Minulé úterý oznámil svou prezidentskou kandidaturu profesor Jiří Drahoš, bývalý předseda Akademie věd ČR. Jeho rozhodnutí nebylo až tak velkým překvapením, už delší dobu se vědělo, že o tom uvažuje. Takřka ihned se dostal v sázkovém žebříčku výrazně před prvního známého Zemanova konkurenta, Michala Horáčka, a octl se ve středu pozornosti médií. Velký rozhovor s ním přinesl nejprve ve čtvrtek týdeník Reflex, dva dny nato deník Právo. Podrobně o něm referují i Babišovy listy, Lidové noviny i Mladá fronta Dnes. A zdá se, že novináři i veřejnost s ním spojují velké naděje.

Jiří Drahoš se představil jako kandidát jednoznačně „nepolitický“. Byl doposud činný výlučně jako vědec, politicky se nikdy neangažoval, nikdy nebyl členem žádné politické strany. Na rozdíl od Michala Horáčka se ovšem podpory politických stran předem nezříká. Působí seriózním dojmem, není to žádný šoumen. Od Miloše Zemana, představitele „politické politiky“ v její nejpokleslejší a nejodpudivější podobě, se tedy liší na první pohled. Zároveň vychází vstříc „společenské objednávce“, tomu, co se u nás všeobecně od prezidenta očekává.

Prezident je někdo, kdo vyvažuje svou přirozenou autoritou všeobecnou nízkost politické politiky. Jiří Drahoš je ovšem nová varianta. T. G. Masaryk vlastně ještě nebyl prost političnosti: byl to politický myslitel i praktický politik, jen nebyl pevně srostlý s žádnou relevantní politickou stranou. Václav Havel byl literát a prostředí, na něž byl „existenciálně“ vázán, nebyla vlastně politika, ale underground. I proto byla jeho autorita omezena na intelektuální oblast (a nepokrývala ji celou). Jiří Drahoš je solidní člověk, učenec, zástupce elity polistopadového vědeckého světa, technokrat: je tu tedy jistá záruka, že nebude veřejnost otravovat bohémskými excesy ani zbytečným mudrováním. Myslím, že jako marketingový typ nejlépe vyhovuje dnešní době.

Vychází také vstříc poměrně silné touze české veřejnosti zbavit se Miloše Zemana. Touhy, kterou já cítím nejen všude kolem sebe, ale taky v sobě. Přiznám se, v druhém kole bych byl nakonec, pokud by stál proti Zemanovi, ochoten volit i výraznou postavičku mého dětského světa, šimpanze Hurvínka z pražské ZOO (vím ovšem, že je to nemožné: šimpanz Hurvínek už dávno zesnul).

Jenže to všechno samo o sobě ještě k vítězství nestačí. Vzato čistě prakticky, je funkce prezidenta ze své povahy funkce výlučně politická. Z toho plyne, že i ta nejpokleslejší a nejodpudivější podoba politické politiky bude mít ve volebním klání přednost před tou nejatraktivnější nepolitickou politikou. Nepolitická politika sama o sobě vydá tak nanejvýš na důstojnou, ale přitom výraznou porážku: 45% ku 55%, tak jako tomu bylo v roce 2013.

Nechci prof. Drahošovi nasazovat psí hlavu. Z toho, co veřejně v minulém týdnu řekl, je mi leccos sympatické. Jsou to sice maličkosti, ale nejspíš jen zdánlivě: vyjádřil se pochvalně o Miroslavu Kalouskovi. To dnes chce jistou kuráž. Slíbil, že ukončí zemanovskou blokádu pražského Hradu. To je věc, která mne osobně docela trápí, dokud bude Hrad opevněn, ani náhodou tam nevkročím. Má rozumný postoj k migrační otázce (to, že mu vyčítají podpis pod výzvu vědeckých pracovníků z r. 2015, je nevěcné, výzva byla správná). A nechce rušit církevní restituce. Daleko významnější mi však připadá něco jiného:

