Ruský futurista versus nebinární básnictvo

Ruský básník Velemir Chlebnikov patří k autorům, které téměř každý zná, ale málokdo je skutečně čte. To je ostatně definice, jež poměrně přesně vystihuje pojem klasik. Chlebnikov klasikem – moderní poezie – bezesporu je, přestože úryvky z jeho básnického díla nefigurovaly v popkulturních referencích tak často jako například u anglického modernisty T. S. Eliota nebo francouzského „božského rošťáka“ Arthura Rimbauda. Chlebnikovovy verše se totiž svou mnohoznačnou, často záměrně neuspořádanou strukturou vzpírají snadno srozumitelnému citování. Přesto jsou přesvědčivým důkazem toho, že Chlebnikov dokázal prostřednictvím poezie stvořit zcela nezaměnitelný lyrický svět, po němž už poezie 20. století nemohla zůstat stejná.

O Chlebnikovovi se říká, že byl „básníkem pro básníky“ či „básníkem budoucnosti“. Svědčí to o jistém kultu nepřístupnosti, který mohou prolomit jen zasvěcení. Ruský romanopisec Zalygin to popsal výstižnou větou: „Chlebnikov byl spisovatelem pro Majakovského. Majakovskij byl básníkem pro miliony.“ Tomuto odkazu ostatně napomáhal i sám autor, jenž své básně neustále přepisoval a na konci svého života je údajně všechny v záchvatu šílenství poztrácel. Jeho poezie stvrzovala přesvědčení, že jazyk není pouhým nositelem výrazu či myšlenky, nýbrž že myšlenku skrze imaginativní poetickou sílu aktivně spoluutváří.

Představme si takový postoj dnes. Dokázal by snad ještě někdo formulovat ideu absolutní poezie jako odrazu nového gnozeologického uchopení skutečnosti? Současní básníci a básnířky řeší spíše jiné otázky. V rámci snahy o inkluzivnější jazyk v literárním provozu se například vede debata o tom, jak správně skloňovat nebinární básnictvo – což však paradoxně lyrickou řeč neosvobozuje, ale naopak svazuje do konstrukcí, jež přitom nebudou spravedlivější, nýbrž spíše brzy funkčně zastaralé a esteticky neinovativní. Právě futurismus by se podobným tendencím vzepřel jako jeden z prvních. Označil by je za málo provokativní, především po jazykové stránce. U nakladatelství Academia nedávno vyšel nejrozsáhlejší výbor Chlebnikovovy poezie v češtině, brzy se mu budeme pečlivě věnovat v samostatné recenzi.

Velemir Chlebnikov: Dar čarodějky mám, sestry nebeoké: Výbor z díla (1908–1916), Academia, přeložili Vojtěch Frank, Jana Kitzlerová, 360 str.

Trocha Wagnera

Monumentální tetralogie Prsten Nibelungův patří ke klíčovým bodům operní historie. Námět našel Richard Wagner ve středověkých germánských a skandinávských mýtech. Zlato Rýna, prolog Wagnerovy tetralogie, otevírá monumentální mytický příběh o moci, zradě a osudové kletbě. Nejkratší část cyklu (trvá „jen“ kolem dvou hodin a dvaceti minut) sleduje krádež posvátného zlata z hlubin Rýna a vznik prstenu, který dává svému nositeli vládu nad světem. Novou inscenaci v Národním divadle připravují dirigent Robert Jindra, režisérka Sláva Daubnerová a scénograf Boris Kudlička. Premiéra se chystá na únor, nejvyšší čas zajistit si vstupenky.

Richard Wagner: Zlato Rýna, r. Sláva Daubnerová, Praha, Národní divadlo, od 12. 2. 2026

Nejtěžší případ

Na Oneplay už je dostupný první díl z nové šestidílné série Metoda Markovič: Straka. Podle skutečných událostí přináší největší vyšetřování kariéry detektiva Jiřího Markoviče, který se tentokrát setkává s případem takzvaného spartakiádního vraha. Příběh se bude odehrávat v linii klasického honu za zločincem (a trochy té rodinné a dobové omáčky), kdo případ zná nebo četl vzpomínkovou knihu Markovič: Lovec přízraků, tuší, že tvůrci přišli o možnost vystavět hlavní dějové napětí kolem výslechů obviněného – právě to dělalo z Metody Markovič: Hojer něco na český způsob seriálu Mindhunter. Samotný Straka je již na svobodě, asi se také podívá.

Metoda Markovič: Straka, r. Tomáš Pavlíček, Jan Vejnar, Oneplay, od 9. 1. 2026

Filozofující skřet

Divadelní inscenace Plechový bubínek v dramatizaci německého režiséra a dramatika Armina Petrase vychází z nejslavnějšího románu Güntera Grasse, který brutálně i groteskně zobrazuje absurditu dějin. Představení se odehrává v dnes již zaniklém prostoru, kde se setkávají polské, německé, židovské, maďarské a další vlivy. Na pomezí identit i na hranici jazyků sleduje konec epochy očima člověka, který se rozhodl nevyrůst. Ale kdo je vlastně Oskar? Obyčejné dítě, které se vzpírá autoritám? Geniální outsider? Psychopat? Symbol společnosti, která se raději obrací k fantazii, než aby čelila své vlastní odpovědnosti? Odpovědi hledejte v Divadle Na Zábradlí.

Günter Grass: Plechový bubínek, r. Armin Petras, Praha, Divadlo Na Zábradlí, 160 min.