva. Čili si myslím, že ten tlak na platformy se bude zvyšovat a čím dříve se dosáhne v jednotlivých agendách kompromisů, tím lépe pro obě strany. Platformy nemohou fungovat bez dobrého obsahu. Toxický obsah a slabá média znamenají problém nejen pro demokratické zřízení, ale také pro ekonomiku. Stabilní a silné mediální prostředí dokáže pozitivně ovlivnit HDP jednotlivých členských států. Doufám, že si to všichni stakeholdeři dostatečně uvědomují.

Jsou ještě nějaká témata, která byste v News Media Europe rád prosazoval? Jednou z dalších aktivit v rámci EU je třeba i ochrana novinářských zdrojů.

Vždy se snažím sebrat něco ze středoevropského prostoru a přinést to na kulatý stůl s ostatními. Co mě třeba trápí, je transparentnost veřejných zakázek ve smyslu státní inzerce. Tam významně pokulháváme za Evropou v transparentnosti a množství peněz a v tom významně pomůže takzvaný European Media Freedom Act, s nímž souvisí, řekl bych, až nezdravá dominance mediálních agentur v mediálním prostředí.

Další věcí je zmíněná oblast spywaru nebo nátlaku na novináře či na vydavatele. To je prostě něco, co je podle mě za hranou. A jsem rád, že je tato část v legislativě zahrnuta.