Profesor Drahoš se rozhodně postavil proti účasti komunistů ve vládě, dokud se výrazně nezmění a nedistancují se od své nedemokratické tradice a minulosti. Nato se ho v Právu zeptali, jak je tedy možné, že mu nevadí Andrej Babiš, který se netají úmyslem okleštit parlament. Profesor Drahoš na to srovnání přímo nereagoval a následně na jinou otázku prohlásil, že nedělá žádný rozdíl mezi Bohuslavem Sobotkou a Andrejem Babišem. Nejsem žádným ctitelem premiéra Sobotky, ale to je ze strany pana Drahoše zarážející politická barvoslepost. Navíc nějak souzní s tím, že Andrej Babiš výrazně „nevadí“ i některým jeho blízkým spolupracovníkům (podnikatel Dědek, egyptolog Bárta). Nemyslím si, že by pan Drahoš byl „babišovec“ – jen že Andrej Babiš pro něj nepředstavuje žádný velký problém, že je přirozenou, neproblematickou a zcela integrovanou součástí světa, jemuž by rád prezidentoval.

Jaký politický vývoj můžeme v příštích měsících očekávat? Předznamenalo jej rozhodnutí ČSSD, podle níž bude osou politického střetnutí boj levice s pravicí. Babiš je do něho zařazen jako součást pravice, ovšem svým způsobem privilegovaná: jsou s ním už skoro čtyři roky v koalici a chtějí s ním v koalici setrvat, pokud dostanou funkci premiéra. Tím se pro ně Babišovo ANO liší od stran demokratické pravice.

Důsledkem této politiky nemůže být nic jiného než výrazná porážka ČSSD v podzimních volbách. ČSSD do budoucna „srovná krok“ s demokratickou pravicí. A Andrej Babiš sice asi nedostane těch 32%, které mu věští volební průzkumy, ale přesto výrazně a přesvědčivě zvítězí.

Je iluzorní si myslet, že prezidentská volba může tento výsledek nějak politicky korigovat. Za prvé: srovnání se Slovenskem a Kiskou je úplně od věci, proti prof. Drahošovi nebude stát sám Babiš (pak by se asi voliči pokoušeli vyvažovat), ale Zeman a nanejvýš ještě někdo, koho pan Babiš nastrčí. Pan Babiš asi příliš nedůvěřuje Zemanovi, jistě ví, že je to nevypočitatelný politik, který má navíc podobné ambice jako on sám. Nicméně: sotva se bude moci stát prezidentem někdo, kdo nebude mít aspoň Babišovu tichou toleranci, přímá volba sem, přímá volba tam. Řekl bych, že pan Drahoš to ví už teď a podle toho se chová. Pokud Babiš nikoho tolerovatelného nenajde, podpoří z nezbytí Zemana a Zeman uspěje. (Podotýkám jen, že pan Babiš je – stejně jako Miloš Zeman – politický politik, a zároveň taky v té nejpokleslejší a nejodpudivější podobě).

A za druhé: pokud by někdo chtěl v prezidentské volbě vyhrát, musel by se profilovat jako „Antizeman“, stejně, jako pokud by někdo chtěl mít vůbec nějakou šanci ve volbách do PS, musel by se profilovat jako Antibabiš. Je to docela přirozené. Je přirozené, že se politik výslovně profiluje jako alternativa ke svému největšímu a nejvýraznějšímu konkurentovi. Dělá se to všude na světě – jen u nás, jak se zdá, to není košer.

Takže: pokud by někdo chtěl mít v prezidentské volbě vůbec nějakou naději na úspěch, musel by se chovat jako politický politik a profilovat se jako Antizeman (a taky jako Antibabiš). To by ovšem musela být bytost z rodu Blanických rytířů. A Blaničtí rytíři, jak známo, neexistují. Zanechte veškeré naděje! Nemyslím všeobecně, to jednak nejde a jednak se to nesmí. Ale zanechte falešné naděje v prezidentskou volbu.